Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a pokaždé jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Dvě návštěvy tohoto kouzelného kraje jsme dokonce uskutečnili během ledna jednoho roku, přičemž mezi nimi uběhlo pouhých 14 dní. Důvodem, proč jsme do okolí Valašského Meziříčí zavítali podruhé v tak krátké době byla skutečnost, že jsme nestihli projít celou naučnou stezku v Choryni. Na závěr prvního výletu jsme si tedy slíbili, že se do této valašské obce někdy vrátíme, dokončíme procházku po naučné stezce Choryňská stráž a zároveň že se vydáme na druhou, celkem utajenou naučnou stezku.

Ta nesla jednoduchý název Choryně a při první návštěvě jsme z její nabídky jen lehce ochutnali, protože jsme o ní předtím neměli ani tušení. Samozřejmě jsme nevěděli, že se tak stane ještě tentýž měsíc, ale souhrou okolností a předsevzetí náš slib co nejdříve splnit, jsme se v Choryni ocitli jedno lednové ráno znovu. Po příjezdu do této valašské obce naše auto zaparkovali kousek od vodního mlýna, jemuž jsme však nevěnovali pozornost a vydali se na trasu naučné stezky Choryňská stráž. Mezi řadou rodinných domů jsme došli až na konec asfaltové ulice, kde domorodci řezali dřevo, čímž nám trochu ztížili obhlídku kříže s Kristem.

Po pozdravení se s místními obyvateli jsme si přesto mramorový kříž z roku 1890 prohlédli. Nad soklem s volutovými křídly jsme našli text Pochválen buď Ježíš Kristus a o něco výše naším očím neunikl reliéf Panny Marie. Na samém vrcholu kříže pak pochopitelně visela známá postava s vousy a trnovou korunou. Na druhé straně jsme si přečetli informaci, že tento kříž jest postaven nákladem Tomáše Sváčka a z příspěvku obce Choryně. Následně jsme minuli hromadu nařezaného dřeva a po mírně stoupající cestě jsme šli dál, přičemž se nám nalevo otevíraly pěkné pohledy na valašskou krajinu s poli, remízky a kopečky na obzoru.

Na pravé straně čněl vrcholek Choryňské stráže, kam jsme minuli už nedošli. Tentokrát jsme však věděli, že zdejší pupek světa dobudeme za každou cenu. Zabránit nám v tom nemohlo ani hejno slepic, které se pohybovalo na cestě. Když nás však opeřenci jedním okem uviděli, moudře se s rychlostí blesku poschovávali tak dokonale, že jsme už nezahlédli. Nijak nám to však nevadilo a po polní cestě, která stále mírně stoupala vzhůru, jsme kráčeli dál a dál. Dopolední putování nám zpestřil šípkový keř, z jehož červených plodů visely kapky vody, které při pohledu proti slunečním paprskům vypadaly opravdu zajímavě. Dlouho jsme se zde ovšem nezdržovali, jelikož nás toho čekalo ten den ještě hodně.

Následně jsme došli na křižovatku, kde se cesta rozdvojovala a protože jsme usoudili, že na kopec povede cesta vzhůru, zabočili jsme doprava. Nicméně ke správné orientaci nám pomohla ještě informační cedule, ke které jsme vzápětí dorazili. Jednalo se pochopitelně o druhé zastavení naučné stezky a místní tabule nám prozradila, že přírodní památka Choryňská stráž o rozloze 8 hektarů byla založena roku 1999. Dále jsme se dozvěděli, že jsme se zrovna ocitli u starého ovocného sadu, v němž byla zastoupena hlavně třešeň a že na přilehlých loukách roste mnoho teplomilných rostlin a travin jako třeba rozrazil ožankový, áron východní či smldník jelení. Co název, to pro nás velká neznámá !

Ale od toho naučné stezky jsou, abychom se dozvěděli něco nového a to Choryňská stráž splňovala dokonale. Škoda byla jen toho zimního období, neboť jsme tak nic z výše uvedených rostlin nemohli vidět, stejně jako krásného motýla otakárka fenyklového, který na zdejších loukách v létě poletuje. Když jsme dočetli poslední informaci, vydali jsme kolem třešňového sadu dál. Polní cesta už stoupala o něco výrazněji a tak nebylo divu, že když jsme se otočili, naskytl se nám parádní výhled na valašskou krajinu. O kus dál jsme spatřili pár zlomených stromů, což svědčilo o tom, že sad měl svá nejlepší léta už dávno za sebou. Bohužel stárneme všichni…..

