Ostrava má na svém území tolik památek, zajímavosti a turistické cíle, že bylo absolutně nemožné všechny poznat za jednu, tři nebo i pět návštěv. Také my jsme do tohoto rozlehlého města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při naší třetí návštěvě ocelového srdce naší republiky jsme věnovali zajímavosti Slezské Ostravy a naším prvním cílem v Ostravě se tento den stala funkcionalistická stavba Husova sboru. Náš stříbrný povoz jsme zaparkovali na Jeronýmově ulici jen pár metrů od svatostánku s modlitebnou, zvonicí a přilehlým objektem a vzápětí jsme se vydali na obhlídku tohoto komplexu.

Před námi se nacházely budovy v typickém funkcionalistickém slohu, postaveném roku 1924 podle projektu firmy Jožy Dvořáka a C. Kučery ze Slezské Ostravy, které na nás svou šedivou fasádou působily poněkud omšele a hlavně posmutněle. Jakoby svatostánku neprospívalo, že do něj už neproudilo tolik věřících jako v období před druhou světovou válkou….Jelikož k nám byl kostel otočen zadní částí, nejprve jsme shlédli jeho trojboký presbytář s podlouhlými okny, rozdělených rámy do tří polí. Ke kněžišti přiléhala mohutná hranolová věž s několika malými okénky, pouštějících světlo na schodiště do zvonice, jenž byla zakončena jehlancovou střechou a pozlaceným křížem.

Následně jsme se vydali kolem lodi kostela, která byla pilastry rozčleněna do pěti polí se stejnými podlouhlými okny. Uprostřed lodi jsme narazili na několik schodů, vedoucích k bočnímu vchodu, který však byl zazděn. Hlavní vchod s trojúhelníkovým štítem jsme našli vzápětí, jen měl již jinou, mnohem veselejší barvu. Byl totiž umístěn do sousedního objektu s růžovou barvou, v němž se nacházely byty a komerční kanceláře. Obě fasády tedy vypadaly naprosto šíleně a vůbec se k sobě nehodily. Potom jsme se vrátili k autu, kterým jsme přes Zámostní ulici popojeli do sousední s názvem Dobrovolského a přes plot jsme si objekty vyfotili. Do objektivu našeho fotoaparátu se vlezla i sousední mateřská školka, pro změnu hýřící žlutou a červenou barvou.

Celé nám to připadalo jako v cirkuse, ale proti gustu žádný dišputát. Pak jsme si přečetli pár informací z historie, ze které nás zaujalo, že základní kámen stavby byl položen 13. července 1924, přičemž tento datum měl manifestovat 500. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Jakmile jsme si skromné fakta z minulosti dočetli, nasedli jsme do auta a odjeli do nedaleké Keltičkovy ulice, kde jsme si prohlédli kapličku Panny Marie Lurdské. Po několika desítkách vteřin jsme náš stříbrný povoz zaparkovali jen pár metrů od drobné církevní památky na Keltičkově ulici a vzápětí jsme se vydali na její obhlídku.

Jelikož už z dálky jednoduchá stavba se sedlovou střechou zářila novotou, musela kaplička z druhé poloviny 19. století nedlouho před naší návštěvou projít opravou a tak jsme ji mohli obdivovat v plné kráse. Nejprve jsme viděli její boční stranu bez okna či nějaké výzdoby a poté jsme stanuli před průčelím svatostánku. Zde nás na první pohled nás zaujal kříž, zasahující od trojúhelníkového štítu až těsně nad prosklené dřevěné dveře, přičemž se jednalo o jedinou výzdobu čelní strany kaple. Následně jsme přistoupili ke krásným vchodovým dveřím a přes sklo jsme nahlédli do interiéru.

Uvnitř jsme spatřili sochu Panny Marie Lurdské nad oltáříkem, na němž se nacházelo několik sošek andělů, ležící beránek se svatozáří a květinová výzdoba. Nalevo do oltáře jsme pak našli sošky Ježíše Krista a vedle sv. Josefa s bílou lilií a malým Ježíšem v náručí. Na závěr jsme uvnitř kapličky shlédli svatý obrázek a na zdi visící kříž s Kristem a poté jsme se šli podívat na druhou boční stranu svatostánku. Ta byla opět bez okénka a žádný výrazný prvek jsme nenašli ani vzadu na plochém presbytáři. Více jsme toho na kapličce vidět nemohli, ovšem oblast Zámostí jsme ještě neopustili.

