Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Čtvrtý den pobytu jsme celý strávili v jámě lvové, neboť jsme se pohybovali pouze po Velkých Karlovicích, abychom se seznámili s místními památkami, které jsme během této červencové dovolené samozřejmě nemohli vynechat. Celodenní putování jsme zahájili v místní části Jezerné a naším prvním cílem se stala kaple sv. Trojice, postavená Karlem Paigrem v letech 1870 – 1873. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali na okraji silnice, po níž jsme o dva dny dříve jeli na legendární kopec Soláň a vzápětí jsme se vydali na obhlídku jednolodní zděné stavby. Pěkná kaplička k nám byla natočena boční stranou, na níž jsme spatřili obdélné okno, které jsme o chvíli později našli i na protějším boku a na půlkruhovému presbytáři naším očím neunikl letopočet 1873, tedy datum dostavby drobné církevní památky.

Na sedlové střeše nás zaujala cibulovitá dřevěná zvonička, krytá šindelem, v níž visel zvon z roku 1923, který nahradil původní, zabavený během první světové války. Nechybělo však mnoho, aby nový zvon potkal stejný osud v průběhu druhé světové války, kdy byl odeslán do ostravského armádního skladu. Tam se dostal také zvon ze Svárova u Uherského Hradiště, který byl zařazen mezi zvony staré a cenné. Protože dozorce sběrných surovin Antonín Vrzala ze Svárova pocházel, zvon ze Slovácka uschoval a nahradil jej zvonem z Jezerného. Ten pak, vybavený značkou a popisem neodpovídajícím skutečnému stáří a hodnotě, byl převezen k fotografování a natáčení zvuku do Prahy. Než na něj přišla řada, válka skončila a zvon se vrátil do Karlovic. A tak zde od roku 1945 vyzvání díky Antonínu Vrzalovi zvon svárovský i jezerňanský.

Následně jsme se přesunuli k průčelí stavby, v jehož trojúhelníkovém štítu jsme si přečetli text Ku cti Nejsvětější Trojice a nad ním jsme spatřili skříňku s postavami rodičů Ježíše Krista. Pak jsme přistoupili ke dveřím, které sice byly zavřené, ale přes jejich prosklenou část se nám podařilo nahlédnout dovnitř. Spatřili jsme tři svaté obrázky, malý sloupový oltářík s květinovou výzdobou a soškou Panny Marie, ale také pár dřevěných laviček, jež se používaly při mši, která se v kapli sv. Trojice sloužila jednou za rok. Když jsme si interiér svatostánku prohlédli, sešli jsme po příkrém kamenném schodišti dolů na silnici a zamířili k autu, jímž jsme o chvíli později odjeli k židovskému hřbitovu. Ten se nacházel u stejné silnice o přibližně 500 metrů níž, takže jsme o pár desítek vteřin později u hřbitova zaparkovali náš povoz a vyrazili na jeho obhlídku.

Tehdy kolem hřbitova ještě nevedla asfaltová cyklostezka, takže než jsme proklouzli brankou v dřevěném plotě na nevelkou hřbitovní plochu, museli jsme projít travnatým pásem a zároveň jsme virtuálně děkovali člověku, který zde trávu nedávno posekal. Díky tomu jsme si pohodlně prohlédli několik desítek náhrobků, na kterých jsme našli hebrejské a německé nápisy. Vzhledem k tomu, že židovský hřbitov ve Velkých Karlovicích vznikl až roku 1887, chyběly zde velmi staré stély, které jsme vídávali v jiných městech, ale nijak nám to nevadilo. Mezi nimi jsme našli také hrob Salomona Reicha, majitele místních skláren a někdejšího starosty obce, jehož továrnu jsme viděli o den dříve v sousední Karolínce. Objevili jsme rovněž hrob Aloise Weise, jenž se stal posledním, kdo byl na tomto hřbitově pohřben.

Zaujalo nás, že na karlovickém hřbitově bývali pohřbívání nejen židé místní, ale také pocházející z okolí a dokonce i z 20 kilometrů vzdálené obce Hovězí. Viděli jsme zde i několik pomníků ze židovského hřbitova v Rožnově pod Radhoštěm, který byl zrušen a zanikl. Během procházky se nám podařilo objevit také nepatrné zbytky márnice, kterou za druhé světové války podpálili fašisté a to bylo vše, co jsme zde mohli vidět. Pomalu jsme zamířili k brance s Davidovou hvězdou, prošli ven a nasedli do auta, kterým jsme odjeli za obhlídkou bývalého karlovického fojtství. Když jsme ke komplexu roubených budov přijeli, auto jsme zaparkovali přímo před velkou vstupní bránou, kterou jsme chtěli proklouznou na dvůr, abychom si vše prohlédli, ale v dalším postupu nás zastavil kovový plůtek mezi křídly vrat.

Zábrana sem nebyla dána kvůli nevítaným návštěvám, nýbrž proto, aby neutekly husy, posedávající na dvoře. Dvůr a okolní hospodářské budovy jsme si prohlédli alespoň odtud, ale nebyl to zrovna pěkný pohled. Na dvoře totiž panoval obrovský nepořádek, válelo se zde mnoho různých předmětů, u kopky hnoje parkoval traktor, vedle něhož stála míchačka a na druhé straně sudy s bůh ví čím. Přesto jsme byli rádi, že jsme hospodářskou část fojtství viděli alespoň takto. Pak jsme kousek popošli po silnici dál, abychom stodoly obhlédli ještě z boční strany, dozadu za budovy jsme se však nedostali. Vedle silnice jsme našli několik zemědělských strojů, které jasně dávaly najevo, jaké činnosti se obyvatelé fojtství věnovali. Potom jsme se vrátili zpět, minuli bránu na dvůr a začali si prohlížet hlavní budovu fojtství.

Ta naše oči potěšila mnohem více než hospodářské budovy díky květinové výzdobě a skvělému stavu. Před námi se nacházel jednopatrový dům s pavlačí, kolem celého prvního podlaží, která byla upevněna sloupky ke střeše. Líbily se nám její parapety s vyřezávanými plochými kuželkami mezi sloupky, mezi nimiž jsme na čelní straně budovy spatřili zmíněné květiny. Na závěr jsme očima přejeli šindelovou sedlovou střechu a deštěný štít s malou příčnou stříškou, zvanou oháňka nebo podlomenice. Když jsme si dům prohlédli, nasedli jsme do auta a z vlastních vytištěných papírů jsme si přečetli informace o historii fojtství, které bývalo zpravidla největším a nejhonosnější objektem v obci. V největší místnosti byla šenkovna a fojt, do které zástupce vrchnosti v obci každou neděli odpoledne svolával poddané k rozdělování úkolů.

Dále jsme se dočetli, že prvním písemně známým fojtem Karlovic se stal Jura Hudeček, které tuhle významnou funkci získal za věrné služby Žerotínům a od roku 1721 úřad vykonával Michal Billa, který se sem přiženil. Jeho následovník Ján Billa nechal staré fojtství v roce 1793 přestavět tesařským mistrem Janem Žákem do dnešní podoby. V rukou rodu Billů se fojtství udrželo až do roku 1825, kdy jej získal František Zrůnek. Posledním karlovským fojtem se stal Karel Barvič, který byl bohatým obchodníkem z kupeckého domu, kde je nyní Karlovské muzeum. Když byla v roce 1848 zrušená robota, zanikl rovněž úřad fojta a nebylo pro nás těžké spočítat, že za 134 let trvání úřadu se na fojtství vystřídaly čtyři rody. Na závěr jsme si přečetli, že roku 1876 odkoupil bývalé fojtství za 12 000 zlatých František Borák, vnuk posledního solaneckého fojta a jeho potomkům patřily domy i v době naší návštěvy.

Prostředí karlovského fojtství prý posloužilo k natáčení mnoha filmů, točily se tu mimo jiné také Stíny horkého léta, který jsme ale neviděli. Když jsme dočetli poslední řádky, v paměti jsme vylovili vzpomínku na několik let starou návštěvu Valašského muzeu v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme v expozici Dřevěné městečko viděli kopii obytné budovy fojtství. Následně jsme náš stříbrný vůz nastartovali a odjeli do centra Velkých Karlovic, kde jsme se delší dobu zdrželi prohlídkami význačných památek. Auto jsme nechali na malém parkovišti naproti fary, v níž měl svou ordinaci herec Miroslav Donutil, který si zahrál hlavní roli v seriálu doktor Martin a vzápětí jsme se vydali na prohlídku kostela Panny Marie Sněžné. Dřevěný svatostánek jsme sice viděli hned první den dovolené, ale s potěšením jsme se mu věnovali ještě jednou.

