V březnu jednoho roku vláda paní zimy pomalu slábla a její další životní etapa se blížila ke svému konci. Jarní sluníčko s přibývajícími dny v kalendáři hřálo s čím dál větší intenzitou a snažilo se tak vytáhnout lidi ven na příjemnou procházku, aby je na čerstvém povětří mohlo nabít svou solární energií. Sluneční nabídku jsme využili i my a na jednu březnovou sobotu jsme si narychlo naplánovali výlet do Litovelského Pomoraví. Nasedli jsme do našeho fancouzského přibližovadla, kterým jsme z Olomouce přijeli do Litovle a poté jsme pokračovali v jízdě po staré cestě vedoucí do Loštic. Po několika minutách jsme přijeli do maličké obce Nové Zámky, ve které žilo roku 2011 jen pět stálých obyvatel, ale přesto nebyla ani o pár let později zcela opuštěná.

Hlavní dominantou vesnice byl odjakživa zámek, před nímž jsme zaparkovali a vydali se na jeho obhlídku. Vzápětí jsme se potkali s jakýmsi postiženým človíčkem, který si do svého deníčku zapisoval každé přijíždějící auto a nevynechal ani to naše zaparkované. Jako agent tajné služby, jenž by tímto způsobem sbíral data o pohybu vozidel v okolí zámku, nám rozhodně nepřipadal a navíc by byl hodně nápadný, takže se patrně věnoval pouze svému soukromému životnímu poslání. A i když jsme staré moudrou říká, že pod svícnem je největší tam, tak jsme si byli jistí, že se jednalo o obyvatele zámku, neboť ten v době naší návštěvy sloužil jako ústav sociální péče. Pustili jsme človíčka ze zřetele a začali jsme se věnovat venkovní obhlídce zámku.

Stavbu z roku 1808 jsme naštěstí mohli vidět ze všech stran. Stáli jsme před dvoupatrovou klasicistní stavbou obdélného půdorysu s křídly, na jejímž průčelí jsme našli mělký rizalit s hlavním vchodem, nad nímž se nacházel erb Lichtenštejnů a mohutné jónské sloupy. Přízemí bylo dělené pásovou bosáží, které od vyšších dělila kordonová římsa. V prvním patře se nám líbila balustrádová výzdoba pod okny a nad nimi nám padly do oka trojúhelníkové frontony, ovšem druhé patro už tak zdobené nebylo. Pak jsme pomalu kráčeli po silnici kolem dlouhého zámku a když jsme se podívali doleva, spatřili jsme hospodářské budovy a konírny, které sloužily pro ustájení ořů majitelů, armádních koní i zvířat návštěvníků, když v minulosti panstvo často lovilo zvěř v lesích Litovelského Pomoraví.

Když jsme si obě budovy prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli dolů pod zámek na rozcestí, kde jsme zaparkovali u cedule konec obce Nové Zámky. Když jsme ze stříbrného povozu vystoupili, tak jsme si na tabuli šestého zastavení naučné stezky Romantický areál Nové Zámky přečetli si něco z jeho historie. Dozvěděli jsme se, že zde původně stával menší zámek či letohrádek. Ten si nechal vybudovat Jan Dětřich Černohorský z Boskovic asi v letech 1547 – 1557 a kolem roku 1690 jej nechal přestavět tehdejší majitel úsovského panství Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. O čtyřicet let později byl za Josefa Jana Adama knížete z Lichtenštejna zámek přestavěn v barokním slohu na jednopatrový s půdou, přičemž projekt vypracoval vídeňský architekt Antonín Beduzzi.