Kolem našeho auta jsme pouze prošli a vzápětí jsme zamířili k muzeu, věnovaném kováři Keltičkovi, bájném nálezci uhlí v Ostravě. Muzeum se nacházelo jen pár metrů nad historickou budovou slezskostravské radnice v Keltičkově ulici, takže jsme to k němu neměli daleko a brzy jsme k domu z roku 1866 dorazili. Před muzeem jsme spatřili tabuli desátého zastavení naučné stezky halda Ema, ze které jsme načerpali hned několik zajímavých informací. Dozvěděli jsme se například, že Keltičkova ulice byla pojmenovaná po bájném nálezci uhlí v Ostravě, které podle pověsti objevil kovář Jan Keltička a shodou okolností se svému řemeslu vyučil právě v muzejním domě u mistra kováře Havelky. Celou pověst o objevu uhlí a postavě Jana Keltičky jsme si pak přečetli v jiné části textu.

Další fakta na tabuli nás informovaly o výskytu a těžbě uhlí v Ostravě, také o samotném muzeu a na závěr jsme se seznámili s již zmíněnou naučnou stezkou. Po načerpání informací z tabule jsme zavolali na telefonní číslo majitele a zakladatele muzea pana Svatopluka Chodura, s nímž jsme si domluvili prohlídku o den dříve. Když jsme tomuto slezskému patriotovi oznámili, že jsme již před budovou kovárny, zanedlouho se otevřely dveře a přišel nás přivítat rázovitý muž, který se nás s radostí zhostil a před muzeem nám pyšně vyprávěl o postavě Jana Keltičky, o nálezu uhlí v Ostravě a podal nám také spoustu dalších zajímavých informací. Bylo na něm vidět, že je na vybudování muzea náležitě hrdý a také že mu Ostrava přirostla k srdci.

Nezapomněl nás rovněž upozornit na malou kapličku v plotě, kterou on sám nechal roku 2005 zhotovit a jako správný krajan ji zasvětil patronce Slezska svaté Hedvice. Na závěr venkovní exkurze nám ukázal památník věnovaný nálezci uhlí Janu Keltičkovi v podobě čedičového bazaltu, který pan Chodur nechal zavěsit na fasádu domu roku 2002. Podle jeho slov tímto počinem vzdal poctu černému zlatu, národnostním kulturám i obětem dolování v tomto slezském kraji a protože se v regionu Ostravy prolínala národnost slezská, polská a německá, nesl bazaltový památník nápis v těchto jazycích. Potom jsme se už konečně vydali do útrob domu, kde se na nevelké ploše nacházelo okolo 2000 exponátů, které jsme si postupně prohlédli v 8 vitrínách a další koutech a zákoutích muzea.

Všechny exponáty muzea byly zaměřeny na původní Keltičkovo řemeslo, to jest kovářství a hornictví a také na nástroje spojené s touto profesí. Pan Chodur nám řekl, že většina exponátů pochází z ostravského regionu, přičemž nejstaršími předměty, jež jsme zde viděli, byla sada kamenných obráběcích nástrojů ze období starší doby kamenné (30000 – 25000 let před n. l.). Dále jsme si prohlédli historické obrázky a pohlednice z Ostravy, hornické kroniky, pamětní knihy, kancionály, různé nádobí spjaté se Slezskem, městem nebo nějakým výročím či nářadí slezské kuchařky. Nechyběly černobílé fotografie horníků a dolů, jejich rubací nářadí a kahany či namalované památky Slezské Ostravy. Dokonce jsme zde našli výrobky z uhlí a slavnostní hornickou uniformu či vlajky s překříženými kladívky.

Náš průvodce nás při prohlížení překvapil informací, že se jeho dům od roku 1866 vlivem dolování propadl o 10 metrů. Nicméně nás vzápětí uklidnil větou, že v současnosti se to děje už jen nepatrně, takže prý budovu stačí opravit jen jednou za pět let. Nakonec prohlídky nám ještě majitel prozradil, že do depozitáře musel ukrýt zemědělské nářadí z počátku 19. století jako třeba pluhy, dřevěné brány s kovanými hroty, koňské ohlávky, cugle, opratě, kola od vozů, kovadliny a další, neboť tyto exponáty nemohl vystavit pro nedostatek místa. Následně jsme poděkovali za VIP prohlídku, zapsali se do návštěvní knihy a poté jsme se venku před muzeem společně vyfotili. Po rozloučení jsme odjeli ke kostelu sv. Josefa, jenž byl vystavěn v letech 1780 - 1783.