U branky jsme spatřili kříž s Kristem, na jehož podstavci jsme si přečetli nápis Aby Krista každý chválil lid karlovský ten kříž stavěl neb láska Boží proniká bludné srdce hříšníka 1819. O něco níže pak byl letopočet 1838, což bylo datum, kdy byl kříž opraven. Po čtyřech schodech jsme poté vešli do areálu a zamířili ke vchodu. Nade dveřmi při vstupu do kostela jsme našli další starý nápis - Léta páně 1754 dne 21. srpna rozweselil gsem se w těch wěcech, které gsou powěděny mně: do domu Páně pugdeme. Žalm 121 a když jsme jej přelouskali, vešli jsme dovnitř svatostánku, kde nás přivítala mladá průvodkyně a ve vší počestnosti nám nabídla zdarma svoje služby. Sympatická slečna nám nejprve sdělila celou historii kostela, jenž byl postaven v letech 1753 - 1754 karlovskými tesaři za přispění majitele tehdejšího panství, jímž byl František hrabě ze Žerotína.

Dále jsme se dozvěděli, že interiér kostela byl původně bez nátěru, a to jak stěny, tak i lavice. Až před rokem 1900 byl celý vymalován bílou olejovou barvou, nicméně v roce 1928 proběhla úprava nátěru do nynější podoby. Zaujalo nás, že se zdejším obyvatelům tak znelíbil původní barokní oltář, že byl v roce 1894 prodán na Slovensko do Staré Ľubovni a nahrazen tím současným. Podlaha kostela byla prý původně dřevěná z dlouhých a silných fošen, ale ty byly časem prochozené a tak byly nahrazeny velkými valouny. Když jsme si vyslechli kompletní historii, průvodkyně nám umožnila samostatnou prohlídku interiéru a tak jsme celý interiér už podruhé prošmejdili. Nejprve jsme vstoupili do sakristie, kde jsme nalezli relikviář sv. Kříže, hodnotné zlatnické dílo z období rokoka a pak jsme se vrátili do lodi kostela.

Vzápětí jsme obdivovali obraz Panny Marie z konce 18. století, na němž byla ztvárněna Panna Marie na oblaku s Ježíškem v náručí. Na pravé stěně kněžiště pak visel obraz, představující motiv Panny Marie Růžencové s bohatě oděnou postavou s korunkou na hlavě a růžencem v ruce. Kolem Panny Marie jsme uviděli patnáct oválných výjevů, v horní polovině ze života Panny Marie, ve spodní části ze života Kristova, orámované růžencem. Do oka nám padla také dřevěná polychromovaná křtitelnice, ozdobena sousoším s motivem Kristova křtu v řece Jordán. Bylo vidět, že se jedná se o velmi dobrou řezbářskou práci z poslední třetiny 18. století, doplněnou kvalitní plastikou z téže doby. Nevynechali jsme ani hudební chór, na který vedly trochu krkolomné schůdky, které nám ale nezabránily vychutnat si zajímavý zážitek.

Mohli jsme se totiž zcela svobodně pohybovat po tak posvátném místě a to se nám nepoštěstilo každý den. Z kruchty jsme v rovném stropě dobře viděli na dva malé otvory, jimiž se po setmění spouštěly na drátech zavěšené petrolejové lampy, než byly zavěšeny elektrické lustry, které roku 1892 daroval židovský majitel skláren Salomon Reich. Po chvíli jsme z hudebního kůru slezli dolů a pak jsme již útroby krásného kostela opustili. Když jsme vyšli ven na světlo Boží, zahájili jsme obchůzku kolem svatostánku, přičemž jsme nemohli přehlédnout, že nedávno musela proběhnout kompletní rekonstrukce dřevěného obložení kostela, který tak dostal podstatně světlejší odstín, než měl v první řadě zmíněného seriálu Doktor Martin. Později jsme zjistili, že se tak stalo rok před naší návštěvou, tedy léta Páně 2015.

Nad středem kostela jsme spatřili barokní věžičku se dvěma zvony, přičemž menší byl zasvěcen roku 1929 svatému Jiří a větší pak Blahoslavené Panně Marii, pomocnici křesťanů. Později jsme zjistili, že zde původně visel větší s nápisem K poctě Boží a svatých jeho a měl reliéf Blahoslavené Panny Marie sedící s Ježíškem na klíně a na protější straně s obrazem archanděla Michaela. Jenže tento zvon v roce 1832 pukl a musel být znovu přelit. Menší zvon pak měl nápis Ke cti Blahoslavené Panny Marie a svaté Barbory s reliéfem stojící Panny Marie s Ježíškem v náručí a z druhé strany vypouklý obraz sv. Barbory, panny mučednice. Zaujalo nás, že na oba zvony se zvonilo pomocí řemenů spuštěných přímo doprostřed interiéru. Zajímavé také bylo, že na vrcholu věžičky nebyl kříž, ale růžice.

Při obchůzce chrámu jsme si uvědomili, že místní tesaři v 18. století postavili skutečně monumentální barokní dřevěnou stavbu pokrytou šindelem, zasluhující obdiv většiny návštěvníků. A tak jsme ještě chvíli kolem ní kroužili a zároveň se procházeli mezi hroby. Potom jsme svatostánek opustili a zamířili k neméně půvabné budově informačního centra, kde jsme si koupili dvě turistické známky. Nicméně kostel Panny Marie Sněžné ještě vlastní dřevěné kolečko neměl, takže jsme si jej nechali o osm měsíců později poslat od výrobce z Rýmařova. V informačním centru jsme získali ještě razítka do památníku a mapu, která se nám později hodila při dalších hledání památek ve Velkých Karlovicích. Dále jsme si zakoupili vstupenky do muzea, hrnek a dřevěnou formu na máslo, která později zdobila naši chalupu a to bylo vše.

Když jsme vyšli z íčka ven, přes nádvoří bývalého kupeckého domu z počátku 19. století jsme se vydali za budovu, abychom pořídili další fotografie této krásné stavby. Jakmile jsme zabočili za roh, objevilo se před námi travnaté prostranství, kde se v seriálu Doktor Martin konal jarmark. Nebylo to jediné místo natáčení, které jsme dokázali rozpoznat, například u informačního centra měl svoji služebnu policista Tomáš Topinka, v budově naproti muzea herci popíjeli pivo v hospodě a o ordinaci excentrického lékaře už byla řeč a během dne jsme pak v jiných částech obce objevili ještě několik dalších scenérií, díky nimž jsme na seriál zavzpomínali. Když jsme si budovu kupeckého domu vyfotili zvenku, vstoupili jsme dovnitř, kde nás přivítala pracovnice muzea, která nejprve přísným pohledem zkontrolovala vstupenky a pak se usmála.

Vzápětí nám vysvětlila, kde se všude můžeme podívat a tak jsme vyrazili za exponáty. Exkurzi jsme zahájili v přízemí prohlídkou expozic, které nám ukázaly charakteristický obraz života lidí v tomto rázovitém koutu Valašska. Nejprve jsme shlédli spoustu druhů zemědělských nástrojů, které tehdy rolníci běžně používali, například kosy, cepy, vidle na obracení sena, hrabě, síta různých průměrů, orací potřeby a další. Z domácích potřeb jsme tu našli především věci pro zpracování vlny a lnu, kde nechyběl tradiční předmět valašských chalup, jímž byl tkalcovský stav, kolovrátky dvou různých typů, motovidlo, hřebeny na česání lnu, člunek a jiné drobné předměty. Našli jsme zde také včelařské potřeby a nádoby pro všelijaké tekutiny. Drtivá většina věcí byla ze dřeva, nejlevnějšího materiálu, jehož byla ve valašských lesích spousta a snadno se opracovával.