Dále jsme zjistili, že v únoru 1805 zámek poškodil požár a tak Jan I. Josef kníže z Lichtenštejna oslovil svého dvorního vídeňského architekta Josefa Hardmutha, aby vypracoval novou podobu sídla. Ten své plány dokončil v létě roku 1806 a o dva roky později byla stavba hotova. Tehdy byla boční obytná křídla zámku prodloužena a byly změněny rozměry velkého slavnostního sálu v prvním patře. V letech 1835 - 1836 byla střecha paláce pokryta břidlicí a později v průběhu let byly prováděny další běžné opravy zámku. Zaujalo nás, že roku 1839 vznikla v prvním poschodí zámecká kaple, zasvěcená patronovi lovců a myslivců sv. Eustachovi, což nám jen potvrdilo hlavní účel sídla, ovšem roku 1916 byla kaple přemístěna o patro výše.

Tehdy najatý kněz každý den sloužil svatou mši, které se o nedělích a svátcích zúčastňovali také lidé z okolí. Dále jsme se dočetli, že zde v letech 1939 - 1945 zde sídlila správa lichtenštejnského velkostatku. Nepřekvapilo nás, že po druhé světové válce majetek zkonfiskoval stát a tak jej od roku 1945 využívala Československá lidová armáda. V roce 1950 jej získaly Československé státní lesy, o pět let později se uživatelem stalo Ministerstvo národní obrany a od roku 1962 spravoval zámek Okresní národní výbor v Olomouci. Jak jsme již poznali na vlastní kůži, roku 1964 sem byl umístěn pracovně výchovný Ústav sociální péče pro chlapecký dorost s mentálním postižením a kvůli změně užívání musel být zámek trochu upraven.

Byl vybudován postranní vchod, opraveny stropy v sociálních zařízeních, přestavěna kuchyně a celý objekt dostal novou střechu. Vzhledem k tomu, kdo v zámku bydlel, nám ani nevadilo, že jsme se dovnitř nedostali. Stejně původní zámecký mobiliář již neexistoval, neboť byla zničena všechna kachlová kamna, většina původních dveří i výzdoba sálů. Pouze ve slavnostním sále zůstala výzdoba ilusivní malbou s motivy hudebních zátiší od Michala Roberta. Nejvíce nás zaujalo, že zámek má 365 oken, 52 dveří a 12 komínů, čili stejně jako má rok dní, týdnů a měsíců, ovšem počítat se nám to nechtělo. Když jsme dočetli poslední fakta z této tabule, obrátili jsme se k té vedlejší, na níž se nacházel text o revitalizaci krajiny, ale tu jsme si nečetli.

Vzápětí jsme se po modré značce vydali do anglického parku, plného romantických staveb podobně jako v Lednicko - Valtickém areálu. Lehce blátivá cesta nás dovedla k jakémusi sklípku, od něhož jsme si zámeckou budovu prohlédli ze zadní strany. Parkové průčelí se pyšnilo honosným pětiokým rizalitem, završeným velkým trojúhelníkovým štítem a neseným šesticí masivních korintských polosloupů, které doplňoval erb Lichtenštejnů. Dlouho jsme se zde nezdrželi a podél plotu jsme kráčeli dál bývalým zámeckým parkem. Brzy jsme prošli pod zelenými sloupy vysokého napětí, na které jsme ten den narazili ještě několikrát a poté jsme již vnořili mezi první stromy, kterých jsme si od té chvíle užili dost a dost.

Jeden z nich byl dokonce označen jako památný Novozámecký topol. Naproti němu se pak zrcadlila hladina podlouhlé vodní plochy, napájené z nedalekého zámeckého rybníku. Krátce jsme se zastavili na hrázi a pak jsme šli prostudovat deváté zastavení naučné stezky Romantický areál Nové Zámky. Chytrá tabule nám prozradila, jak vypadal původní malý letohrádek v roce 1630 a také přestavěný barokní zámek v roce 1760. Jen o pár metrů dál jsme spatřili další tabuli s informacemi o zdejší přírodě, zejména o místních loukách. Zjistili jsme, že jsou pravidelně zaplavovány vodou řeky Moravy a že v nich nechybí živiny, díky čemuž zde může žít řada vzácných živočichů. Svůj domov zde našla specifická flóra, zejména různé druhy trávy, ovšem marihuanu bychom tady hledali marně.

