Na mapě vypadá jako zelený flek uprostřed bílé plochy, připomínající velký hrášek ve smetanové omáčce. Řeč je o kopci Chlum, který je poplatný svému jménu, neboť se tak dříve označoval zalesněný kopec, vrch či pahorek. Ten náš se nachází nedaleko Velkého Týnce u Olomouce a protíná jej zelená turistická trasa. Při jarní návštěvě Hradiska a na něm stojícím památníku Osvobození, z něhož jsme měli krásný výhled na Velký Týnec a okolí, však na delší procházku nezbyl čas. Jako OSN jsme se usnesli, že se jednoho dne určitě na tuto trasu vydáme, jenže příhodná chvíle nastala až na podzim.

Jako odměnu za několik měsíců trpělivosti nám příroda nabídla krásné počasí bez mráčků a větrů, úžasně vybarvené stromy a minimální počet turistů, které jsme zde potkali. Na výlet jsme vyrazili jen ve dvou, neboť omladina dala přednost odpočinku nebo lovení geokeší na jiném místě Moravy. Krásné sobotní ráno jsme tedy nasedli do našeho francouzského samochodu, který nás odvezl na parkoviště u Hornbachu. Tento obchodní dům, nabízející zboží kutilům, zahrádkářům a dalším lidem, toužícím doma neustále něco vylepšovat, totiž přímo sousedí s autobusovým nádražím.

Zde jsme pár minut počkali na bus č.712 ve společnosti dalších cestujících, z nichž nám ovšem nikdo nepřipadal jako turista. Autobus otevřel papulu a začal polykat jednoho člověka za druhým za asistence postaršího šoféra, u kterého jsme si i my koupili palubní lístek. Pak jsme se již posadili na polstrované sedačky a po chvilce se náš bílý povoz dal do pohybu. Obratně se vymotal z nádraží, spletitých uliček v okolí Hornbachu a poté ladně vyplul na hlavní Přerovskou ulici. Na této lautr rovné silnici povoz obsloužil pár zastávek a následně vjel do obce Vsisko.

Ani zde jsme se dlouho nezdrželi a o chvilku později jsme byli již ve Velkém Týnci. Během jízdy jsme s obavami pozorovali mlhu, líně ležící při zemi. Doufali jsme však, že se s přibývajícím časem zvedne jako opona na divadelním jevišti. Autobus rychle minul kapličku, poté mlýn a zastavil na první místní zastávce. Pár lidí zde vystoupilo a za chvíli jsme již jeli dál. Připravili jsme se na výstup a protože autobus jel docela rychle, museli jsme se dobře držet. Pak jsme již přijeli na okraj Velkého Týnce, kde jsme opustili povoz. Nedaleko jsme zahlédli rozcestník a tak jsme se k němu vydali.

Směrovky nás informovaly o tom, že se nacházíme v místní části Komárov a že na vrchol Hradiska je to odtud jeden kilometr. Do Grygova bylo pak potřeba ujít kilometrů jedenáct a tak jsme na nic nečekali a vyrazili po zelené trase. Značka nás vedla širokou asfaltovou ulicí mezi pěknými rodinnými domy. Bylo vidět, že se místní obyvatelé o své bydlení dobře starají, včetně prostoru před domy. Za zatáčkou jsme odbočili prudce doleva, kde za posledním domy asfaltka skončila. Dál jsme šli po nezpevněné široké cestě, přičemž ve stínu nám byla docela zima, ale nebylo to nic hrozného.

Mlha již dostala rozum a opustila pozice, nicméně pár cárů ještě bojovalo se žhavým kotoučem o život. I s nimi si však sluníčko poradilo, takže jsme dál kráčeli zaliti blahodárnými paprsky žluté koule. Cesta se změnila v úzkou asfaltku a stočila se mezi zahrádky. Dál nás vedla pouze do kopce a zatímco dole nám byla chvílemi zima, nyní jsme se pěkně výstupem zahřáli. Šedý had byl zčásti ponořen do stínu, jinde byl zalit sluncem, každopádně jeho fádní barva ostře kontrastovala se žlutými a červenými listnáči nebo se zelenými jehličnany, které jsme v zahrádkách viděli.

Záhonky byly již opuštěné, ořešáky byly již také zbaveny svých dřevnatých plodů a tak jsme během stoupání potkali jen jednoho člověka s kolečky. Pohodlný asfaltový koberec se změnil na obyčejnou cestu, kterou bych nazval polní, ale jelikož stále vedla mezi zahrádkami s malými chatičkami, spíše by se hodil název zahradní. Pokračovali jsme ve výstupu na vrchol Hradisko a kdybychom tudy kráčeli před několika desítkami let, míjeli bychom zastavení křížové cesty, která bohužel již zanikla. Nalevo jsme minuli pěknou budovu vodárny, kde jsme narazili na rozcestník.