Dále jsme v místnosti shlédli předměty, které ve svých salaších používali bačové nebo lidé při zpracování a výrobě ovčího sýru. Viděli jsme kolovrátky, nádoby na mléko, dřevěné putny na vodu, gelety na dojení, škopek na odkapávanou syrovátku, máselnici na stloukané máslo, lis, váhy na odvažování sýra, pastýřskou kabelu, nádoba na brynzu, kotel na svařování žinčice a nádoba na její odnášení či putnu na ovčí mléko. Mezi pasteveckými exponáty nemohla chybět dřevěná ovčácká hůl, dále zvony, které měly ovečky uvázané u krku, nůžky na stříhaní vlny, rendlík na vaření nad otevřeným ohněm nebo šufánek na nabíraní polévky. Určitým zpestřením v letním období pro nás představoval pohled na několik párů lyží a sáně různých velikostí, které nesloužily jen pro zábavu, ale také pro dopravu v období tuhých zim.

A že jich tenkrát bylo ! Neměli to Valaši vůbec jednoduché jak v zimě, tak v období druhé světové války, kdy zde působilo mnoho partyzánských skupin. Jedné z nich se věnovala malá expozice, kterou jsme si prošli poté, co jsme opustili větší místnost se zemědělskými a domácími potřebami. Válečné období připomínala pamětní síň partyzánské brigády Jana Žižky, která se stala největší vojenskou skupinou tohoto druhu na území Protektorátu. Základ brigády tvořil výsadek ze SSSR, který v počtu 21 osob seskočil v roce 1944 ve dvou skupinách na území sousedního Slovenska a postupně se rozšiřoval do většího celku. Skupina se později s obtížemi přesunula na Moravu, kde uskutečnila celou řadu diverzních, přepadových a bojových akcí, čímž bohužel trpělo také civilní obyvatelstvo.

Německé velení armády proti partyzánům totiž podnikalo odvetné akce, ale to by bylo na dlouhé povídání. Z pamětní síně jsme se přesunuli do valašské kuchyně s původním vybavením, která sice byla skromně zařízena, ale moc se nám líbila. Nemohla zde chybět pec z hlíny a kamen, na níž se připravovalo jídlo, spávalo, sušilo prádlo, ohřívala voda a která v chladných dnech vyhřívala zbytek domu. Na vaření jednotlivých pokrmů se roznítil větší či menší ohníček a vybrala patřičná nádoba, například železný hrnec, litinový nebo hliněný rendlík různé velikosti. Už dávno jsme věděli, že Valaši nejvíce jedli brambory, jež se vařily ve vysokých hrncích železňácích, a také zelí, které dávali do jiného menšího hrnce. Ve velkém rendlíku pak připravovali kaši či omastek a v menším třeba zásmažku nebo jiné jídla.

V muzeu jsme viděli na vlastní oči, že všechno nádobí a nářadí k vaření bylo rozestaveno na výstupcích kolem pece a hospodyně je tak měla snadno po ruce. Poblíže pece stávala putýnka, džbán s pitnou vodou a jiné nádoby. Dále jsme zde spatřili vidlice do pece, pometla a jiné předměty potřebné k udržování ohně a k sázení do pece. Vedle pece stála skříň se svátečním nádobím a naproti v druhém koutě jsme narazili na stůl a lavici. U stolu patřilo čestné místo hospodáři, na něhož se vždy s jídlem čekalo a teprve pak hospodyně pokrm přinesla, vysypala z hrnce na mísu uprostřed stolu a mohlo se začít jíst. Lžící se nabírala polévka, zelí, kaše, v ruce se drželo maso, knedlík, někdy i brambor. Zaujalo nás, že na stole se pouze jedlo, nesmělo se na něm sedět, ani na něj položit dítě vybalené z plenek.

Vedle stolu jsme uviděli jakousi pohovku, na níž byla položená ovčí kůže a panenka. Nahoře visela polička s hrnky a menšími nádobami, nad nimiž jsme si prohlédli svaté obrázky. Když jsme vybavení kuchyně prozkoumali, vstoupili jsme na chodbu s dřevěnou podlahou, kde jsme shlédli několik černobílých fotografií s tvářemi valašských obyvatel, jejich chaloupek a okolní krajinu. Další obličeje obyvatel jsme pak našli na protější stěně, kde visely obrazy od nějakého malíře. Na chodbě naším očím neunikly předměty řezbářského řemesla, neboť významné místo v životě valašských lidí zaujímala dřevovýroba, především štípání šindelů a loučí. Byly zde různé pily, hoblíky, dláta, svěrky a další. Zaujalo nás, že když se louče během zimních prací vyrobily, musely se nechat rok nebo raději i déle nechat vyschnout.

Následně jsme z chodby vstoupili do místnosti s ukázkami řezbářských výrobků. Viděli jsme zde různé nádoby, dětskou malovanou postýlku, sošky a obrazy. V prosklené vitríně se nám zalíbil model valašské vesnice s postavami obyvatel či kroj z Velkých Karlovic zajímavý svou jednoduchostí a výtvarnou čistotou, ale největší pozornost přitahoval betlém od J. Kacerleho a další kousky od lidových řezbářů M. Žitníka, J. Petřeka a F. Gajdy. Oči jsme mohli nechat na krásných figurkách ze dřeva, které přestavovaly obyvatele zdejšího kraje s ovečkami, při zabijačce, orání, zpracování dřeva a dalších činnostech. Barevný betlém jsme shlédli opravdu detailně a i když místo v kalendáři zaujal červenec, snažili jsme se nasát atmosféru adventního období, kdy se naši předkové těšili na to, až si doma nějaký betlém postaví.

Když betlém dostatečně nasytil naše oči, odebrali jsme se po schodech na půdu, kde jsme shlédli výstavu obrazů Ilji Hartingera, který se narodil roku 1935 v sousedním Novém Hrozenkově. Přípravou pro vlastní výtvarnou a grafickou tvorbu mu bylo studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením profesora Strnadela, jehož muzeum jsme viděli o den dříve ve zmíněné Hartingerově rodné obci. Po studiích se vrátil na Valašsko a některé obrazy tohoto malíře, který se stal známým i v zahraničí, především v Německu a v USA, jsme předtím shlédli v muzeu sklářství v Karolínce a další nás čekaly zde v karlovském muzeu. Většinou byly namalovány akvarelem či olejem, ale našli jsme zde také díla grafická. Po prohlídce obrazů jsme sešli dolů do přízemí, kde se nás ujala průvodkyně a zavedla nás do sousední budovy.

Zde nás čekala samostatná expozice o historii výroby lisovaného a foukaného skla ve zdejších, již zaniklých sklárnách. Dozvěděli jsme se, že první takovou sklárnou na území Velkých Karlovic byla od roku 1826 Františčina huť, která stávala v dnešním centru obce pod vrchem Kyčera. Když se v roce 1840 do Velkých Karlovic přistěhovali bratři Samuel a Salomon Reich, panskou Františčinu huť si o dva roky později pronajali, neboť jako židé nemohli vlastnit žádné nemovitosti. Když se zákon změnil, v roce 1888 sklárny odkoupili a provoz dále rozvíjeli, dokud roku 1912 nebyla výroba ukončena. Zaujalo nás, že Salomon Reich byl dlouholetým starostou obce Velké Karlovice a čeští i němečtí obyvatelé si ho velmi vážili. Dále jsme se dozvěděli, že v obci bývala od roku 1863 druhá sklárna, nazývaná Mariánská huť, který byla v provozu téměř 50 let.

Po seznámení se s historickými informacemi jsme si v místnosti prohlédli vitríny se skleněnými výrobky, které ve zdejších sklárnách vznikly. Našli jsme tu poháry různých tvarům velikostí i barev, skleničky, misky, podnosy, vázy, petrolejky a další. Sklo pak doplňovala malá výstava předmětů, které se při výrobě skla používaly. Expozici jsme si prohlédli a pak jsme se s naší průvodkyní rozloučili, neboť jsme již viděli celou nabídku muzea. Jakmile jsme bývalý kupecký dům opustili, v areálu muzea jsme vyluštili souřadnice kešky a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme popojeli k nádraží. Za vlakovou stanicí, která se v doktorském seriálu nazývala Protějov, jsme o chvíli později v lese ukrytou schránku objevili a tak jsme se mohli s dobrým pocitem vrátit k našemu francouzskému povozu, kterým jsme odjeli do místní části Podťaté.