Francouzský stříbrný povoz jsme zaparkovali přímo u svatostánku a následně jsme se vydali na jeho obhlídku, kterou jsme zahájili na čelní straně kostela. Nad námi se tyčila hranolová věž s oblým nárožím, jenž byly ozdobeny pilastry s patkou. Na každé straně věže s cibulovou bání a lucernou jsme našli okno s půlkruhovým záklenkem, za nimiž se skrývalo zvonicové patro, kde se kdysi nacházely čtyři zvony, které zničil požár roku 1845. Kdybychom měli rentgenové oči, mohli bychom za okenními žaluziemi vidět čtveřici nových zvonů, přičemž dva byly pořízeny hned roku 1845, třetí byl koupen o osm let později a v roce 1877 byl do věže zavěšen čtvrtý zvon.

Nad okny jsme si zkontrolovali správný čas díky ciferníkovým hodinám a pak jsme očima sklouzli ke klasicistním křídlům nad korunní římsou. Z nich vybíhaly další ozdobné pilastry, mezi nimiž jsme našli obdélníkové okno s půlkruhovým záklenkem, pod nímž se nacházel vchod do kostela. Na nic jsme nečekali a po několika schodech jsme vystoupali ke dveřím, abychom nahlédli do útrob svatostánku. Bohužel vchod s kamenným ostěním byl pevně zamčený a tak jsme se dovnitř nepodívali. Vzápětí jsme si nad vchodem prohlédli štukový reliéf a kartuši s iniciály Ježíše Krista a pak jsme se vydali na obchůzku kolem kostela. Kráčeli jsme kolem lodi svatostánku, jehož fasáda byla členěna mohutnými pilastry, mezi nimiž jsme napočítali tři vysoká okna s půlkruhovým záklenkem.

Na této straně kostela jsme narazili na poměrně velkou sakristii, u které jsme se krátce zastavili, abychom si prohlédli mramorový kříž s Kristem. Potom jsme již přišli k půlkruhovém presbytáři, jehož vnitřní prostory prosvětlovala dvojice oken, přičemž třetí uprostřed bylo zazděné. Obešli jsme kněžiště a následně jsme šli kolem druhé boční strany svatostánku s bočním vchodem a identickou trojicí oken, jimiž se pyšnila rovněž protější fasáda lodi. Museli jsme jít opatrně, protože mezi kostelem a ulicí Na Najmanské nebylo moc místa a po silnici jezdilo poměrně hodně automobilů. Když jsme přišli k tomu našemu, posadili jsme dovnitř a přečetli si pár informací z historie kostela sv. Josefa.

Nejvíce nás zaujalo, že svatostánek musel být v roce 1913 uzavřen kvůli stále se objevujícím a zvětšujícím se trhlinám způsobeným poddolováním, které způsobily pokles stavby o neuvěřitelných osm metrů. Zatímco kostel sv. Josefa čekal na opravu, scházeli se věřící k bohoslužbám v provizorním dřevěném kostele, postaveném stejného roku. Provizorium skončilo až roku 1929 a mezitím byl zrestaurovaný kostel sv. Josefa zpevněn železobetonovým věncem podél základů či zdiva a třemi železobetonovými lany napříč chrámovou lodí pod dlažbou. Stará cihlová klenba byla nahrazena lehkou klenbou z rabicu, připevněnou na železnou kostru a věž byla nově vytvořena z železné konstrukce, přičemž byla obezděna dutými cihlami.

Díky tomu jsme před chvílí mohli vidět nejen umělecko-historickou památku, ale i českou technickou zvláštnost. Když jsme dočetli poslední řádky a seznámili se s pohnutou historií kostela sv. Josefa, odjeli jsme o pár stovek metrů dál ke vchodu na Ústřední hřbitov. Auto jsme nechali odpočívat na parkovišti v ulici Na Najmanské a následně jsme doširoka otevřenou bránou vklouzli na místo posledního odpočinku ostravských obyvatel, vybudovaném v 60. letech 20. století. Kráčeli jsme po širokém asfaltovém chodníku, který spíše připomínal pěknou cyklostezku, takže se nám šlo velice pohodlně a po třech zabočeních doprava jsme dorazili k areálu židovského hřbitova.