Ten nás informoval o tom, že se nacházíme pouhých 200 metrů od vrcholu Hradisko, kam jsme vzápětí poslušně zamířili. Prošli jsme krátkou alejí na volné prostranství a a po chvilce jsme stanuli na rozlehlém plácku s mohylou, křížem a pamětním kamenem. Nejprve jsme se zastavili u informační tabule, ze které jsme se dozvěděli o existenci Háje malého Noe, jenž zde vznikl roku 2010 díky dobrovolníkům z Velkého Týnce, sponzorům a dalším organizacím pár let před naší návštěvou. Postupně jsme míjeli stromky, které ještě vzhledem ke svému mládí a velikosti nemohly vrhat na letní návštěvníky milosrdný stín.

Cesta nás dovedla přímo k pamětnímu kamenu, který připomínal jednu velkou historickou událost. Jednalo se o slavnostního odhalení dne zmíněného památníku dne 18.9.1921, jehož se osobně zúčastnil tehdejší prezident Československé republiky T. G. Masaryk. Na kameni jsme si přečetli vytesaný nápis, připomínající tento akt a se zájmem jsme si prohlédli i staré fotografie na malé tabulce před ním. Nechybělo ani mnoho dalších informací o návštěvě našeho prvního prezidenta na Olomoucku v září 1921. Od kamene jsme sestoupili pár metrů níže, abychom se pokochali vyhlídkou na Velký Týnec či historické město Olomouc.

Krajinu pod námi bohužel ještě částečně zakrývala neodbytná paní mlha a tak jsme se brzy přesunuli k největší dominantě Hradiska, kterou jednoznačně byla kamenná mohyla, pojatá jako památník Osvobození. Vznikla podle projektu místního rodáka, pražského architekta ing. Františka Koláře, který na čelní stranu mohyly umístil nápis 1620-VSTALŤ JEST-NÁROD OSVOBOZENÝ-1918. Když jsme si text přečetli, pochopili jsme fakt, že autor chtěl připomenout onu slavnou porážku českého a moravského vojska v bitvě na pražské Bílé hoře od císařské habsburské monarchie.

Rok 1918 pak pochopitelně znamenal vznik samostatné Československé republiky, tudíž jakési vysvobození našeho národa od rakouských utlačovatelů. Samozřejmě jsme si památník vyfotili z různých stran a poté jsme se posadili na lavičku, kde jsme si na jaře vypili kávu z termosky. Nad námi se tyčil kříž s ukřižovaným Kristem, jakoby nás ochraňoval před nebezpečím, o kterém věděl jen on sám. Nyní jsme černý mok sebou neměli a tak jsme šli dál a za mohylou jsme posbírali pár ořechů, ukrytých pod spadaným žlutohnědým listím. Jistě se jednalo o plody z horní koruny stromů, držících se do poslední chvíle na koncích větviček, než se i ony poroučely na zem.

Když jsme ořechy naplnili malý sáček, hostící předtím žluté tropické plody sladké chuti neboli banány, vrchol Hradisko jsme opustili a po zelené značce jsme pokračovali dále. Vrátili jsme se na tentokrát již regulérní polní cestu a ještě jednou se ohlédli směrem k mohyle. Měli jsme v celkové kompozici před sebou krásný ořechový háj, panem podzimem úžasně zbarvený převážně do žlutého hávu. Pak jsme již kráčeli po cestě a nalevo jsme minuli okraji malého lesíku. Za ním se nacházela lokalita zvaná Meziboří, jejíž název vycházel zřejmě z toho, že zde býval i druhý les či bor. Naši teorii podpořil pohled do mapy, kde se vedle Meziboří nacházelo Mezilesí a mezi nimi jsme našli pěknou alej.

Stromy zde byly různé, ale často jsme zde narazili na třešeň. Nemohli jsme si nevšimnout, že u některých byla spodní část kmene rozšířená, což vypadalo, že třešně mají jakousi bizarní sukénku nebo dokonce holý zadek. Napravo od nás jsme z dálky zahlédli několik malých chatek zahrádkářů, poslední známky civilizace, než jsme došli do obce Přestavlky. Naše alej pokračovala dále rovně, ale my jsme zabočili doprava a pár metrů jsme šli kolem pole. To se bylo obklopeno mezi dvěma alejemi,  takže se tvářilo jako zorané fotbalově hřiště s přírodními lajnami, bez hráčů a prázdnými tribunami bez diváků.