Brzy jsme dorazili na křižovatku nedaleko středu obce, kde začínala cesta do údolí Podťaté. Na tomto frekventovaném místě stála kaple sv. Cyrila a Metoděje, nedaleko které jsme zaparkovali auto a vydali se na její obhlídku. Před námi se tyčila církevní stavba, na jejíž obou bočních stranách jsme spatřili okna s půlkruhovým záklenkem, pouštějících světlo do interiéru. Když nás ke kapličce přivedla asfaltová cyklostezka, prohlédli jsme si její půlkruhový presbytář a pak jsme se přesunuli k průčelí stavby. Na přední straně poutal největší pozornost trojúhelníkový štít, v němž se skvěl nápis : 863 a 1963 na oslavu příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu před 1100 lety. Text k poctě slovanských věrozvěstů do štítu napsal roku 1963 akademický malíř Ilja Hartinger, se kterým jsme se během putování po Valašsku setkávali až moc často.

Nad nápisem ze sedlové střechy vybíhala mohutná věžička s lucernou, jejíž oprava proběhla roku 1962, kdy byl pořízen také nový zvon zvaný sanktusník, který se v rámci mší využíval při zpěvu Sanctus a během pozdvihování. Z toho byl odvozen název sanktusníkový zvon, který ovšem ve Velkých Karlovicích poslední dobou spíše mlčel, než zněl po kraji. Pak jsme po dvou schodech přistoupili k dřevěným dveřím, které ovšem byly zavřené a tak jsme museli využít bočních oken, abychom se podívali dovnitř. V interiéru jsme spatřili dřevěnou podlahu a lavice, několik svatých obrázků, oltářík s květinovou výzdobou a poměrně velkým počtem svící. Naším očím také neunikl malý lustr, visící z plochého stropu, ale to bylo vše, co jsme uvnitř kapličky mohli vidět a více nám toho k prozkoumání nenabízely ani její exteriéry.

Odebrali jsme se tedy k povozu, který jsme odložili na autobusové zastávce a přečetli si pár skromných informací z historie svatostánku, které se nám doma podařilo najít, vytisknout a vzít sebou na dovolenou. Dozvěděli jsme se, že předchůdcem kaple sv. Cyrila a Metoděje na rozcestí do údolí Podťaté býval železný zvon, zavěšený na stromě, který jednoho dne vyvrátila vichřice. Zvon byl poškozen a tak farníci z Karlovic opatřili nový. Učinili tak mimo jiné proto, aby jim tato událost nepřinesla pohanu a posměch. V roce 1866 byla na tomto místě vystavěna kaple jako poděkování za odvrácení cholery, která byla zasvěcena několikrát zmíněným slovanským věrozvěstům a roku 1931 proběhla její první oprava. Pár let před naší návštěvou dostala kaple nový kabát a upraveno bylo i její okolí.

Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme do místní části zvané Malé Karlovice, kde se naším cílem stala zvonice sv. Bartoloměje. K dřevěné stavbě jsme mířili po úzké asfaltové silničce, kterou jako věrný souputník doprovázel Tísňavský potok a zanedlouho jsme přijeli do horní části doliny, kde kousek od silnice pěkná zvonička stála. Naše jsme auto zaparkovali pod vzrostlým stromem na okraji polní cesty, jen pár metrů od jednoduché hranolové stavby, zasvěcené patronovi koželuhů, řezníků či pekařů a ihned jsme se vydali na její průzkum. Před námi stála zvonice obitá svisle kladenými prkny, která byla postavena roku 1956, kdy nahradila starou, patrně zchátralou kolegyni z osmdesátých let 19. století. Novostavba vznikla nedaleko místa, kde stávala původní zvonice, ale ve větší vzdálenosti od silnice.

Její zasvěcení ovšem zůstalo nezměněno a podoba s dvakrát odstupňovanou jehlancovou stříškou se rovněž příliš nezměnila. Ve věžičce jsme spatřili malý zvon, který měl za sebou zajímavou historii. Kdysi totiž visel na trámové zvonici u Špinarů v Léskovém a později byl přemístěn na lípu v Miloňově, aby v polovině 20. století konečně našel nový domov zde v Malých Karlovicích. Stavbu jsme obešli kolem dokola a když jsme dorazili ke dveřím, nahlédli jsme přes skleněné tabulky do dřevěného interiéru s malým oltáříkem a drobnou výzdobou. Na stěnách viselo několik svatých obrázků s Pannou Marií a Ježíšem Kristem, kříž a na oltáři stál velký počet sošek zmíněných církevních postav. Všimli jsme si také koženého řemene, jímž byl rozhoupáván zvon ve věžičce, když se o květnových nedělích v Malých Karlovicích sloužily mše.

Po prohlídce interiéru jsme chvíli obdivovali pěknou skalku s květinami, která zpevňovala svažitý terén pod zvonicí a pak jsme již nasedli do auta, kterým jsme odjeli ke kapli Panny Marie Růžencové v Podťatém. Úzká silnice kopírovala modrou turistickou značku, která nás k dřevěné církevní stavbě doprovodila, nicméně naše stříbrné auto jsme museli odložit na malém plácku asi 100 metrů od kaple a zbytek jsme došli pěšky. Když jsme k roubené kapličce čtvercového půdorysu dorazili, vzpomněli jsme si na stavby našeho oblíbeného architekta Dušana Jurkoviče, které nám svým vhledem připomínala.S potěšením jsme si tedy kapli Panny Marie Růžencové prohlédli a naše oči nejprve spočinuly na sedlové střeše pobité šindelem, z níž vybíhala dřevěná  polygonální věžička s lucernou, v níž visel zvon z 19. století.

Střecha byla na přední straně ukončena půlkruhovým kabřincem, z něhož jako varovný prstík trčel k nebi malý křížek. V horní části průčelí jsme spatřili trojúhelníkový štít s malou příčnou stříškou, zvanou oháňka nebo podlomenice a pod ní jsme si přečetli text s bílým písmem na dřevěné desce: SV. MARIA ORODUJ ZA NÁS. Nad nápisem se nacházela štuková plocha a uprostřed ní jsme objevili nápis IHS L.P: 19-50, který nám objasnil, kdy byla kaplička postavena. Následně jsme zamířili ke dvoukřídlým dveřím, které byly ohrazeny dřevěným oplocením a přes prosklené okenní tabulky jsme nahlédli dovnitř. Na neomítnutých stěnách jsme spatřili několik svatých obrázků s Pannou Marií, Ježíšem Kristem a sv. Josefem, pod nimiž stál na kamenném stupni malý oltářík s drobnou výzdobou.

Na oltáři byly položeny sošky, křížek s Kristem, svícny a vše doplňovala květinová výzdoba. Když jsme vnitřní výbavu svatostánku prozkoumali, nade dveřmi jsme shlédli bílý reliéf Panny Marie, držící v náručí malého Ježíška a pak jsme sestoupili po třech kamenných stupních na zem a vydali na obchůzku kolem kaple. Na obou bočních stranách jsme našli dvě obdélná okna s dřevěnými zárubněmi, zakončené segmentovým záklenkem a nezapomněli jsme si krátce prohlédnout ani polygonální závěr kaple, čímž jsme její průzkum ukončili. Pak jsme se vrátili do auta, kde jsme vytáhli papíry s historií, které jsme si doma vytiskli a o kapli si přečetli pár informací. Dozvěděli jsme se, že na místě dnešní kaple Panny Marie Růžencové od roku 1884 stávala dřevěná zvonička, v níž byl zavěšen zvon zasvěcený sv. Janu Křtiteli a sv. Michalu Archandělovi.

Zvonice na kopečku u bývalého revíru ještě existovala po druhé světové válce, kdy se mihla ve filmu Portáši, ale potom zchátrala a byla zbořena. V horní části údolí Podťatého, na samém okraji jedlového a modřínového hvozdu, však dlouho prázdné místo nezůstalo, neboť v roce 1950 byla vystavěna nová kaple, inspirovaná tvorbou slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Do věžičky pak byl zavěšen původní zvon z 19. století, jehož zvuk se rozléhá po malebné dolině. Na závěr jsme si přečetli, že v roce 2002 zde obec vybudovala veřejné osvětlení, aby se i noční návštěvníci mohli pokochat pohledem na krásnou stavbu. Kdo však na tohle místo zavítal jen v noci, přišel o krásné výhledy do údolí Podťatého a na hradby okolních hor, což se nás netýkalo. Nastal však čas, abychom malebnou kapli Panny Marie Růžencové opustili.