Právě ten byl tím hlavním důvodem, proč jsme na toto posmutnělé místo v Ostravě přišli, neboť jsme během svých putování navštívili již mnoho židovských hřbitovů a tak jsme nechtěli vynechat ani ten ostravský. Zatímco jinde jsme převážně viděli staré a často pobořené stély, v Ostravě jsme narazili na zánovní až takřka nové náhrobky, což mělo naprosto prozaický důvod, jelikož se na Novém židovském hřbitově začalo pohřbívat až od června roku 1965. Náhrobky se nacházely za nízkým plotem, jenž odděloval židovskou část od zbytku světa a tak jsme po chodníku museli jít téměř až nakonec hřbitova, dokud jsme nepřišli k malé brance, kterou jsme vstoupili dovnitř. Vzápětí jsme se vydali na procházku opačným směrem, přičemž jsme míjeli jeden náhrobek za druhým, čtvrtý za třetím a tak dále.

Jak už bylo napsáno, viděli jsme jich spoustu s novějšími letopočty, ale téměř 50 jich bylo se staršími daty. Týkalo se to těch, které sem byly přeneseny ze starého hřbitova a byly tak zachráněny před zničením. Hodně náhrobků bylo opatřena českými nápisy, což pro nás byla také velká změna, neboť jsme byli zvyklí na hebrejské písmo. Mnoho jmen zesnulých nebylo zrovna typických pro židovské obyvatelstvo, když jsme zde našli hroby s příjmeními Svoboda, Peterek, Malý, Bárta či Romanová. Na jiných byla zase německá jména jako třeba Huppert, Fleischer, Oppenheim či Knöpfelmacher. Pochopitelně nechyběly ani židovské jména jako například Rosenberg, Kohnová, Rosenbaum, Rohan, Hausner, Löwyová či Einstein.

Mezi těmito různými jmény obyčejných lidí jsme našli i dva významné občany, přičemž jedním byl Isidor Zehngut (1892 - 1975), předseda poválečné Židovské obce v Ostravě a druhým Izák Fleischer (1905 - 1982), vrchní kantor a tajemník Židovské obce v Ostravě. Když jsme se prošli kolem hrobů, zamířili jsme k obřadní síni, postavené v letech 1986 - 1988 dle návrhu O. Ligockého v akci Z, což byla v dobách komunistického režimu v Československu neplacená pracovní činnost obyvatel. Na této stavbě nás zaujaly hned dvě věci. Jednak to byla jediná novostavba v období od druhé světové války do 90. let 20. století, která byla určená židovské obci v českých zemích a za druhé se jednalo o příkladnou budovu v bruselském slohu.

Ten se v architektuře nazýval také jako pozdní internacionální styl a týkal se spíše konce 50. a 60. let minulého století, než doby, kdy byla obřadní síň v Ostravě vybudována. Před námi stála budova obdélného půdorysu, na které jsme spatřili zdi ve tvaru trojúhelníků, vybíhajících do stran. Na bočních stranách jsme uviděli okna mezi trojúhelníkovými rivality, nicméně zajímavé bylo především hlavním průčelí s mramorovým obkladem a proskleným vstupem do síně. Nad vchodem jsme pak našli hebrejský nápis, který po překladu do češtiny zněl jako Dům určený všemu živému. Připadlo nám to docela divné, ale zřejmě tím autor chtěl vyjádřit nějakou hlubší myšlenku, která nám unikla. Dovnitř obřadní síně jsme jít nechtěli a tak jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Opustili jsme tedy židovské území a po asfaltovém chodníčku jsme šli zpátky.

Opět jsme míjeli hroby, jenže tentokrát se jednalo o ty křesťanské a lidí bez vyznání. Jedno však měli všichni společné – zakončili svůj pozemský život, aby ten další mohli žít jinde či jinak. Když jsme došli k autu na parkovišti, odjeli jsme k zajímavé přírodní památce s názvem Ema. K impozantnímu kuželovitému kopci jsme přijeli po ulici Na Najmanské a naproti bývalému dolu Michálka jsme odbočili doleva na úzkou silničku, sledovali poslušně žlutou turistickou značku. Vzápětí jsme naše auto zaparkovali na okraji poměrně rozbité cesty a dál jsme šli pěšky. Kráčeli jsme po klasické polní cestě mezi keři a stromy a po 200 metrech jsme přišli na místo, kde žlutá trasa pokračovala dále rovně, ale zároveň vedla také doleva na haldu.