Pomyslnými pozorovateli dění na hřišti jsme byli pouze my a dívka prohánějící se nedaleko nás na šedém nebo bílém koni. Když jsme se k nim přiblížili, jezdkyně v obleku a čapkou navedla oře do jedné z alejí, vedoucí rovně jako dle pravítka do Hostkovic a za chvíli oba zmizeli v dáli. My jsme šli podél dalšího pole a brzy jsme vyměnili širokou polní cestu za úzkou stezku. Stromy u cesty měly opět sluneční barvu a kontrastovaly s červenými šípky. Opět mezi nimi nechyběly třešně se sukénkami. Brzy jsme dorazili na nejvyšší místo naší trasy, z něhož jsme měli krásný výhled na Oderské vrchy.

Napravo od nás se tyčil zalesněný vrchol Chlumu, který jsme obcházeli v polokruhu, ale přímo na něj nevedla žádná značená trasa a ani jsme na něj neměli v úmyslu jít. Atmosféru místa dotvářelo pořezané dřevo, které zde pěkně vonělo. Naplněni příjemnou vůní jsme se dali opět do kroku a mírně klesající cestou mezi remízkem a polem jsme vešli do lesa. Houština keřů a stromů nás pohltila, nicméně jsme po široké lesní cestě přišli na místo, kde lesníci vytěžili ony klády, které nám tak zavoněly. Odřezané větve se nenechaly zahanbit svými tlustými kolegy a taktéž nám poslaly své aroma do našeho chřípí.

Po pár desítkách metrů jsme vyšli z lesa ven a po ranní mlze již nebylo ani památky. Opět stálo za to, se zde zastavit, rozhlédnout se a nasát atmosféru. Dole pod námi jsme zahlédli první domy obce Přestavlky, odkud se ozýval zvuk motorové pily. Po pravé ruce bylo sluncem ozářené Skopalíkovo pole, nalevo pak Přemyslovo a v dálce se bělala hřbitovní kaplička za obcí Vacanovice. Krásné místo. Další naše cesta se rozdělovala jako dobré korbáčiky, protože vedly souběžně vedle sebe. Ta vpravo vedla po okraji pole a zjevně po ní jezdily nedávno traktory, zatímco ta vlevo byla zarostlá a vbíhala do menší aleje.

Prošli jsme tou levou a mimo jiné jsme zde našli další hanbatou třešeň. Dole na rovině se obě spojily v jednu a po ní jsme přišli na okraj obce Přestavlky. Nalevo jsme spatřily zahradní domky, zatímco napravo bylo rákosí a malý potůček. Právě odtud jsme slyšeli motorovou pilu, se kterou dva chlapi pokáceli vzrostlý strom. U mostku přes potůček Loučka jsme zahlédli skruž a mlýnské kameny, ale jestli zde stával někdy nějaký mlýn se nám nepodařilo zjistit. Podél kamenné zdi jsme vzápětí přišli na náves a okamžitě se nám starobylý vzhled obce zalíbil.

Napůl rozbitá silnice, kaple, hanácké statky a staré domy nás uvrhly do starých časů, které narušoval sem tam rušivý element jako třeba satelit na střeše. Na návsi naším očím neunikla kaple sv. Karla Boromejského, ke které jsme ihned zamířili. Šedivý svatostánek, postavený někdy v polovině 19. století, k nám byl otočený přední stranou, takže jsme jeho obhlídku logicky zahájili na jeho průčelí. Nevysoká věžička byla zakončená jehlancovou střechou s křížem, pod ní se nacházelo zvonicové patro, kde jsme spatřili okna s půlkruhovým záklenkem, které byly zakryty žaluziemi.

Pod korunní římsou jsme našli kruhové okénko, jenž pouštělo světlo za vstupní dveře, k nimž jsme po obhlídce průčelí zamířili. K našemu překvapení byly totiž otevřené a jelikož jsme takovou nabídku nemohli odmítnout, s radostí jsme nahlédli i útrob kaple. V interiéru jsme viděli tři lavice pro věřící, několik sošek svatých včetně Panny Marie, obrázky křížové cesty a jednoduchý oltář. Nad ním visel obraz svatého Karla Boromejského s jeho typickým orlím nosem a tak jsme si o něm vyhledali pár informací. Dozvěděli jsme se, že se jednalo o italského kardinála, který již od mládí plnil své náboženské závazky s obrovskou horlivostí.

Zasazoval se o reformu církve, vedl vzorný, odříkavý život a později se stal milánským arcibiskupem. Stavěl a obnovoval kostely, pomáhal lidem během hladomoru v letech 1569–1570 a zejména při morové epidemii v letech 1576–1578. Během svého života se Karel Boromejský stal prvořadou duchovní autoritou pro celou katolickou Evropu, nicméně v jeho případě se mu horlivost nevyplatila. Zemřel totiž v pouhých 46 letech na následky lehkého nachlazení, které přešlo v horečky a jeho tělo kvůli vyčerpání nemělo sílu na boj s nemocí. Po přečtení zajímavých osudů svatého muže jsme pokračovali v obhlídce kaple, na jejíž boční straně jsme napočítali tři okna s půlkruhovým záklenkem. Vzápětí jsme dorazili k presbytáři, na jehož půlkruhové fasádě jsme nenašli žádné okénko ani nějakou výzdobu.