Čekalo nás totiž ještě poměrně dost dalších cílů a tak jsme tedy nastartovali francouzský povoz, kterým jsme odjeli k hotelu Laterna, pod nímž jsme zaparkovali a vzápětí jsme dobrovolně vyrazili po svých do prudkého svahu, abychom v tomto dni odlovili teprve druhou kešku. Museli jsme se vyškrábat až nad zmíněný hotel, za nímž se v lesíku schránka skrývala a po krátkém hledání jsme krabičku úspěšně objevili. Keška se nazývala Výhled na Razulu a tak se nám odtud díky autorovi schránky naskytly pěkné panoramata nejen za zmíněnou sjezdovku, ale také na část Velkých Karlovic s názvem Leskové. Když jsme se výhledy dostatečně pokochali, sestoupili jsme stejnou cestou dolů k autu, ovšem nikam jsme zatím neodjížděli, jelikož jsme za parkovištěm vstoupili na chodník a cyklostezku v jednom.

Komunikace nás po 50 metrech dovedla ke vstupu do ski areálu, který se nacházel za frekventovanou silnicí, u níž se nacházely dvě obrovské tabule s plánkem sjezdovky. Přešli jsme na druhou stranou ulice a poté jsme díky mostu pohodlně překonali tok Vsetínské Bečvy. Ocitli jsme se na malém parkovišti před budovou bistra, které nabízelo burgery, čerstvě upečenou pizzu, voňavé frgály, tortilly, grilovaná žebra, halušky, dukátové buchtičky a pár hotovek. Protože jsme už měli hlad, chvíli jsme přemýšleli, jestli v bistru budeme hodovat, ale nakonec jsme se rozhodli, že oběd ještě odložíme a namísto posezení v hospůdce jsme si prohlédli spodní část ski areálu. Jelikož podle kalendáře zrovna začal vládnout měsíc červenec, svah se zelenal stejně jako okolní jehličnatý les a tak jsme žádné lyžaře nemohli vidět.

Věřili jsme však tomu, že v zimě se po kilometr dlouhé sjezdovce Razula s převýšením 210 metrů určitě prohání mnoho zkušených lyžařů. V okolí bistra dětské návštěvníky potěšilo několik letních atrakcí, jejichž nabídku jsme nevyužili a tak jsme se celkem brzy vrátili k autu, jímž jsme vzápětí odjeli k nedalekému minipivovaru Pod Pralesem. O chvíli později jsme zaparkovali naproti pěkné roubené chalupy z 19. století a vydali se do pivovarské restaurace. Po několika schodech jsme vystoupali na terasu, kde se nacházelo letní posezení a jelikož byly všechny stoly obsazeny, vkročili jsme dovnitř stylové chalupy. V poloprázdné restauraci už nebyl problém se posadit a když jsme tak učinili, začali jsme studovat menu, ale stejně jako v bistru pod sjezdovkou Razula jsme se na výběru jídla neshodli.

Rovněž nás odradila jejich vyšší cena, takže jsme zde nehodovali. Vstali jsme tedy od stolu a zamířili k výčepu, kde jsme si prohlédli nabídku piv, jejichž názvy byly mírně řečeno netradiční. Majitelé patrně měli rádi pohádky, protože svá piva pojmenovali podle místních čarovných skřítků a tak jsme na etiketách našli názvy Skřítek, Šibal, Diblík, Drdlík, Mazel či Tátoš. Naopak pojmenování minipivovaru jsme naprosto chápali, jelikož se nacházel několik stovek metrů od národní přírodní rezervace Razula. V tomto pralese se již téměř 100 let netěžilo dřevo a padlé stromy lidé nechávali ztrouchnivět, takže se opravdu mohl stát domovem čarovných skřítků, kdo ví. Pivo jsme si ovšem žádné nekoupili a jeho ochutnávku si nechali na další návštěvu, kdy jsme už dali majitelům nějaký ten groš vydělat.

Vedle výčepu jsme shlédli varnu, ale další části nejvýchodnějšího moravského minipivovaru jsme neviděli, protože bychom museli mít domluvenou exkurzi, se kterou jsme tenkrát rozhodně nepočítali. Alespoň jsme měli důvod se do pivovaru, založeného roku 2014, zase vrátit. Nicméně čas červencové návštěvy v karlovském pivovaru se naplnil podobně jako sklenice v rukou výčepního a tak jsme restauraci opustili. Nemuseli jsme ale chodit nikam daleko, protože hned vedle minipivovaru stála kaple sv. Floriána, které jsme věnovali následující minuty. Velice nás mrzelo, že se tato dřevěná stavba nacházela na soukromém pozemku, takže jsme ji shlédli jen z uctivé vzdálenosti zpoza plotu. Nejprve jsme se věnovali průčelí, jež tradičně nabízelo nebohatší architektonickou výzdobu a na které jsme viděli vcelku dobře.

Na sedlově střeše pobité šindelem naším očím neunikla polygonální věžička s křížem a lucernou, ve které visel malý zvonek zvaný sanktusník, který se pravidelně rozezníval při mších. V horní části průčelí jsme spatřili trojúhelníkový štít, jehož střed obsadil kruh symbolizující vševidoucí Boží oko, ke kterému se sbíhaly sluneční paprsky. Do kolečka byla vepsána písmena JHS, představující zkratku řeckého jména Ježíš, s nimiž jsme se na našich cestách setkávali poměrně často, ale hlavou nám vrtaly jiné symboly. Prostor vedle vstupních dveří totiž vyplňovaly dva trojúhelníky, které byly obráceny vrcholy k sobě, aniž se vzájemně dotýkaly. Trochu nám připomínaly egyptské pyramidy, symboly tajných společenství nebo přesýpací hodiny, ale žádné relevantní informace se nám o nich nepodařilo zjistit.

Jelikož byl svatostánek vystavěn ve svažitém terénu, její základ tvořila kamenná podezdívka a proto návštěvník kaple nejdříve musel zdolat pět schodů, než vstoupil dovnitř. Následně jsme shlédli boční strany stavby, kde jsme na každé našli jedno okno a na závěr jsme si nechali polygonální presbytář. Pak jsme si před kaplí všimli kamenného kříže s Kristem, o němž jsme se dozvěděli zajímavé věci, když jsme se záhy vrátili k autu a přečetli si pár informací z historie místa. Z vlastních papírových zdrojů jsme zjistili, že v Leskovém byla postavena první kaplička již v roce 1878, ale po druhé světové válce musela být kvůli svému špatnému stavu zbořena. Svah nad bývalou tovární školou však dlouho prázdný nezůstal, protože už v roce 1946 byla členy místního hasičského sboru vystavěna kaple nová.

Následně byla zasvěcena sv. Floriánovi, patronovi profesí, které souvisejí s ohněm – hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů, kamnářů či pekařů. A kříž ? Poprvé jsme o něm slyšeli na Soláni, který jsme navštívili o dva dny dříve, neboť právě tam před chatou Čarták stával. Pak do něj však uhodil blesk a při pádu na zem se rozbil. Na jeho místě byl postaven nový železný kříž, který jsme tam viděli. Původní křiž ležel dost dlouho bez povšimnutí, dokud jej nadlesní Adolf John nedal roku 1884 převézt a po opravě postavit v Léskovém u dnešního Penzionu Pod Pralesem. Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme do údolí Pluskovec, kde jsme na velkém parkovišti pod hospodou Kyčerka nechali odpočívat náš povoz a ihned jsme se vydali k budově restaurace, neboť jsme už měli velký hlad.

Nicméně jsme jej rychle zahnali, protože cestu k hospůdce lemovalo seskupení dřevěných soch a novotou vonící kaple sv. Huberta, jež jsme si prostě museli prohlédnout ještě před jídlem. Na první sochy, které vznikly během setkání umělců na sochařském mítinku, jsme narazili hned poté, co jsme opustili silnici a začali stoupat svahem po zpevněném chodníčku. Postavy představovaly okolojdoucím výjevy ze života vesnického lidu a rovněž některá stará valašská řemesla, která byla v dnešní moderní době téměř zapomenutá. Postupně jsme minuli třeba rybáře s kaprem, řezníka se sekáčkem, dědečka vezoucího sud na trakaři, babičku s nůší klestí na zádech, dřevorubce, pasáčka ovcí, stařenku s košíkem plným brambor, které se na Valašsku jedly prakticky pořád, dívku s perníkovým srdcem, Portáše alias strážce hranic či rolníka s lopatou.