Zaujalo nás, že ve 30. letech dvacátého století byl tento úsek řeky zkrácen ze šesti na 4,5 kilometru a regulace posunula její vyústění nad jez v Litovli. O třicet let později pak bylo ono prázdné koryto zasypáno v celé délce, nicméně roku 2004 bylo obnoveno a při povodních se v něm voda opět začala objevovat. Po přečtení těchto zajímavých informací jsme z louky zabočili opět do lesa a po vyšlapané úzké cestě jsme po takřka rovném úseku došli k jedné z oplocených lesních školek. V ní chyběly žáci, neboť zde životní zkušenosti nesbíraly lidské bytosti, nýbrž mladé stromky, které plot zároveň chránil před hladovou lesní zvěři. U školky jsme zabočili kolmo vlevo a pokračovali opět po neširoké stezce dál.

Okolo nás se začaly objevovat zlomené stromy a osamělé pařezy, často porostlé mechem a bizardních tvarů, přičemž jsme si některé z nich rádi vyfotili. A že ani zde v Litovelském Pomoraví lesníci nezapomněli na zvířátka, o tom nás přesvědčil plný krmelec sena. Po pár metrech jsme uviděli další lesní školku a v mírném klesání jsme nemuseli překročit strom, což zní sice divně, ale byla to pravda. Přes cestu totiž ležel spadlý kmen, který nějaký nevychovaný človíček motorovou pilou uprostřed uřízl a odnesl, ale vršek a spodek tam nechal ležet. V té chvíli jsme se již nacházeli v přírodním parku Pod templem, kde jsme ještě dlouhou chvíli také zůstali. Naše stezka se několikrát zaklikatila jako vlnící se had a pak jsme na malé mýtině uviděli známý zelený elektrický sloup.

I když modrá trasa vedla stále rovně, my jsme zabočili doleva, překročili mohutný kmen, který zde nikdo neodklidil a pak jsme přišli k jedenáctému zastavení známé naučné stezky s názvem Romantické stavby. Z tabule jsme vyčetli, že počátkem 19. století bylo moderní umísťovat v krajině velké množství drobných staveb a tak i zde v okolí Nových Zámků jich bylo několik postaveno. A přímo na protějším břehu řeky se nacházela jedna z nich, 19 metrů vysoký Obelisk, postavený podle projektu Josefa Hartmutha v roce 1808. Podle jedné pověsti na tomhle místě kníže Lichtenštejn ulovil prvního jelena, nicméně humánnější nám připadala druhá varianta, podle níž tento komín vznikl, když v okolí Litovle zuřil velký hlad a za každý kámen dal zámecký pán dělníkovi bochník chleba.

Každopádně v té době zde bývala louka a zámek byl odtud krásně vidět, což už bohužel dávno neplatilo. Dále jsme se dozvěděli, že podél řeky směrem k zámku se nacházela budova lázní a rybářský domek, ale obě tyto stavby již zanikly. Podobu obydlí rybáře jsme si alespoň prohlédli na tabuli a pak jsme chvíli pozorovali dění na druhé straně u komína, kde se pohybovali jiní turisté. Pokud by to bylo možné, ihned bychom se za nimi vydali, ale protože zde nebyl žádný most, tak jsme se zase vrátili na hlavní stezku a zastavili se u rozcestníku s názvem U Obelisku. Zjistili jsme, že máme za sebou 1,5 kilometru a že nám jeden zbývá k další zdejší romantické stavbě. Na nic jsme nečekali a vydali se za ní.

Úzká pěšina nás vedla stále lesem, v němž jsme občas narazili na zlomený strom, kmen pokrytý mechem nebo různé pařezy. Jeden z menších kmenů ležících přes cestu jsme překročili, abychom vzápětí prošli okolo další lesní školky. Netrvalo dlouho a mezi holými stromy začala prosvítat žlutá budova Templu neboli Chrámu přátelství. Vzápětí jsme stanuli u dvanáctého zastavení naučné stezky a z tabule vyčetli spoustu zajímavých informací. Templ byl postaven roku 1806 opět podle plánu architekta Josepha Hardmutha na skalnatém ostrohu nad řekou Moravou. První opravy pak proběhly roku 1834, ale již o čtyři roky později byl chrám úmyslně poškozen, přičemž byly vylomeny žaluzie a okna. Pachatel se nenašel.