Po obhlídce svatostánku jsme využili nabídku přístřešku těsně vedle kaple a na lavičkách jsme se lehce občerstvili banány. Během jídla jsme si povídali a mimochodem jsme si uvědomili, že obyvatelům Přestavlk se po výstavbě kaple muselo ulevit, neboť nemuseli chodit na bohoslužby do okolních vesnic několik kilometrů. Vždyť počasí kolikrát věřícím nepřálo a za tuhých zim taková výprava nebyla určitě vůbec nic příjemného. Po deseti minutách odpočinku jsme se zvedli a zamířili k pomníku obětem I. světové války. Když jsme si četli jména na něm uvedená, překročili jsme sotva znatelný mostek přes potůček Loučka a náves jsme opustili.

Proklouzli jsme zúženou ulicí mezi domy do kopce a zase dolů směrem k zahradním domkům. Aniž bychom si to uvědomovali, zároveň jsme vstoupili do údolí potoka Loučky, jehož vody nás doprovázely až k rybníku u obce Krčmaň. Silničkou jsme kráčeli podél opuštěných zahradních domků, postavených na konci sedmdesátých let 20.století. Za pár okamžiků jsme přišli k mladší zahrádkářské kolonii s novějšími zahradními domky, podobnými si jako vejce vejci. Zelená značka se ztrácela na plotě stejné barvy, ale přes malé komplikace jsme byli skálopevně přesvědčeni, že jdeme správným směrem.

Na jindy plném parkovišti stála pouze čtyři auta zahrádkářů a pak jsme již za sebou nechali poslední domečky a Přestavlky definitivně opustili. Po pár metrech jsme přišli k boudě plné sena a další hromadě dřevěných klád. Bylo vidět, že zdejší lesní mužíci s pilou a stroji umně zacházejí a pro dříví nechodí daleko. Zároveň jsme minuli značku, zakazující vjezd motorových vozidel a oznamující, že po 450 metrech na auta stejně čeká závora. Stále jsme své boty pokládali na asfaltový povrch a pár desítek metrů jsme spatřili velmi šikovného řemeslníka, jak z auta vykládá nářadí a materiál.

Že je úspěšným podnikatelem se dalo usoudit z toho, že vůz zaparkoval až za zákazovou značkou u nového srubu za pár milionů korun s pěkným pozemkem na samotě. Se závistí v obličeji jsme šli dál údolím, v němž se střídal den a noc, teplo a zima, podle toho, zda jsme byli ve stínu či na příjemném sluníčku. O chvilku později jsme napravo uviděli háj plný bříz a olší, kterým společníka dělala jabloň a považte, dokonce byla ještě slušně obsypaná červenými plody. Jablíčka jsme neochutnali, raději jsme je nechali lesním zvířátkům anebo Sněhurce, kdyby sem zabloudila. Jistě by jí chutnalo více, než to otrávené od královny.

Poměrně široké údolí se dramaticky zúžilo, voda v potoce zrychlila a také jsme se více pohybovali ve stínu než na slunci. V takové ponuřejší atmosféře jsme došli k podkově. Ne že by ji snad nešťastný oř tady ztratil, ale cesta zde významně zatáčela právě ve tvaru koňské potřeby a symbolu štěstí. V prvním oblouku jsme našli další poskládané klády a také zastavení naučné stezky Přes Chlum. Krátce jsme se zde zastavili, přelétli očima informace na tabuli a rovněž jsme si všimli dvou paprsků slunce, které pronikly až na zemi v ponurém místě. Pak jsme překročili mostek přes Loučku a prošli jsme do dalšího oblouku podkovy.

Zde jsme světe div se potkali dva turisty, kteří ale spíše vypadali jakoby se vraceli ze zábavy teprve domů. Pak jsme dokončili oblouk a brzy jsme přišli k vodní nádrži, která svázala tok potoka Loučky. Na vodní hladině poklidně téměř bez hnutí ležely žluté listy a nic nenasvědčovalo faktu, že z nádrže voda také vytéká. Zjistili jsme to o chvíli později, když jsme přišli k hrázi, za níž voda opět svobodně a s novou silou vyrážela vstříc rybníku v Krčmani. Chtěli jsme se posadit v altánku na břehu, ale bylo zde již obsazeno, tak jsme šli dál. Údolí bylo opět o něco širší a tak i paprsky slunce zalévaly naši asfaltovou cestu v plných dávkách.