Stále jsme zdolávali nenáročné stoupání a nezadržitelně jsme se přitom blížili ke stromu s bohatou korunou, za nímž jsme zabočili doprava. Následoval krátký úsek k další zákrutě, kde jsme se mírně stočili doleva a zastavili se. Právě zde se mělo nacházet třetí zastavení naučné stezky, jenže tabule s informacemi tady jaksi chyběla. Měli jsme se z ní dozvědět, jaká zvířata a ptáci zde žijí, ale jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. Šli jsme tedy dál po polní cestě, která zde měla tvar esíčka a v tom okamžiku jsme se dočkali náhradní odměny za chybějící třetí tabuli naučné stezky. Před námi se totiž objevilo menší stádo srnek, které jsme vyrušili u krmelce a když nás vysoká uviděla, samozřejmě vzala kopýtka na ramena a prchala do polí.

Bílé zadečky krásných zvířat jsme však pozorovali i z dálky a navíc neunikla objektivu našeho fotoaparátu. Vzhledem k posedu, na který jsme vzápětí narazili, sem chodila zvířata pravidelně a záhy jsme pochopili proč. O pár metrů dál se totiž nacházel krmelec a vedle něj hromada řepy, takže o divokou zvěř bylo i v zimě náležitě postaráno. Virtuálně jsme za tuto péči dotyčným lidem zatleskali a pokračovali v našem putování. O pár desítek metrů dál se totiž objevila cedule se čtvrtým zastavením naučné stezky, ke které jsme po chvilce pomalým krokem došli a načerpali z ní informace o místní květeně a především zde rostoucích orchidejích.

Krásné květiny jsme si prohlédli na kresbách a potom jsme se dočetli, že v přilehlé doubravě roste prudce jedovatý oměj vlčí mor, který se kdysi používal na trávení lišek a vlků a další bylina s podobný účinky vraní oko čtyřlisté. A aby toho nebylo málo, ještě tu prý můžeme najít konvalinku vonnou, také jedovatou rostlinku s omamnou vůní. Raději jsme rychle opustili pořádně jedovatou tabuli a na chvíli sešli jsme z trasy naučné stezky. V lesíku jsme totiž zahlédli červenobílou tyčku, ze které se vyklubal triangulační bod. Ocitli jsme se tak na pupku zdejších kopců čili vrcholku s názvem Choryňská stráž. Trochu jsme však nechápali, proč o tom nedaleká informační tabule zarytě mlčela.

Jelikož však odtud nebyl žádný výhled, nijak dlouho jsme se zde nezdržovali a vrátili se na trasu naučné stezky. Chvíli jsme šli po okraji lesíka, do něhož jsme na příkaz zelené šipky brzy vstoupili. Stejně jako o 14 dní dříve i tentokrát jsme u cestičky potkali patník, podobně nahnutý jako ten první. Jeho soused pařez s kamenným kolegou mlčky snášel úklady počasí, zvířat i lidí, kteří sem zavítali. V tu chvíli jsme si uvědomili, že kdybychom se na toto místo vypravili o oněch 14 dní dříve, pohybovali bychom se v království Mrazíka, jenže nyní po stopách námrazy nebylo ani stopy. Bez obav jsme tak mohli kráčet po úzké stezce, klikatící se mezi stromy jako had.

Cestička klesala doubravou dolů, takže se nám šlo celkem dobře a nezastavil nás ani padlý strom. Netrvalo dlouho a došli jsme k velkému dřevěnému kříži, na němž nechyběl Kristus ve své tradiční poloze. Pod křížem zvala k posezení lavička, nicméně této lákavé nabídky jsme nevyužili a raději jsme se pokochali výhledem na Choryni pod námi. Kříž byl totiž vkusně umístěn na exponovaném místě, odkud byl slušný pohled na valašskou obec. Po několika minutách jsme se opět dali na pochod, či spíše na sestup, neboť cestička i nadále klesala dolů. V některých úsecích bylo klesání tak prudké, že jsme museli využít schodů, po kterých jsme sestoupili k jakémusi tábořišti, jenž bylo samozřejmě nyní v zimě opuštěné.