Dále jsme se dozvěděli, že roku 1851 byla stavba obehnána dřevěným plotem a že roku 1880 byl opraven strop. Přečetli jsme si také roztomilou pověst o princi Karlovi, který bydlel na zámku se svou matkou, aby se zotavil z nemocí. Tak jako my, i on se brzy na jaře zatoulal v tato úžasná místa, ale u splavu upadl do moci rusalek, které jej zpěvem a tancem sváděly. Mladému muži se začaly bouřit hormony a omámen dívčí krásou začal tančit také. Prince Karla chtěla pro sebe sama královna, jejíž ložnice byla hluboko pod proudem řeky a právě tam chtěla prince zavést. Když už jí téměř podlehl, objevila se lesní panna, která hocha zachránila před utonutím. Princ omdlel a později jej u splavu našla jeho matka, která ho pochopitelně začala hledat, když se nevrátil domů.

Když se probral, byl zcela zdravý a vyprávěl o zvláštní příhodě a tak na počest princova uzdravení byl zde vystavěn Chrám Přátelství. Když jsme si historii a pověst dočetli, vstoupili jsme neexistujícími dveřmi dovnitř  kruhové stavby, členěné v obvodovém zdivu iónskými polosloupy. Chyběly zde i okna a tak na nás trochu foukal vítr, ale to nám až tak nevadilo. Dole pod námi šuměla řeka Morava, kterou ale přehlušoval hluk vody z Řimického jezu. Jakkoli to znělo neuvěřitelně, ten zde býval již ve 14. století a tok řeky dělil na dvě ramena. První hnalo vodu na soustavu mlýnů v Mladči, Sobáčově, Vísce, jednoho v Litovli, na Šargouně, Březové a Lhotě u Nákla. Druhé rameno se pak dělilo na hlavní tok a zámeckou Moravu, a o kus dál dodávala vodu do dalších mlýnů v Litovli.

Aby vše fungovalo jak mělo a nějaký mlynář nezadržoval vodu ostatním, byla ustanovena Řimická smlouva, potvrzená roce 1474 králem Vladislavem III. Podle ní měl mladečský mlynář, první v řadě mlýnského systému, při zjištění škody na splavu a stavidlech, poslat neprodleně posla s dřevěnou sekyrkou do následujícího mlýna v Sobáčově. Tam se sekera nesměla zdržet víc než hodinu a musela být poslána do dalšího mlýna v řadě, takže většinou sekerová zpráva došla za jeden den až k poslednímu mlýnu. Téhož dne, nebo nanejvýš příštího dne, se musel poslední mlynář se stárkem nebo s mládkem vydat na cestu proti proudu, a cestou přibrat všechny, kterým byla sekera doručena. Tak se všichni mlynáři sešli do dvou dnů ke společné opravě.

Škoda, že už dávno nebylo možné vidět louky vedoucí až k vrchu Třesín a také skálu s romantickou rytířskou síní, které očím turisty skryly vzrostlé stromy. Čeho jsme si však všimli, byla stará cesta k zaniklému mostu přes řeku Moravu. Jinou cestou jsme se po lehkém občerstvení vydali dál směrem k 1,5 kilometru vzdálené obci Nové Mlýny. Poměrně úzká stezka nás prakticky ihned přivedla k další ohrazené školce a také do jakéhosi přírodního tunelu bez střechy, která ještě nestačila na jaře pěšinu zakrýt. Cesta se ještě více zúžila, větvičky keřů a stromků se nás dotýkaly, až se zdálo, že se po nás doslova natahují. S mrazením v zádech jsme si vzpomněli na jeden z dílů Harryho Pottera, v němž při hledání ohnivého poháru zahynuli v obrovském bludišti někteří účastníci závodu.