Na kraji lesa jsme minuli další nařezané klády a poté jsme našli opuštěný zaparkovaný povoz. Na korbě bylo pár věcí, ale nikdo je nehlídal. Kůň, který vůz přitáhl byl se svým pánem asi někde v lese. Vrátili jsme se na cestu a brzy jsme dorazili na rozcestí Pod příhonem, kde se naše zelená trasa sbíhala se žlutou značkou. Kdybychom se po ní vydali, došli bychom do obce Čelechovice. My jsme ovšem stále sledovali tu zelenou a než jsme se po ní vydali dál, spatřili jsme další klády a zaparkovaný lesní traktůrek. Místo bylo ponořeno do stínu a tak jsme rychle vyrazili na další cestu.

Svahy na obou stranách se zase přiblížily k sobě, potůček bublal celkem blízko nás a občas nepochopitelně vytvářel zákruty, místo aby tekl zpříma. V jednom místě byl les tvořen hlavně listnatými stromy, zbarvenými do žluta, takže nám z té jasné barvy oči přecházely. O kus dál jsme uskočili na bok, aby nás nepřejel traktor Zetor s vozíkem. Prakticky na stejném místě se před námi v březovém háji ohýbaly někteří z jeho obyvatel. Zřejmě nás považovaly za vzácné poutníky a chtěly nás náležitě přivítat. Pozdrav bělokorých stromů jsme přijali a šli dál. Po chvilce jsme vkročili do úvozu a přišli na kruhový objezd. Spíše to byl objezd trojúhelníkový, ale opravdu připomínal ty silniční křižovatky, které jsou takto řešeny.

Úvoz se ještě více zahloubil, nicméně netrvalo dlouho a dorazili jsme na okraj lesa. Ten pomyslný zelený hrášek na mapě jsme měli tedy za sebou a mohli bychom zde výlet zakončit. Připravili bychom se však o pár zajímavých dalších míst a tak jsme pokračovali dál. Do cíle v Grygově nám chybělo ještě pět kilometrů. Na okraji lesa jsme si prohlédli poslední ceduli naučné stezky Přes Chlum a zabočili doleva. Naposledy jsme překročili potok Loučka a po travnaté cestě mezi řadou stromů jsme došli k jakémusi obydlí, připomínající brloh bezdomovce. Zaštěkal na nás pes a tak jsme raději rychle šli dál.

Brzy jsme přišli k rybníku na okraji obce Krčmaň, do něhož se Loučka vlévala. Chvíli jsme zde stáli, pozorovali hladinu a přemýšleli kudy dál. V tu chvíli k nám zezadu přišel podivín se smečkou psů, která byla naštěstí na vodítkách. Starý zarostlý pán si se zvířaty povídal, zřejmě se stali opravdovými přáteli. Pro jistotu jsme hned vyrazili dál po okraji rybníka a na stromě u velmi frekventované silnice Olomouc - Přerov jsme našli rozcestník. U směrovek jsme zde spatřili kříž s Kristem, zalitý sluncem, který jsme si krátce prohlédli a pak jsme museli vyřešit problém, kudy se dostat přes asfaltového hada.

Šipka ukazovala jasně přes silnici a pár okamžiků jsme se rozmýšleli, jestli ji máme přeběhnout. Pak jsme si všimli několika schodů k potoku Loučka, který vtékal do podchodu pod silnicí. Sestoupili jsme k vodě a vstoupili do tunelu, kterým jsme prošli pod silnicí na druhou stranu. S podivem jsme zjistili, že se zde Loučka ztrácí a dál neteče. Zároveň se nám otevřel pohled na široké pole mezi Krčmaní a Grygovem. Napojili jsme se na zpevněnou cestu a na křižovatce jsme se dali doleva. Pustili jsme před sebe velký traktor a dál jsme kráčeli do mírného kopce mezi poli.

Párkrát jsme se otočili, abychom si z dálky prohlédli les, z něhož jsme pár minut před tím vyšli. Když jsme přicházeli k horizontu, otevřel se nám pohled za kopec, za nímž se dosud skrývala krajina v okolí Dubu nad Moravou. Pochopitelně naším očím neunikly vysoké věže poutního chrámu Očišťování Panny Marie, ale více jsme neviděli, neboť jsme na vrcholu stoupání odbočili doprava na úzkou stezku. Minuli jsme shluk seschlých bodláků a vzápětí jsme přišli k rozcestníku u přírodní památky U bílých hlín. Zjistili jsme, že do cíle našeho putování na nádraží v Grygově, nám chybí ještě 3,5 kilometru.