Pokračovali jsme stejně dalších 100 metrů až na rozcestí s názvem Pod haldou Ema, kde jsme odlovili vyluštěnou mystery kešku. Po úspěšném nalezení ukryté schránky jsme se vrátili zpět ke zmíněné odbočce a mezi nízkým porostem jsme vydali na haldu s miliony tun vytěžené hlušiny z ostravských dolů o rozloze 82 hektarů a objemu přes 28 milionů m³. Po stometrové rovince se pěšina začala zvedat nahoru a když jsme během výstupu urazili stejnou vzdálenost, přišli jsme do první serpentiny.

Vzhledem k tomu, že jsme do Ostravy přijeli brzy na jaře, okolní lesní porost se ještě nestačil obalit listím, takže jsme iv polovině stoupání mohli vidět nepříliš vzdálený vrchol haldy Ema, která je pravděpodobně sahají do doby před rokem 1920, přičemž nasypávání nových a nových pak probíhalo bez přestávky až do roku 1960. Po úzké pěšině a žluté značce jsme pokračovali už mírnějším stoupáním do dalších serpentin, za kterou jsme již dorazili na vrchol haldy, přicházejícím se v pěkném březovém hájku.

Mezi bílými stromy jsme našli pyramidovou stříšku ze čtyř trámů, symbolizující vrchol Emy. Hned vedle jsme spatřili dřevěný kříž, umístěný do navršené hromádky kamení, jenž snad měl upomínat na oběti z řad horníků. Na jedné bří jsme uviděli turistickou tabulku, ze které jsme se dozvěděli, že se právě nacházíme ve výšce 324 metrů nad mořem. Kdybychom sem přišli za pár let, možná by zde visel jiný údaj, neboť vlivem přirozeného propadu hlušiny Ema od roku 1960 poklesla asi o osm metrů.

Z vrcholu se nám objevilo kruhové panorama na celou Ostravu a okolí, i když pohled na kouřící komíny továren, věže opuštěných dolů, panelovou zástavbu či domky ve smogovém oparu nebylo zrovna tím, na co by se turista vydržel dívat dlouhé minuty. Na severní straně haldy jsme spatřili hustý les, kterým jsme na vrchol přišli a na stále prohořívající jižní straně naše oči viděli pouze trávu, i když zde panovalo subtropické klima, kde se ani v zimních měsících nevyskytoval sníh.

Právě po této holé části haldy vedly další naše kroky, když jsme opustili vrcholovou vyhlídku a vydali se dolů. V jednom místě jsme několik fotografií naše synka s Ostravou za zády, aby splnily podmínky zdejší earth kešky. O několik desítek metrů níže jsme narazili na hromadu kamení, přikryli pletivem a chráněnou ostnatým drátem. Zastavili jsme se totiž na místě, kde kvůli hoření z haldy stoupaly bělostné obláčky plynů, obsahující zejména oxid siřičitý. Halda totiž v roce 1960 začala hořet a její hašení bylo ukončeno až v roce 1976.

Hluboko pod námi v útrobách kopce dosahovala teplota Emy až 1500°C a díky tomu paradoxně vytvářela nové vzácné nerosty, zejména porcelanity a jaspisy. Z pochopitelných důvodů jsme se zde dlouho nezdržovali a po chvíli jsme pokračovali v sestupu dolů po neznačené cestě. Po čtvrt kilometru jsme došli na místo, kde jsme se opět připojili na žlutou trasu. Na tomto rozcestí jsme narazili na panel zastavení naučné stezky s názvem Slezská Ostrava - Halda Ema, kde jsme se dozvěděli informace o samotné haldě, zkamenělinách, vzniku uhlí či bezdomovcích, kteří Emu pojali za své bydlení.

Nakonec jsme dali vale žluté značky a zamířili přesně na opačnou stranu, než se nacházelo naše auto. Po několika desítkách metrů jsme ze zpevněné cesty odbočil doprava a na úpatí haldy jsme v lese odlovili další kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili na rozcestí k naučné tabuli a šli stejně po asfaltové cestě, která nás po 400 metrech dovedla k našemu stříbrnému odpočívajícímu vozu. Vzápětí jsme odjeli k nedaleké zoologické zahradě, kde jsme náš třetí výlet do Ostravy zakončili.