Raději jsme přidali do kroku a záhy jsme z tunelu vyšli s úlevou ven. Minuli jsme zbytek stromu, trčícího k nebi jako dřevěný jehlan a pak naši stezku poprvé zkřížila široka lesní cesta, po které zřejmě čas od času projelo nějaké auto či lesní technika. My jsme pokračovali pořád rovně po modré trase a mezi vzrostlými kmeny jsme na jednom místě našli asi dva metry vysoký zbytek kmenu, v polovině zlomený, přičemž horní část s tou spodní svírala úhel asi 45 stupňů a připomínala nám tak železniční návěstidlo nebo zvednutou závoru. Na příjezd železného oře bychom zde však čekali marně a tak jsme hned pokračovali v chůzi. K našemu překvapení se zmíněná široká lesní cesta k té naší vrátila a doslova přilepila, takže jsme si připadali jako bychom kráčeli v odstavném pruhu vedle jedné poloviny dálnice.

Les i nadále nabízel více či méně bizardní výtvory, které zplodila sama matka příroda a z nich bych vybral Sesterskou lásku. Tak by se totiž dal nazvat útlý strom, z jehož jednoho kořene vyrůstaly dva silnější kmínky, které se pár desítek centimetrů nad zemí vzájemně proplétaly jako vánočka. Zajímavou hříčku přírody jsme nechali za sebou a vzápětí jsme překonali další křížení naší cesty s tou vedlejší. Nalevo od nás se již hodnou chvíli rozprostírala široká louka, za níž jsme již spatřili několik domů Nových Mlýnů. Než jsme do této malé obce došli, museli projít zaříznutou úvozovou cestou, po které kdysi jezdily povozy do panských lesů nebo možná až na zámek. Takové úvozy jsme v rámci putování vždy rádi potkávali, jelikož vzbuzovaly naši fantazii.

Představovali jsme si, jak tudy lidé v obou směrech po staletí projížděli nebo procházeli, když mířili na trhy do Olomouce, šli do práce nebo jen do sousední vesnice. Na konci úvozu nás čekala červenobílá závora, kterou jsme pohodlně obešli a ocitli jsme se tak na běžné asfaltové silnici, po které jsme přišli ke značce, oznamující začátek obce Nové Mlýny. Hned za značkou jsme nalevo uviděli budovu protější léta zaběhnuté hospody Na Kadlově, kde se prý vždy skvěle vařilo. I když vidina krátkého odpočinku a svačinky vypadala lákavě, přece jen jsme byli teprve v půli naší výpravy a tak jsme pokračovali dál. Vpravo jsme vzápětí narazili na tabuli starého devátého zastavení naučné stezky a o kus dál pak na novou ceduli s třináctým zastavením, která nám prozradila opravdu zajímavé informace.

Mimo jiné jsme se dozvěděli, že za dob Lichtenštejnů v obci fungovala nájemní panská hospoda a mlýn. Panstvo prý hospodu levně pronajímalo, aby platilo nízké daně z pronájmu a zároveň do ní dodávalo vlastní drahé pivo, kořalku a víno, ze kterých odvody dávat nemuselo. Nezjistili jsme však, kde hostinec stával, nicméně jsme zde našli další dvě. Nalevo od nás byla ta se jménem Stodola, stojící uprostřed bezplatného vodáckého tábořiště a napravo pak kdysi vyhlášená Rybářská bašta, která vypadala, že již mnoho let do ní nevstoupila živá duše. U cedule naučné stezky se zároveň rozkládalo rozcestí pojmenované po této opuštěné hospodě a ze směrovek jsme vyčetli, že máme za sebou 4,5 kilometru příjemné procházky a že stejná porce nás čeká při zpáteční cestě po druhé straně řeky Moravy.