Pak jsme si přečetli pár informací o této maličké přírodní rezervaci o rozloze 0,185 ha v nadmořské výšce okolo 220 metrů, kde se daří teplomilné vegetaci se vzácnými druhy rostlin. Dozvěděli jsme se, že se před námi rozkládá taková malá Pálava s vápenitým podložím, které tak milují teplomilné rostliny, hmyz a zvířata. Právě díky němu vznikl netradiční název území, jenž bylo pojmenováno podle barvy ornice v okolí, která má díky vápníku velmi světlou barvu. Zaujalo nás, že dalším faktorem, který ovlivnil druhové složení zdejší flóry, je dobrá propustnost zdejší kamenité půdy, která způsobuje její velkou vysychavost. Po přečtení zajímavých informací jsme již vstoupili na vyhřáté území, abychom si tu krásu prohlédli zblízka.

Na vlastní kůži jsme ihned ucítili teplotní rozdíl mezi přírodní památkou a cestou, po které jsme sem přišli. A protože jsme měli již docela hlad, byl odtud slušný výhled a svítilo zde sluníčko, posadili jsme se o kousek dál pod strom na spadenou větev. Z batohu jsme vytáhli jídlo, pití a občerstvili se. Během jídla jsme si prohlédli okolní krajinu a kochali se tou nádherou. Kdybychom zde byli na jaře, viděli bychom kvést třeba koniklec velkokvětý, hvozdík kartouzek, len žlutý, rozrazil rakouský, křivatec rolní, růži keltskou, hvězdnici chlumní nebo máčku ladní. Podzimní příroda nám však nabízela jiné skvosty, kterých jsme si při skromném hodování v klidu náležitě užívali.

Jelikož však byla přírodní památka roku 1955 ze tří čtvrtin zničena vrtnými pracemi při průzkumu ložiska vápence, měli jsme před sebou jen část původní plochy. Díky asanačním zásahům, při kterých byly po roce 1990 postupně zlikvidovány náletové dřeviny a prořezány keře jsme si připadali jako na dobře udržované zahradě, což umocnilo i pravidelné kosení trávy. Jak celé území dopadne po vybudování dálnice R55 mezi Olomoucí a Přerovem, jenž povede v bezprostřední blízkostí přírodní památky U bílých hlin, teprve ukáže budoucnost. Když jsme dojedli, podívali jsme se do mapy, která nám prozradila, že nedaleký ostrov stromů skrývá další přírodní památku Strejčkův lom.

Jednalo se o starý vápencový lom s výskytem teplomilných druhů rostlin i živočichů na podloží devonských vápenců. Neměli jsme ovšem v úmyslu se k němu z časových důvodů vydat a po zelené trase jsme pokračovali po zelené trase směr Grygov. Po pěkné polní cestě jsme po chvilce dorazili k velké orientační tabuli, na níž jsme si prohlédli mapu Strejčkova lomu a jeho okolí. Zjistili jsme, že se nacházíme kousek od zajímavé lokality s názvem Cikánské zmoly. Na nic jsme nečekali a vydali se k nim. Na jedné straně cesty pole, na druhé pak křoví a keře, které by věrohodně obstály v pohádce O šípkové Růžence.

Dokonce se tu a tam objevily červené plody šípků, lesknoucí se na poledním sluníčku. Marně jsme však hledali místečko, kudy bychom do zmol mohli vkročit a když už jsme nějaké našli, museli bychom jako kamzíci sešplhat dolů z prudkého srázu. Až později jsme si uvědomili, že kdybychom uhnuli před chvílí doprava, došli bychom ke zmolám z mnohem příjemnější strany. Ale i tak se nám o něco dál podařilo proklouznout křovinami na vyšlapanou cestu, sloužící možná prasátkům či jiným lesním obyvatelům zdejšího kraje. Stezka nás dovedla k prvním zmolám, valům, kopečkům a menším i větším a dalším nerovnostem zemského povrchu, kterými jsme museli zvolit příhodnou cestu.

Zmoly byly porostlé nízkou trávou, která byla ve stínu ještě pokrytá rosou, ale krásně se zelenala, podobně jako u sousedů v Německu či Rakousku. Dalšími zástupci flory ve zmolách byly stromy rozličného druhu a právě proto měly různou barvu. Žluté, okrové, červené či hnědé zbarvení dřevěných bohatýrů doplňovala právě zelená tráva posypaná stromovým listím a celek, který jsme měli před sebou by na plátně nevykreslili ani ti nejlepší malíři své doby. Taková to byla nádhera. A kdybychom zde byli na jaře, nabídla by nám krajina zase jiné pokochání se přírodními krásami, jelikož se v tuto dobu daří konikleci velkokvětému, bělozářce větevnaté, lnu žlutému nebo hvězdnici chlumní.