Dále jsme potkali řezbáře na kládě, myslivce s flintou na rameni, košíkáře, včelaře a mnoho dalších postav. Kolem soch protékal potůček, který skvěle doplňoval atmosféru místa, takže se nám do kopečka šlapalo velmi dobře a zanedlouho jsme dorazili do těsné blízkosti kaple sv. Huberta, patrona myslivců, řezníků, kožešníků a jiných profesí. Před námi se tyčila dřevěná stavba se šindelovou střechou, z níž vybíhala obdélná věžička s vlastní stříškou, na které jsme spatřili cibulovou báň s lucernou a křížem. Střecha byla na přední straně ukončena půlkruhovým kabřincem, pod nímž se nacházely dvě malinká okénka, mezi nimž jsme uviděli další kabřinec, patřící tentokrát ke stříšce nad vchodem a štít se znakem světce. Následně jsme přistoupili k otevřeným dveřím a nahlédli do interiéru, jemuž dominoval zajímavý oltář.

Na jeho tvorbě se podílelo několik řezbářů, díky nimž vzniklo více než čtyři metry vysoké a tři metry široké unikátní dílo, obsahující celkem 13 reliéfů, 18 postav a řadu dekorací. Zaujalo nás, že umělci ke své práci využili několik druhů dřeva, když zkombinovali dub, hrušku, ořech, jasan či mahagon. Na tomto pozoruhodném díle jsme shlédli průběh života svatého Huberta od jeho narození až do smrti, přičemž na křídlech oltáře bylo zobrazeno celkem 12 výjevů z Hubertova života. Levá polovina patřila světské části, například dětství a mládí, svatbě, narození vytouženého syna či smrti milované ženy, a pravá výjevům ze života duchovního, tedy vysvěcení Huberta knězem, setkání s Biskupem a jeho vražda, i následné Hubertovo jmenování biskupem či legenda o nehodě během plavby na lodi, kdy se údajně utopil

Hlavní motivem oltáře ovšem bylo setkání Huberta s jelenem, který měl mezi parožím zářící kříž, jenž se mu zjevil coby boží posel. Na oltáři jsme dále našli výjevy z poslední večeře Páně, snímání z kříže a na jeho podstavci barokní originály soch andělů. Když jsme si interiér celý prohlédli, zamířili jsme po cestičce k boční straně kaple, k níž přiléhal přístřešek s dalšími sochami v životní velikosti, jež představovaly poslední stolování Krista a jeho učedníků v Jeruzalémě v době pesachu, jednoho z nejstarších hebrejských svátků a předchůdce křesťanských Velikonoc. Jakmile jsme si výjev prohlédli, věnovali jsme se opět kapli sv. Huberta, jehož obě boční strany zdobila vždy čtveřice oken, která pouštěla světlo do útrob svatostánku. Stavbu jsme si obešli a poté jsme pokračovali v chůzi směrem k hospodě.

Brzy jsme se však znovu zastavili, neboť jsme stanuli u dalšího přístřešku, v němž jsme pro změnu shlédli dřevěný valašský betlém. Po chvíli jsme šli dál a cestou si prohlíželi sochy lidových muzikantů, kteří nám virtuálně zahráli do kroku tak dobře, že jsme o několik desítek vteřin později konečně dorazili k restauraci. Nebo za tu rychlost mohlo kručení prázdných žaludků, které úspěšně přehlušilo zvuky nástrojů ? V té chvíli nám to bylo jedno, protože jsme okamžitě vklouzli do restaurace, vybrali si jeden z mála volných stolů a poté jsme si prostudovali jídelní lístek. Konečně jsme si dokázali všichni vybrat vhodnou krmi, kterou jsme si u rychlé obsluhy objednali a doufali jsme, že početní hosté nebudou mít vliv na délku přípravy. Čekání jsme si zkrátili pozorováním výzdoby restaurace, a ani jsme se nenadáli a jídlo bylo na stole.

Všem nám moc chutnalo a úplně se vším jsme byli velice spokojeni. Když jsme dojedli a dopili, spokojeně jsme stylovou hospodu opustili. Sešli jsme dolů na silnici a zamířili k autu na parkovišti, ovšem nikam jsme nejeli. Pouze jsme si vzali věci a vydali se pěšky po žluté trase na kopec Javorníček, rozkládající se vysoko nad Velkými Karlovicemi, k němuž nás nejprve vedla mírné stoupající asfaltová komunikace. U parkoviště jsme minuli autobusovou zastávku, za níž jsme potkali první z mnoha valašských chaloupek, které nabízely ubytování nebo pohoštění. Na nových domech jsme mohli oči nechat, neboť jsme v té době sami chtěli nějakou chalupu koupit a starším stavbám krásu dodávaly třeba červené muškáty v oknech nebo pěkná předzahrádka s upravenými záhonky, trávníkem a květenou rozličných barev.

Drtivá většina obydlí se nacházela podél silnice, neboť matka příroda údolí Pluskavec neroztáhla do veliké šíře a navíc sem přidala potok stejného jména, takže lidem na vybudování svých staveb nezbylo moc místa. Zmíněný vodní tok nás věrně doprovázel ještě dlouho a občas jsme jej museli překonat po menších mostcích, když zkřížil silnici, aby se Pluskavec podíval, co se děje na druhé straně toho ošklivého šedého hada. Když jsme od parkoviště urazili asi 700 metrů, přišli jsme k vícepatrové budově, v níž sídlil horský hotel Kyčerka, o němž jsme také uvažovali, když jsme si doma před odjezdem na dovolenou do Velkých Karlovic vybírali ubytování. Nakonec však vyhrála varianta pobytu v soukromém srubu, takže jsme hotel pouze minuli a o kousek dál dorazili na konečnou zastávku linkového autobusu.

Za točnou jsme narazili jen na pár domů, protože jsme se ocitli na konci obydleného údolí, za nimiž úzká asfaltka vstoupila do lesa. Prostor se ještě více zúžil a stromy okolo cesty ponechaly pouze nevelký pruh zatravněné plochy, kde se dařilo plevelu či kmínu kořennému. Když jsme za sebou nechali poslední dům, zhruba o 300 metrech jsme došli na široký plácek, na němž si těžaři dřeva odložili desítky kmenů a jeden řidič své vozidlo. Na stojícím stromě jsme objevili tabulka s názvem Pluskovec – Polomová, který nám ještě prozradila, že se právě nacházíme v nadmořské výšce 600 metrů. Dále jsme se dozvěděli, že do sedla Příschlop ještě zbývá 3,5 kilometru, ale do karet nám hrál fakt, že se náš cíl Javorníček nacházel blíž. Nicméně jak daleko se vrcholek tyčil, to nám bez mobilních aplikací zůstalo utajeno.

Nijak nás to však neodradilo od dalšího putování. Na rozcestím jsme si mohli vybrat, jestli budeme šlapat pěšinou mezi stromy nebo po zpevněné, ale kamenité lesní komunikaci, protože obě cesty se k sobě tulily jako milenci na začátku svého vroucího vztahu. Každopádně jsme na vlastní nohy zaznamenali obrovskou změnu. Zatímco asfaltová silnice vedla až k rozcestí názvem Pluskovec – Polomová po rovině či pouze mírně do kopce, odtud nás čekalo pouze prudké stoupání o délce 1,5 kilometru, které bylo navíc proloženo strmými úseky. Bohužel nás opustil potok Pluskovec, který si pro své vlnky vybral patrně mírnější trasu a tak jsme se šplhali do nepříjemného stoupání lesem, aniž by nám něco výšlap zpestřilo. Občas se cesta rozdělila a odběhla někam do lesa, ale my jsme se stále drželi žlutých ukazatelů.