Zamířili jsme tedy k vodnímu toku a přes most jsme přešli na druhou stranu, kde jsme narazili na budovy bývalého mlýna, jenž zde stál již roku 1564 jako samostatná budova až do 18. století. Poté v jeho okolí vznikla malá osada, jíž dal jméno právě tento mlýn. Dále jsme zjistili, že počátkem 20. století byla součástí mlýna i pila. V letech 1922 až 1923 na tomto místě rodina Plhákova vybudovala vodní elektrárnu podle projektu Bohuslava Fuchse a protože jsme už dávno věděli, že se dříve vyráběly kvalitní věci, tak nás vlastně ani nepřekvapilo, že v době naší návštěvy ve mlýně fungovaly původní stroje z první poloviny 20. století. Elektřinu stále vyráběla původní Francisova turbína, vyrobená roku 1944 ve Vítkovických železárnách a generátor firmy Křižík z roku 1922.

Ten však byl pár měsíců po naší návštěvě během rekonstrukce vyměněn za nový, ale i tak mělo zařízení za sebou téměř 100 let provozu. V podstatě jsme mohli být rádi, že se areál bývalého mlýna vůbec dochoval, neboť po skončení druhé světové války byla elektrárna znárodněna a začala v něm působit Lidová milice. Ozbrojená složka komunistické strany následně zahájila přestavbu areálu, čímž způsobila devastací původních částí mlýna, nicméně nás to vlastně ani moc nepřekvapilo. Jiné mlýny totiž kvůli socialistickému plánování výroby museli svou činnost zrušit úplně a většinou se z nich staly obyčejné bytové domky. Pokud by tady v Nových Mlýnech v padesátých letech 20. století nestála elektrárna, patrně by budovy čekal stejný osud.

Naštěstí se tak nestalo a my jsme si exteriéry areálu mohli prohlédnout. Viděli jsme budovu strojovny ve funkcionalistickém stylu s půlkruhovými okny, ke které byla přistavěna místnost, v níž se ukrývaly stavidla a česla. Od strojovny tekl odpadní kanál, do kterého se vlévaly potoky Nivka a Palonínský potok. Na břehu kanálu jsme našli zbytky původního mlýna a o kousek dál samostatnou budovu správce. Areál elektrárny a zahrady byl ohrazen betonovým plotem, zdobený modrými kapkami a kovanou bránou. Kromě budov jsme prozkoumali také pevný jez s propustí pro velkou vodu, náhon se třemi stavidly a odpadní kanál. Více jsme toho zvenku vidět nemohli, takže jsme se vydali na další cestu a vzápětí jsme minuli značku obce Nové Mlýny.

Pak jsme překročili malý most, za nímž jsme zabočili doleva a stále jsme sledovali modrou značku. Zničehonic se ráz krajiny prudce změnil. Kráčeli jsme po rovinaté cestě, obklopeni z jedné strany řekou a loukami a z druhé polnostmi. Po pár metrech nám výhled doprava zakryl hodně dlouhý remízek, na němž se někdo vyřádil s motorovou pilou. O kousek dál se k nám značně přiblížila řeka Morava, u níž rostly vysoké, letité stromy, s podivně zkroucenými větvemi, místy napadenými jmelím. Dřevění velikáni působili docela strašidelně a tak jsme byli rádi, že jsme je míjeli za denního světla a nikoliv za svitu měsíce či tmy tmoucí. Na chvíli jsme sešli z cesty a odskočili si k řece, která se zde lehce kroutila jako had.

Naskytl se nám pohled na kmeny, rostoucí přímo z vody, pokryté mechem a často polámané silnějšími větry. Zaujalo nás také několik kup dříví, klacků a trávy, naplavené za dlouhé roky na jednu hromadu a uvězněné ke kmenům či břehům, jakoby zbytek času měly strávit za pevnou mříží. Potom jsme se vrátili na cestu, která nás mezi remízkem a řekou dovedla k lávce přes malý potůček Nivka. Přešli jsme po viklající se lávce na druhou stranu a vzápětí jsme ustoupili policejnímu autu, jedoucímu po staré asfaltové silničce kolem nás směrem na Řimice. Do této obce vedla modrá trasa, ale my jsme mířili na druhou stranu, takže jsme dále sledovali značku žluté barvy. Pokračovali jsme tedy po silničce, které se statečně držela Nivka jako věrná sestra.