Když jsme překonali část zmol, jejichž zvlněný reliéf vznikl jako následek dávné těžby vápence, přišli jsme na jakousi rovinku, na které by cikáni klidně mohli tábořit, ale nikdo zde nebyl. Z plošiny se cesta svažovala do jakéhosi kráteru, kde tráva ustoupila a odhalila kameny a malou skalku. Připadali jsme si v jakémsi středu Cikánských zmol, kde jsme se chvíli zdrželi. Rozhodně jsme zde ale nebyli pionýry, kteří místo objevili, protože na skalku někdo bílou barvou napsal datum 12.září 2010 a slova miluji Tě. Pak jsme kráter opustili a vystoupali zpět na plošinu.

Následně jsme pokračovali dál, kde jsme již našli více méně rovinatější část zmol. Ocitli jsme se již také na jejich okraji u cesty, odkud bychom měli o mnoho pohodlnější přístup. Začali jsme hledat východ ze zmol, ale místo toho jsme znova došli na plošinu u kráteru. Nedalo se nic dělat, museli jsme vstoupit na cestičku pro kamzíky, stoupající na jedné straně nad již známým kráterem a na druhé nad další dírou, ještě větší než jsme doufali. Stezka nás dovedla do nových míst Cikánských zmol a dala jim tak nový, ještě masivnější rozměr.

Dole pod námi byla další plošina s vyhaslým ohništěm, potvrzující skutečnost, že zde nikdo kromě nás není a budeme se muset spolehnout sami na sebe. Dolů jsme odmítli sestoupit a tak jsme riskli další prodírání mezi křovinami a vyplatilo se nám to, protože jsme po chvilce vyšli opět na pole. Cigánské zmoly jsme tedy měli za sebou a i když se nám v této krásné lokalitě líbilo, odpověď na otázku, jak dostala svůj netypický název, jsme zase nedostali. Mohli jsme se jen domnívat, že u Krčmaně někdy v minulosti romští kočovníci tábořili, protože do města nebývali pouštěni.

Podél zmol na této straně žádná pěšina nevedla, pohodlná cesta vedla na druhém konci prolákliny a tak jsme kráčeli podél keřů a následně po poli, až jsme došli na silnici, vedoucí zpět do Krčmaně. Alespoň jsme se dozvěděli, odkud přijel velký traktor, který jsme u této vesnice potkali. Na asfaltu jsme si oklepali naše obutí a vydali se do Grygova. Prvním lidským dílem, které jsme uviděli, bylo oplocené veřejné hřiště. Brzy jsme jej míjeli na pravé straně silnice a záhy jsme minuli ceduli, oznamující vstup na území Grygova. Po pár metrech jsme přišli k bráně, která vedla do areálu hřiště a k pěknému domu.

Až teprve nyní jsme si uvědomili, že se nejedná o veřejný prostor, ale soukromé impérium nějakého zbohatlíka. Za bránou jsme uhnuli ze silnice na široký, rovněž asfaltový chodník. Nacházeli jsme se v ulici s názvem Na Horka. Mezi oběma šedými komunikacemi jsme viděli výběh, na němž bylo zajímavé, že polovina byla zarostlá vysokou vyschlou trávou, zatímco druhá část byla řádně spásaná. Vzápětí jsme spatřili živou sekačku, obývající výběhy, kterou představoval krásný bílý kůň. Chodník se poté napojil zpět na silnici a když jsme vkročili na ulici Komenského.

Vzápětí nám do oka padl pískovcový kříž s Kristem, vztyčený překvapivě až v roce 1930. Nesl totiž nápis : Na památku našeho syna Aloise Škrly, který padl na ruské frontě roku 1914, věnuje rodina Škrlova. Od křížku jsme dlouho kráčeli ulicí pojmenované po českém učiteli národů, přičemž jsme míjeli bytovky, inseminační stanici prasat v nějakém statku či spoustu rodinných domů. Poté jsme přišli na místo, odkud kolmo vybíhala ulice Nádražní, vedoucí hádejte kam. Rozhodli jsme se však pokračovat ještě rovně a tak jsme mohli vidět pěknou mateřskou a základní školu.

Jelikož však byla sobota, žáci svůj čas trávili někde jinde a budovy tak působily značně osiřele. Naproti školám jsme si prohlédli sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1871, která však musela těsně před naší návštěvou rekonstrukcí, neboť vypadala jako nová. Později jsme se dozvěděli, že tento svatý nestál v Grygově náhodou, jelikož se stal patronem obce a dokonce se zde na jeho počest v květnu konávají Hodové slavnosti. Po několika dalších desítkách metrů jsme konečně dorazili na Masarykovu náves, kde nás čekalo hned několik pěkných památek.