Po chvilce jsme ke druhé největší zoologické zahradě v ČR přijeli a jelikož zrovna probíhala výstavba nového vchodu, nechali jsme náš vůz na placeném vedlejším parkovišti a vydali se k náhradnímu vchodu s pokladnou. Koupili jsme vstupenku a získali dvě razítka do památníku a pak jsme se již vydali na obhlídku zvířat a byli jsme zvědaví, co se zde za ty léta změnilo. Protože jsme přišli jinudy než minule, plameňáky jsme neviděli a rovnou jsme prohlédli oslíky a poníky. Pak jsme narazili na komplex pěti voliér, z nichž dvě největší byly volně průchozí a tak jsme se jimi rádi prošli. Nejnápadnějším obyvatelem jedné voliéry byl bažant lesklý, jehož samci mají krásně pestré zbarvení.

Svými hlasovými projevy nás zaujalo kavče červenozobé az rostlin zde byly rododendrony a kosatce, typické pro Himaláje. V další voliéře jsme si vyfotili bažanta tibetského a nahoře jsme spatřili krasky červenozobé, obyvatele Tibetu. Zástupci čínské oblasti Sečuánu pak obývali třetí voliéru, v níž byli bažanti zlatí spolu s drozdem černoprsým a bulbulem červeným. K těm nejznámějším obyvatelům Sečuánu patří jistě pandy, kterou jsme ale neviděli. Předposlední voliéru obýval vzácný bažant Humeové a horní stromové patro osídlovala hrdlička čínská a holub zelenokřídlý. Dále jsme zde viděli sojkovce jihočínského a špačka čínského. Konečně v poslední voliéře jsme narazili na čírku sibiřskou, volavky rusohlavé a čejky chocholaté.

Od exotických ptáků jsme odešli a po chvilce jsme dorazili ke známému výběhu jelenů, kde jsme opět viděli wapiti sibiřského. Dlouho jsme se zde nezdrželi a pokračovali jsme v chůzi za dalšími zvířaty. Brzy jsme přišli na krásný statek, kde jsme v novém hávu viděli domácí zvířata. Venku v ohradě pobíhaly kozy a ovce domácí i kamerunské a když jsme vešli jakéhosi dřevěného příbytku, narazili jsme zde na krásné tury domácí jerseyské. Venku pak postávala česká strakatá kráva a též tur dahome. Ve vedlejší ohradě jsme pak viděli skotský náhorní skot, který je původním plemenem skotu. Zaujalo nás, že jeho maso je jemné, šťavnaté, podobné divočině a je výborné hlavně na steaky. To nám připomnělo, že se přiblížil čas oběda, ale ještě chvíli jsme pokračovali v obhlídce zvířat.

Když jsme se procházeli těmito místy, kolem nás chodili nebo poletovali pávi korunkatí, přičemž v ohradě jsme spatřili jeho bílou formu. Ve stejné ohradě jsme pak viděli lamy alpaky či nandu pampového. Už když jsme přijeli do zoo, měli jsme hlad a tak jsme se rozhodli někde v areálu najíst. Zvolili jsme restauraci Saola, která byla otevřena v dubnu 2013 nedaleko výběhu pand červených. Dcera si dala špagety a my ostatní pouze polévku, i když nabídka hotových jídel byla docela slušná. Pak jsme se vrátili ke statku a kolem výběhu pro lamy a nandu jsme stejně jako minule došli k pavilonu s velkými kočkami. Venku se procházel pouze tygr a jako milovníkům kočkovitých šelem nám bylo celkem líto, protože za mřížemi nevypadal zrovna šťastně.

Pak jsme vešli dovnitř pavilonu a ocitli jsme se zde zrovna ve chvíli, kdy kočky večeřely, ale o jídlo se s námi dělit rozhodně nechtěly. Chvilku jsme pozorovali lvi indické či levharta cejlonského jak trhali kusy masa a pak jsme vyšli ven a pokračovali směrem k pavilonu opic. Vešli jsme do útrob pavilonu, ve kterém se od minule nic nezměnilo. Ani typická vůně, která potvrzovala rčení o smradu jako v opičárně. Prohlédli jsme si různé opičky a pak jsme vešli do vedlejšího pavilonu, který byl nejmenším v ZOO Ostrava. Kupodivu zde bydlelo téměř 1000 jedinců různých druhů, což z něj činilo nejvíce obydlený pavilón. Viděli jsme zde zástupce Amazonie, jako třeba malou opičku lvíčka černolícího či jedovatou žábu pralesničku strašnou.