Z jejích břehů vyrůstala řada podobně strašidelných stromů ozdobených jmelím jako u nedaleké Moravy a i zde podle ořezaných větví řádili chlapi s řvoucími s pilami. Zvuk motorových nástrojů zde však zněl zřejmě o pár dní dříve, nicméně jsme slyšeli jiný nepříjemný zvuk. Ten se nesl od dálnice, ke které jsme se nezadržitelně přibližovali, ale ještě než jsme k ní dorazili, všimli jsme si nalevo za Moravou prosvítající žlutou budovu Templu. Hučící vody řimického jezu však přehlušil zvuk automobilů, uhánějících po rychlostní komunikaci, ke které jsme vzápětí přišli. Zároveň jsme prošli pod starými známými zelenými sloupy vysokého napětí a pak jsme chvíli kráčeli podél dálnice, která vystřídala líné, ale příjemnější vody Nivky.

Po pár desítkách metrů jsme po mostě překročili Mlýnský potok, v němž vody uháněly od zmíněného jezu směrem k Litovli a poté k Olomouci. Kratičkou chvíli jsme hladinu pozorovali a následně jsme vstoupili do krásné březové aleje. Obratně jsme se vyhnuli několika kalužím a na konci řady bílých stromů jsme širokou polní cestu opustili a poslušně sledovali žlutou šipku, ukazující kolmo vlevo. Minuli jsme dřevěnou tabulku s označením přírodní památka a protože jsme měli už docela hlad, posadili jsme se na mohutné pokácené kmeny a posvačili z vlastních zásob. Po čtvrthodince jsme se pak vydali na další cestu. Žlutá trasa nás vedla poměrně úzkou pěšinou, zapadanou částečně podzimním listím a brzy se k nám opět připojila Morava.

Řeka se zde kroutila jako had a navíc vytvářela různá zákoutí s naplavenými dřevinami z lužních lesů. Vodní kompozice vypadala opravdu krásně a jako dvě bonusové perličky jsme zde spatřili divoké kachny. Ta nejpoutavější scenérie nás však ještě čekala opodál, když jsme narazili na první sněženky. Bílou předsunutou hlídku vystřídala celá armáda květin, jejichž počet by jistě hravě předčil počet vojáků v dobách největší slávy britského impéria. Lesní koberec bílo - zelené barvy napravo od nás byl nádherný a mohli jsme na něm oči nechat. Nalevo jsme se zase mohli kochat krásami vodního toku, který naše stezka stále sledovala a zanedlouho se mezi stromy objevil dřevěný altánek spolu s rozcestníkem s názvem Obelisk.

Od rozcestí s modrou značkou jsme urazili dva kilometry a docela překvapilo, že jsme se tak brzy vrátili k tomuto komínu, k němuž jsme se šli pochopitelně podívat. Skoro dvacetimetrový obelisk působil zblízka impozantně a pod ním jsme si připadali jako figurky na modelové železnici. Obešli jsme si jej kolem dokola a nezapomněli jsme se podívat ani na protější břeh, na kterém jsme o dvě hodiny dříve stáli. Atmosféru trochu narušoval cyklista, který se u Obelisku také zastavil, ale naštěstí brzy nasedl na svůj stroj a odjel směrem na Litovel. Palouček s vysokým komínem jsme tak měli zase jen pro sebe a snažili jsme se co nejvíce vnímat energii, kterou nám toto místo dávalo. A nebylo jí málo, protože zde stoupu zanechali lidé, kteří Obelisk stavěli a rovněž jeho návštěvníci.