Značky na stromech nás vedly prakticky pořád rovně a nahoru. V jednu chvíli se v nenávratnu ztratila lesní pěšina, takže jsme museli kvalitu svého obutí prověřit na kamenitém povrchu, z čehož nás na pár desítek vteřin vysvobodila zoufale krátká lavička, na kterou jsme si někteří sedli. Ten, kdo sem lavičku umístil, tak moc dobře věděl co dělá, protože druhá polovina stoupání nabrala ještě kolmější úhel. Nic se na tom nezměnilo ani poté, co kamenitá lesní cesta odbočila doprava k horské osadě, kterou jsme o chvíli později částečně viděli na vlastní oči. Nejprve jsme ovšem museli jít rovně úzkou pěšinou, která z nás vyždímala poslední zbytky sil a nijak nám nepomohlo, když se trochu rozšířila, protože stále vedle prudce vzhůru a proto jsme přivítali, když jsme přišli ke zmíněné osadě s dřevěnou chaloupkou a hospodářskými budovami.

Budovy tady v lese působily jako zjevení, které bychom klidně přirovnali k pohádkové perníkové chaloupce. Hospodáři pobývali evidentně doma, ale my jsme na tom nebyli tak špatně, abychom u nich museli poprosit o pomoc, takže jsme kolem vjezdu na dvůr pouze prošli a pokračovali ve výstupu na Javorníček. Pokud jsme si do té chvíle mysleli, že to nejhorší už máme za sebou, mýlili jsme se. A hodně. Poslední úsek byl ještě strmější, nicméně jsme zároveň kráčeli po okraji lesa, takže jsme tušili, že už brzy budeme nahoře. Po levé ruce jsme míjeli les, po pravé se nacházely pastviny a zároveň se nám postupně otevíraly výhledy na valašskou krajinu. Občas jsme se zastavili, abychom se vydýchali a tak jsme měli čas pokochat se pohledem na nádherná údolí s protékajícími potůčky, chaloupkami a usedlostmi na svazích hor.

Živě jsme si dokázali představit, jak se u nich od jara do podzimu pasou ovečky s cinkajícími ovečkami, které zodpovědně hlídá ovčácký pes, aby se nezaběhly do valašských nekonečných lesů. Když jsme napásli své oči a popošli dál, narazili jsme na pastvu poněkud jiného rázu. Na louce se totiž pásl skotský skot, jehož originál jsme viděli v rámci našich cest po britském území. A tak jsme náročný výstup přerušili a pár minut rohatá zvířata pozorovali. Přitom jsme si dostatečně odpočinuli, takže jsme zbývající kratičkou vzdálenost na vrchol Javorníčku zvládli rychle a bez problémů. Dorazili jsme na vrchol s nadmořskou výškou 862 metrů, z čehož jasně vyplývá, jaké převýšení jsme museli zvládnout. Odměnou za náročný výstup nám byl takřka kruhový výhled na hřebeny Beskyd a Javorníků, jímž jsme se kochali dlouhé minuty.

Viděli jsme Lysou horu, Smrk, Kněhyni a celý radhošťský hřeben od Pusteven po kapli Cyrila a Metoděje. V popředí pak našim očím neunikl pás vsetínských vrchů a údolí Vsetínské Bečvy, která je oddělovala od zvedajících se Javorníků. Dále jsme spatřili úbočí padající zpátky do Karlovic a nad ním osadu Soláň pod stejnojmenným vrcholem, jenž byl napůl holý a napůl zalesněný. Díky tomu nám připomínal špičku alias populární zákusek s koňakovou náplní a piškotem. Směrem doprava hřeben klesal do sedla a stoupal na již Kotlovou, kterou jsme však už neviděli, ale Radhošť za ní ano. Od Soláně do popředí vystupovala oblina Fojtova vrchu, nalevo od něj se nacházel vršek Kopencová a ještě víc vlevo Jeseníková. Prvním výrazným bodem v hlavním hřebeni nalevo od Soláně bylo Leští a kousek dál Tanečnice, přesahující už 900 metrů nad mořem.

Jelikož Javorníček představoval na celé žluté trase jediné místo, odkud jsme mohli pozorovat hraniční Javorníky od jejich paty v údolí Stanovnice až po hřeben, neodmítli jsme ani tuhle nabídku. Nejvýraznějším a zároveň nejbližším vrcholem byl Malý Javorník, jediná tisícovka tohoto pohoří, ležící na území České republiky. Video z Javorníčku najdete zde. Kolem něj se rozkládaly bezejmenné hřebenové výstupky a dále kopce Frňovské, Stolečný vrch nebo malá sjezdovka Spartaku a Kohútka se stejnojmenným lyžařským areálem. Na Javorníčku bychom se zdrželi ještě déle, ale byl čas vydat se za dalším cílem, který přestavovala 250 metrů vzdálená kaplička, která sice územně k Velkým Karlovicím už nepatřila, ale v minulosti tomu tak bylo, když ještě horní část Hrubé Stanovnice byla karlovská.

Z Javorníčku nás k církevní stavbě vedla příjemná cesta po hřebenu, která mírně klesala, přičemž se kolem nás rozprostíraly louky, pastviny, lesy a navíc jsme se během chůze mohli kochat výhledy na Beskydy a Javorníky. Nádhera ! Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke zděné kapličce, která svým tvarem dokonale zapadala do valašské krajiny. Před námi se tyčila čtvercová kaple s mohutnou stanovou střechou pokrytou šindelem, z níž vybíhala dřevěná nástavba pro zvon, který v ní ovšem nevisel. Věž byla zakončena jehlancovou stříškou a křížem, který zde samozřejmě nemohl chybět. Následně jsme přistoupili k dřevěným dveřím, které však byly zavřené, takže jsme si mysleli, že se dovnitř nepodíváme. Když jsme však poté kapličku obcházeli kolem dokola, přes otevřená kosočtvercová okna se nám podařilo do interiéru nahlédnout.

Byl to však žalostný pohled ! Uvnitř jsme totiž spatřili jednoduchý dřevěný oltář, na němž byl položen květináč s uschlou kytkou a malinký svatý obrázek. Nad ním jsme uviděli na stěnu přibitý dřevěný kříž a to bylo vše, tedy pokud pomineme oloupané tapety na stěnách a oprýskaný nátěr oltáře. Nejhezčím prvkem tak byla zřejmě barevné okenní tabulky, které však už také potřebovaly oživit. Když jsme si interiér stavby v krátkosti prohlédli, dokončili jsme její obchůzku a pak jsme se posadili na lavičku, abychom si po náročném výstupu trochu odpočinuli. Lehce jsme se přitom občerstvili z vlastních zásob a po chvilce jsme u kapličky odlovili teprve třetí kešku v rámci putování po Velkých Karlovicích. Velice nás tehdy překvapilo, že na takto turisticky exponovaných místech, bylo pro hráče geocachingu založeno zoufale málo ukrytých schránek !

Skrýš nám vydala nejen své poklady, ale také nám poskytla několik málo informací z historie kapličky. Dozvěděli jsme se, že na tomto místě byla někdy v 19. století postavena první kaplička a když zchátrala, chtěli ji místní obyvatelé opravit. Jenže ta už se nacházela v natolik dezolátním stavu, že bylo nutno vystavět kapli novou, k čemuž došlo roku 1930. Po sametové revoluci a pádu komunistického režimu prošla církevní stavba celkovou rekonstrukcí, protože byla předtím poničena vandaly. Když jsme si přečetli celý text, kapličce na kraji lesa jsme zamávali a vrátili se na Javorníček, kde jsme znovu pár minut pobyli, neboť jsme se zde cítili velmi dobře. V našich duších nastal klid a tohle místo na nás pozitivně zapůsobilo tak silně, že jsme si lehli do trávy bez obav z klíšťat a nasávali pohodovou atmosféru, která z okolní přírody doslova čišela.

Vítr lehce pohyboval stvoly i našimi vlasy, na modré obloze pluly bílé mraky a když jsme se posadili, znovu jsme se rozhlíželi kolem. Nemohli jsme se té pozitivní energie nabažit a nechali se dobíjet několik minut, než jsme vstali a vydali se za zmíněnou druhou kapličkou. U rozcestníku jsme opustili žlutou turistickou značku a napojili se na cyklostezku číslo 6020 s trojkou za lomítkem, po níž jsme pohodovým krokem sestupovali pořád níž a níž. Kráčelo se nám velice dobře, neboť cesta klesala velmi mírně, byla dostatečně široká a zpevněná. Navíc jsme si s dobitými baterkami připadali jako nezničitelní růžoví králíčci, kteří se před lety objevovali v televizní reklamě na známé monočlánky americké značky Duracell. Plní energie jsme zprvu šli po louce, ale záhy jsme vstoupili do lesa, kde jsme však nepobyli dlouho.