Ta však nebyla jedinou toxickou zástupkyní zde, protože jsme zde mohli vidět také pralesničku azurovou, trnuchu skvrnitou či sklípkana korálkového a chlupatého pavouka sklípkana pevného. Líbilo se nám zde panoramatické akvárium objemu 4220 litrů se spoustou jihoamerických ryb, které oproti těm sladkovodním hráli různými českými barvami. Naproti Malé Amazonie stál jiný, nový pavilon s názvem Tanganika. Uvnitř jsme našli hrochy obojživelné, které jsme minule viděli venku, jak se rochnili ve vodě tak, že nebyli ani vidět. V tomto pavilonu jsme také pozorovali skupinku vzácných krokodýlů štítnatých. Jeden z nich plaval po hladině sem a tam se pohyboval pouze ocasem. Ostatní pouze líně leželi a nehýbali se vůbec.

Dočetli jsme, že tito krokodýli měří až okolo čtyř metrů a jsou specialisté na lov ryb, k čemuž má přizpůsobené prodloužené čelisti. Překvapilo nás, že ve skutečnosti však krokodýli uloví zdravou rybu ve volné vodě jen s velkými obtížemi a jejich kořeny se většinou vyskytují nemocní či jinak oslabení jedinci, a tak stejně jako šelmy či další predátoři působí jako tzv. zdravotní policie a pomáhají v přírodě udržovat zdravou populaci ryb. Expozice nočního světa byla zavřená a tak jsme po čtvrthodině tohoto pavilonu opustili a pokračovali jsme ve venkovní prohlídce zvířat. Místo nosorožců jsme ve stejném výběhu narazili na podivného a štětkouna kamerunského. Dozvěděli jsme se, že toto nejpestřeji zbarvené prase má poměrně hustou hnědočervenou srst, úzký bílý pás uprostřed hřbetu a protáhlé ušní boltce zakončené štětkou delších chlupů.

Překvapilo nás, že patří mezi rychlé běžce a také dobré plavce. Dále jsme se dočetli, že žije v rovníkové Africe od Senegalu až po Kongo a obývá různé typy vlhkých lesů od mořského pobřeží po vysokohorské poloze kolem 4000 m nm Zjistili jsme také, že se živí částmi rostlin, ovocem i živočišnou potravou, za kterou vychází převážně v noci. Zaujalo nás, že některými africkými kmeny bývá štětkoun pro svůj zjev a vlastnosti označování jako král lesa. Prasátko jsme opustili a vydali se odlovit kešku. Bez problémů jsme ji našli a po úspěšném nálezu jsme chvíli pozorovali orla mořského v obrovském voliéře nedaleko od nás. Opeřenci však nevykazovali v odpoledních časech nějakou výraznou činnost, takže nás za chvíli přestali bavit.

Pokračovali jsem dál kolem přilehléhlo rybníka, jenž byl ale vypuštěn, takže jsme rovnou zamířili k pavilonu slonů indických. Od naší poslední návštěvy před šesti lety se rodinka chobotnatců zase rozrostla a tak jsme chvíli tlustokožce pozorovali. Někteří velcí jedinci postávali v rohu výběhu, nicméně se nám nejvíce líbilo to nejmenší slůňátko, které se zrovna živilo suchou slámou. Přestože tento slon indický je menší než jeho kolega z Afriky, chobotnatci na nás působili i ohromujícím dojmem. Pak jsme vyšli ven a na rozdíl od minula jsme tentokrát pokračovali i do zadní části zahrady. Prošli jsme přes opuštěný ostrov lemurů, které jsme předtím viděli v pavilonu opic a okolo prázdného výběhu pro šimpanze jsme dokráčeli až k pavilonu s africkými zvířaty.