Navíc 19 metrů vysoký Obelisk, zakončený nízkou pyramidou, představoval symbol svobodných zednářů a odkazoval na mystiku starověkého Egypta. V krajinářských areálech tehdejší doby patřil k základním prvkům, ale tento byl první, který jsme v českých a moravských zemích viděli. Docela nás překvapilo, když jsme se dozvěděli, že v době vzniku obtékala Obelisk řeka Morava z obou stran, takže bychom na začátku 19. století stáli na ostrově. Tehdy stavba musela působit ještě tajemněji než dnes, ale i tak se nám zde moc líbilo. Když jsme si komín dostatečně prohlédli, vydali jsme se na závěrečnou část našeho putování Litovelským Pomoravím. Vrátili jsme se na stezku obsypanou sněženkami a rychle jsme předešli rodinku s malými dětmi či courající se důchodce, jen náš stín se nám nepodařilo dohonit.

O kousek dál jsme narazili na jednu z mnoha lesních školek, za kterou se cestička opět rozšířila na širokou lesní cestu, přičemž jsme stále byli obklopeni koberci bílých květů. Na jedné z mnoha křižovatek Litovelského Pomoraví jsme spatřili hromadu, na které byly poskládány laťky pro dřevěný plot, které zde čekaly na své budoucí uplatnění a také na hromadu pořezaných kmenů, nachystaných na odvoz ke zpracování. Na tomto místě jsme se museli vyhnout traktoru, který již několik kusů dřeva na své ocelové lopatě odvážel a pak jsme již narazili na závoru, za kterou u kraje cesty parkovalo docela dost aut. Sluníčko zřejmě vylákalo mnoho dalších turistů na jarní a možná i první procházku tohoto roku.

Zároveň jsme se ocitli u tabule naučné stezky s názvem Přírodní památka pod Templem, kterou jsme si samozřejmě prostudovali. Dozvěděli jsme se, že se jedná o chráněné území o délce zhruba dvou kilometrů, rozkládající se na obou březích řeky Moravy mezi zámkem Nové Zámky na východním okraji a Chrámem přátelství na konci západním. Kolem nás se nacházel soubor vodních, mokřadních, lučních, lesních a křovinných ekosystémů, v němž se vyskytovaly vzácné druhy rostlin a živočichů, kterých jsme si ovšem v tomto ročním období ještě moc neužili. Když jsme dočetli poslední řádky a prohlédli si pěkné barevné fotografie zvířat a přírody, pokračovali jsme v cestě dál po betonových panelech, které vystřídaly lehce blátivou cestu.

O pár desítek vteřin později jsme dorazili k silnici mezi Novými Zámky a Mladčí, kde se nacházel rozcestník s názvem Most přes Moravu, na něm jsme si přečetli, že jsme od Obelisku urazili kilometr a půl. Cesta sice dále pokračovala rovně jako podle pravítka až do Litovle, ale my jsme trasu naučné stezky opustili a vydali se doleva po silnici. Překonali jsme úzký silniční most přes Moravu a poté druhý, který tentokrát překlenoval suchý příkop, jenž možná někdy také zalévala voda z řeky. Za druhým mostem jsme již spatřili naše autíčko, čekající na nás věrně více jak tři hodiny na rozcestí pod zámkem. Jelikož se jednalo o naši první procházku tohoto roku, oněch devět kilometrů nám úplně stačilo tak akorát.

Na nic jsme nečekali, nasedli do auta a odjeli domů do Olomouce, čímž jsme uzavřeli příjemnou jarní procházku Litovelským Pomoravím, v němž jsme tehdy poznávali romantické stavby v okolí Nových Zámků. Nicméně se jednalo pouze o část z nich, jelikož na rozlehlých pozemcích rodu Lichtenštejnů byly postaveny ještě další. Ty se ovšem nacházely na druhé straně několikrát zmíněné dálnice a Čertův most, jeskyni Podkova či Rytířskou síň jsme poznali při jiných výletech. Najdete je v okolí Mladče a kolem těchto staveb vás provede naučná stezka s názvem Třesín, která navíc těsně míjí známé Mladečské jeskyně. Atraktivní turistický cíl tak můžete spojit s nenáročnou procházku krásnou přírodou se zajímavými stavbami.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Litovelskem_Pomoravi_objevovali_romanticke_stavby/​