Nejprve jsme pod stromy spatřili více než dvoumetrové sochy sv. Kateřiny a sv. Václava, které místní obyvatelé získali na konci 18. století při rozdělování skupiny světců, která patřila klášteru Hradisko. Barokní pískovcové sochy od sochaře Filipa Sattlera měly opravdu zajímavý osud a v podstatě jsme měli štěstí, že jsme je na tomto místě mohli vůbec vidět. V 70. letech 20. století totiž byly z neznámého důvodu přemístěny do obce Velký Týnec před farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a teprve roku 1997 byly vráceny zpět do Grycova a v květnu znovu vysvěceny.

Pak jsme se již věnovali obhlídce kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla postavena ze sbírek farníků roku 1846 na místě starší zvonice a v roce 1996 byla zrekonstruována. Obdélná kaple se sedlovou, zčásti zvalbenou střechou, k nám byla otočena zadní částí a tak jsme nejprve shlédli její půlkruhový presbytář s dvojicí malých okének. Následně jsme se vydali podél boční strany kaple, členěnou ozdobnými lisénami, kde jsme našli jediné půlkruhové okénko. Další dvě menší pak prosvětlovaly interiér vstupních dveří, k nimž jsme vzápětí došli.

Dovnitř jsme se však nedostali, dveře byly totiž pevně zavřené a tak jsme se věnovali obhlídce průčelí. Nade dveřmi jsme uviděli totožné okno jako na boční fasádě a o něco výše se pak nacházel trojúhelníkový štít, oddělený od spodní části fasády korunní římsou. Ze středu štítu vybíhala hranolová věž se sochou svatého Jana Nepomuckého ve výklenku, nad kterou jsme si zkontrolovali správný čas díky ciferníkovým hodinám. Střecha věže se čtyřbokou lucernou pak byla zakončena makovicí s křížkem.

Před kaplí u vchodu jsme shlédli kamenný kříž z roku 1856, který byl restaurován v roce 2002 a pak jsme se již vydali na průzkum druhé boční strany. Ta však byla totožná s její protější kolegyní a tak jsme toho více na kapli již nemohli vidět. Protože nás už docela bolely nohy, tak jsme se posadili na lavičku za kaplí u soch svatých. Zbývalo nám 45 minut do odjezdu vlaku a tak jsme zde chvíli poseděli. Potom jsme se zvedli a již značně unavení jsme se vydali zpět na nároží Komenského a Nádražní ulice. Pomalu jsme prošli mezi paneláky na jedné straně a rodinnými domy na straně druhé až k vlakovému nádraží, z něhož měl náš železný oř odjet až za půl hodiny.

Vstoupili jsme do nádražní budovy z roku 1901, kde jsme do automatu vhodili pár mincí a světe div se, vyhráli jsme kávu. V pokladně jsme si chtěli zakoupit jízdenky, ale okénko zůstalo zavřené až do odjezdu vlaku a tak jsme si sedli na lavičku na nástupišti u budovy, která byla prohlášenou kulturní památkou. Popíjeli jsme kávu, klábosili a sledovali osobní, rychlíkové i nákladní vlaky, jedoucí tu a tam oběma směry. Na trati z roku 1848 nechyběly soupravy Českých drah, Leo express, Regio Jet i slovenský soukromý dopravce. Byli jsme zde úplně sami a další cestující přišli, až když se již přiblížil čas odjezdu našeho vlaku.

Najednou se ozval se ženský hlas z nádražního amplionu, oznamující zpoždění pět minut, nicméně hlasatelka okamžitě v jedné větě přispěchala s opravou na deset minut. Naštěstí se zpoždění již neprotáhlo a osobní vlak skutečně přijel. Nasedli jsme do prostředního vagonu a vlak se rozjel. Průvodčí na nic nečekal a jal se nás zkasírovat za cestu do Olomouce, kam jsme dorazili za pět minut bez jediné zastávky. Na hlavním nádraží v Olomouci jsme vystoupili a podchodem jsme došli před budovu. Pak jsme zamířili na autobusové nádraží a cestou jsme přešli po vysokém mostě nad železniční tratí, po které jsme před chvíli jeli.  

Z posledních sil jsme dorazili na místo, odkud jsme před šesti hodinami vyrazili na výlet. Pak jsme již přišli k odpočívajícímu francouzskému vozu, který nás přivítal zamrkáním oranžovými blinkry a následně nás odvezl domů. I když jsme byli notně unaveni, výlet se nám velice líbil a opět se nám potvrdilo, že za krásnými místy nemusí člověk jezdit moc daleko od domova. Snad vás tedy tento podrobný popis našeho putování také inspiroval k procházce z Velkého Týnce do Grygova anebo k naplánování podobné trasy v okolí těchto hanáckých obcí. Vaši návštěvu si totiž určitě zaslouží.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_sli_pesky_z_Velkeho_Tynce_do_Grygova/