Uvnitř jsme jako první uviděli největší zebru Grévyho, která obývá severovýchodní Afriku av přírodě je téměř vyhubena. Dočetli jsme se, že je typická svým výrazným hlasem podobným oslímu hýkání a nese jméno po francouzském prezidentovi Julesu Grévym, který ji dostal darem od egyptského císaře. Ve vedlejší kóji posedával přímorožec Beisa, který žije v Etiopii a Keni. Nejvíce se nám líbily jeho rohy. Následně nás čekal zoborožec kaferský, který dorůstá do velikosti až jednoho metru. Překvapilo nás, že se tento velký pták pohybuje většinou pro zemi a loví v různých obratlovcích, hlodavcích nebo králících. Žirafu Rothschildovu jsme nemohli přehlédnout v další kóji. Zjistili jsme, že samička rodí většinou jedno mládě, a to ve stoje, takže malá žirafa padá na svět z výšky až 2 metry.

Dále jsme zde viděli čápa černého, ​​který žije převážně rybami a dalšími drobnými živočichy, které milují hlavně v menších vodních tocích. Vedle čápa jsme si pak prohlédli krásného jeřába královského, jenž je spolu s jeřábem pavím jediným druhým čeledi jeřábů, který hřaduje na stromech, k čemuž mu napomáhá dobře vyvinutý zadní prst pro sezení na větvích. Pak jsme spatřili skupinku antilop losích, která správně patří mezi tury a je tedy příbuzná buvolům či skotu. Na závěr nás v tomto pavilonu u upoutal zvláštní marabu africký. Tento velký pták je příbuzný našeho čápa, ale svým chováním spíše připomíná supa, protože stejně jako on je mrchožravý a při hledání potravy krouží ve velkých výškách. Viděli jsme jeho velký zobák k trhaní těla mršiny a lysou hlavu i krk, díky čemuž si neznečistí peří při krmení.

Pak jsme africký pavilon opustili a namířili si to k velbloudům dvouhrbým, což je nenáročné a odolné zvíře, dobře uzpůsobené životu v nehostinných podmínkách. Byli jsme rádi, že jsme tohoto savce s typickou kolebávou viděli zde v Ostravě a nemuseli jsme za ním jezdit až do Číny nebo Mongolska, kde běžně žije. Hrbáči však byli poměrně daleko od nás a tak jsme brzy opustili a přes lávky na ostrovech lemurů jsme pokračovali v cestě. Kousek od nás se na kraji lesa u vody popásal jelen milu, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety, ale v zajetí se dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl vrácen do své původní domoviny v Číně. Na pár desítek vteřin jsme se zde zastavili, pozorovali její při jeho činnosti a pak jsme zamířili za další pavilony ostravské zoologické zahrady.

Brzy jsme přišli k novému pavilonu s názvem Čitván, který sloužil pro poměrně malé medvědy ušaté, žijící běžně střední a východní Asii a také pro větší opice hulmany posvátné z čeledi kočkodanovitých, který žije na zemi i na stromech taktéž na asijském kontinentu. Ani jednoho jsme zde však neviděli, zřejmě jsme zde byli příliš brzy z jara, takže se mědvědům i opicím nepodařilo vzbudit ani do pozdního odpoledne. Vyšli jsme tedy z vyhlídkového pavilonu ven a šli se podívat na vydru malou. Velice se nám tito vodní živočichové líbili ai když se jim do vody moc nechtělo, ale alespoň jsme si mohli prohlédnout na souši. Z malé jeskyňky ve zdi občas vyběhla samice s mláďaty v tlamičce, pustila je ne zem a pak je zase vzala a odnesla zpět.

Po pár minutách jsme vydry opustili a vystoupali k voliérám se sovami, kolem kterých jsme ale pomalu chůzí pouze prošli, stejně tak jako okolo klecí s kočkovitými šelmami, ze kterých jsme zahlédli pouze rysa ostrovaida. Pak jsme došli k voliéře, v nichž posedávali supi, ale protože k nám byli otočeni zády, a tak i my jsme jim ukázali hřbet a šli dál. Dále jsme minuli voliéry s dravými ptáky, kteří zrovna hnízdili, takže jsme se blíže ani nedostali. Zamířili jsme zpět ke statku, kde jsme se prošli mezi kozami a ovcemi a některé z nich si pohladili. Pak jsme již okolo výběhu pro jeleny a komplexu pěti voliér zamířili k východu ze zoo. Po chvilce jsme přišli k autu a odjeli jsme domů do Olomouce. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet proběhne, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech,

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Ostrave_pokorili_Emu_a_pak_zasli_do_ZOO