Stromy se totiž na levé straně rozestoupily a jelikož cyklostezka v tomto úseku vedla po úbočí kopce, otevřely se nám výhledy dolů do údolí a na protější beskydské kopečky. Svah bezprostředně pod námi sice obsadilo pár převážně listnatých stromů, ale ty nám nedokázaly zabránit v tom, abychom se zde zastavili a pokochali se nečekaně nabídnutou vyhlídkou. A vůbec nám nevadilo, že jsme podobné výhledy viděli z jiných míst, jen z jiného úhlu, protože taková přírodní krása se prostě neokouká. Znovu jsme tak očima přejížděli pás vsetínských vrchů a údolí Vsetínské Bečvy, která je oddělovala od zvedajících se Javorníků nebo zmíněné úbočí, padající zpátky do Velkých Karlovic. Brzy jsme však vyrazili na další cestu, neboť jsme se velice těšili, až si na Štrčkové prohlédneme kapličku, na Valašsku výjimečnou svým kruhovým tvarem.

Kochání se výhledy jsme vzápětí odložili stranou ještě z jiného důvodu. Museli jsme se totiž soustředit na to, abychom bez úhony překonali rozbahněný úsek cesty, kterou poznamenaly včerejší deště. Nikdo z nás do bláta nezapadl a tak jsme v plném počtu vstoupili do hustého lesa, v němž cestu dramaticky sevřely stromy a křoviny. Zároveň zmizely pěkné rozhledy po krajině, díky čemuž se nám v lese moc nelíbilo a byli jsme rádi, když se zelená hradba po 150 metrech opět rozestoupila a uvolnila nepříjemné sevření. Před námi se objevil pás louky, uprostřed něhož jsme spatřili dřevěný rozcestník, ke kterému nás cyklostezka mírným obloukem o pár desítek vteřin později přivedla. Tabulky na dřevěném sloupu nám prozradily, že jsme sem z Javorníčku urazili jeden kilometr a že se právě nacházíme v nadmořské výšce 785 metrů.

Nejednalo se však o oficiální rozcestník KČT, nýbrž o místní značení jezdecké stezky Velké Karlovice, nicméně jsme žádné jezdce na koních jsme za celou nepotkali. Dlouho jsme se na rozcestí nezdržovali a pokračovali dál. Široká cesta tentokrát vedla řídkým porostem a stále mírně klesala. V zatáčce jsme na vzrostlém jehličnatém stromě narazili na varovnou cedulku s textem Soukromý pozemek a nepříjemným dodatkem Pozor ! Volně pobíhající pes. Varování jsme nikterak nedbali a stále jsme postupovali vstříc našemu cíli. Následovalo kratičké stoupání, jež vzápětí vystřídalo stejně pohodové klesání a k našemu potěšení se krajina více otevřela. Už jsme se však nezastavovali a přírodní krásy jsme si vychutnávali za chůze. Pomalým krokem jsme kráčeli jsme po louce a pak jsme již kapličku na Štrčkové zahlédli.

Církevní stavba se ukrýval ve stínu dvou vzrostlých stromů, které zde byly pravděpodobně vysazeny poté, co byla kaple dostavěna. Zrychlili jsme krok a brzy jsme k ní dorazili. Před námi stála poměrně nízká stavba oválného tvaru, která připomínala malou rotundu, jichž se na Valašsku moc nevyskytovalo. Na šindelové střeše jsme spatřili nezbytný kříž a na bílé fasádě naším očím neunikl letopočet 1915, kdy byla kaplička postavena. Pak jsme přistoupili blíž, abychom nahlédli do vitrínky pod letopočtem, v níž jsme objevili sošku Panny Marie v klasickém modro-bílém oděvu, kterou obklopovala květinová výzdoba, svaté obrázky, druhá soška a také několik mincí. Patrně se jimi chtěl někdo vykoupit ze svých hříchů, ale bůh ví, jestli tento úplatek padl na úrodnou svatou půdu a hříšnému člověku pomohl.

Vedle kaple jsme si ještě prohlédli dřevěný kříž s Kristem a pak jsme se posadili na lavičku a chvíli si odpočinuli. Stejně jako předtím na Javorníčku jsme se zde cítili velmi dobře a tak jsme zde pár minut jen seděli, dívali se kolem sebe a relaxovali. Potom jsme odběhli do lesa pro kešku, kterou jsme bez potíží objevili a díky níž jsme se seznámili s historií svatostánku. Dozvěděli jsme se, že půvabnou církevní památku v lokalitě zvané Štrčková nechal roku 1915 postavit jistý Petr Bukovjan jako poděkování za to, že přežil první světovou válku. Další informace pocházela až z roku 1999, kdy kapličku nechali opravit bratři Sedlákovi z Jezerného a to bylo vše. Nic víc se nám nepodařilo zjistit a tak jsme dali krabičku zpátky na místo, vylezli z lesa ven a vrátili na louku s kapličkou, kterou jsme si dobře pamatovali ze seriálu Doktor Martin.

Pak jsme již kouzelné místo na horském hřebenu Javorníků v nadmořské výšce 777 metrů opustili a vrátili se na rozcestí se značením jezdecké stezky Velké Karlovice. Zde jsme odbočili doleva na širokou cestu, která prakticky okamžitě nabrala klesající směr, který se až do Velkých Karlovic výrazně nezměnil. Zdálo se tedy, že se nám šlo dobře, ale nebyla to až tak pravda. Lesní cesta byla totiž vysypaná kamením, což nelibě nesly podrážky našich bot a chodidla. Napadlo nás, jestli sem nebylo kamení navezeno kvůli následnému nanesení asfaltového povrchu, když jsme se pohybovali po cyklostezce, ale to jsme v té chvíli absolutně netušili. Každopádně na tomto úseku dělníci nějaké práce prováděli, o čemž svědčilo upravené koryto vedle cesty a stopy pneumatik od nějakého těžkého stavebního stroje nebo nákladního vozu.

Pro snadnější chůzi jsme si vybrali úzký pruh na okraji lesní komunikace bez kamení, ale zároveň jsme si museli dávat pozor, abychom na hliněném podkladu neuklouzli. Pár míst bylo totiž po deštích ještě podmáčených a jílovitá půda byla k nechtěnému zrychlenému pohybu ideálním povrchem. Zanedlouho jsme minuli otevřenou červenobílou závoru a také jsme si všimli jedné zajímavé věci. Zmíněné koryto vedle cesty bylo v určitých úsecích zcela suché, ale po několika stovkách metrů ztmavlo a o kousek dál se v něm objevil pramínek vody. A pak se zase ztratil, aby světlo světa spatřil zase o něco níže. Zajímavé. Stále jsme kráčeli nezajímavým úsekem zpátky do Velkých Karlovic a protože nás tento lesní úsek vůbec nebavil, přáli jsme si, abychom už dorazili zpátky do civilizace. Naštěstí jsme se brzy dočkali.

Na konci lesní cesty potůček přeskočil na druhou stranu a zmizel mezi stromy. Les se rozestoupil a vzápětí jsme spatřili první lidské obydlí a protože se jednalo o krásný rodinný dům, mohli jsme na něm oči nechat. Další úžasné chalupy jsme míjeli poté, co se povrch stále klesající cesty změnil na asfaltový a na některých z nich jsme si všimli nabídky ubytování. Záhy se k nám připojil potok Pluskovec a u zrcadla jsme se napojili na hlavní silnici, která nás společně se žlutou turistickou značkou dovedla zpět k autu pod ski areálem Kyčerka. Naházeli jsme věci do kufru a odjeli do Penny v Karolince, kde jsme si nakoupili potraviny na večeři a také zásoby na zítřejší putování československých hranicích. Čtvrtý den pobytu byl tedy takřka za námi. Po večeři jsme si pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo. Po skončení zápasu jsme se odebrali na kutě, abychom další den měli dost sil.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-stravili-cely-den-poznavanim-pamatek-ve-velkych-karlovi