V tomto ročním období by zde sedělo maximálně dvanáct měsíčků a nejblíže k ohni by byl leden, nicméně byl čas vrátit se do reality. Neustále klesající stezka nás totiž přivedla ke kapličce Pod Stráží, na kterou jsme narazili už o 14 dní dříve a tak jsme si ji prohlédli opravdu velmi krátce. O této drobné církevní památce kolemjdoucím nepodávala informace žádná z tabulí naučné stezky a tak jsme bíle omítnutou stavbu podle vzhledu zařadili do 19. století, ale jelikož jsme o ní nenašli jedinou zmínku ani na internetu, jednalo se pouze o naše domněnky. To nám však nezbránilo v tom, abychom si kapličku na kamenné podezdívce zblízka prohlédli.

Uprostřed jsme spatřili výklenek se zeleným okenním rámem, v němž se za sklem ukrýval obrázek Panny Marie v tradičním bílo modrém rouchu a kolem ní se nacházela poměrně bohatá květinová výzdoba. Na to, jak byla kaplička úzká a tudíž i výklenek nebyl nijak velký, bylo uvnitř květin docela dost. Pod výklenkem jsme našli skobu, trčící z fasády kaple, na které určitě někdy něco viselo. V době naší návštěvy však byl háček zcela prázdný. Nad nikou pak byla drobná římsa a celou kapličku kryla sedlová stříška z cihel. Boční strany drobné církevní památky pak neměly žádná okénka a stejný obrázek se nám naskytl poté, co jsme se podívali na její zadní stranu.

Když jsme si kapličku prohlédli, tak další naše kroky vedly po široké polní cestě, která nás stejně jako před 14 dny přivedla do ulic Choryně. Jakmile jsme dorazili k našemu povozu, popojeli jsme k další církevní památce v obci. Tou byla kaplička Panny Marie, jenž byla v 19. století přistavěna k řadovému domu č.45, aby její zdi ochránily sochu Panny Marie s dítětem. Jak jsme se později dočetli, světice zde stála již od druhé poloviny 18. století, přičemž ji podle legendy nechala roku 1764 zhotovit baronka Kaltschmidová. Ta jela jednoho dne toho roku kočárem po vesnici a na návsi se koně splašili. Šlechtična se s kočárem převrátila a vypadla z něho ven. Jako zázrakem se jí nic nestalo a tak jako poděkování Pánu Bohu za záchranu dala na tomto místě postavit kapličku Panny Marie.

Docela nás překvapilo, že vzhledem k historické hodnotě této stavby nebyla kaplička zanesena do map a tak jsme na ni vlastně narazili náhodou. Když jsme k drobné církevní památce přišli, stanuli jsme před hranolovou stavbou se sedlovou střechou, jejíž boční stěny byly zvýrazněny mělkými poli. Nad korunní římsou jsme spatřili trojúhelný štít se reliéfem Božího oka a poté jsme již přistoupili ke vstupu do kaple. Přes kovovou mříž jsme nahlédli do interiéru, který byl členěn dvěma mělkými pilastry a uprostřed jsme nemohli přehlédnout takřka tři metry vysokou sochu Panny Marie s dítětem. Postava světice byla oděna do červených šatů, přes který měla bílý plášť. Pravou rukou držela malého Ježíška, oblečeného v košilce a levou rukou svírala dva provazy se střapci.

Na podstavci pod sochou jsme našli znak majitelů panství Kaltschmiedů z Eisenberka a letopočet 1764, tedy datum zhotovení sochařského díla. Více jsme toho na kapličce již vidět nemohli a tak jsme se otočili, abychom se vrátili k našemu odpočívajícímu povozu. V tom jsme si na fasádě domu č.45 všimli tabulky s informací, že na tomto místě dne 23. března 1945 padl za vlast partyzán Jan Hudeček. Zvláštní, jak jednomu člověku tento kus naší země přinesl štěstí, zatímco druhému smrt. Zahnali jsme chmurné myšlenky a zamířili k našemu autu, kterým jsme odjeli na zmíněnou naučnou stezku s jednoduchým názvem Choryně. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali u mostu přes řeku Bečvu a po širokém dlážděném chodníku jsme se vydali vstříc informačním panelům na 1,5 kilometru dlouhé naučné stezce, která zde vznikla roku 2017.

Na rozdíl od naší první návštěvy jsme kráčeli najisto a brzy jsme stanuli u prvního zastavení, které nám prozradilo informace o zajetí husarů v Choryni roku 1848. Samozřejmě se nejednalo o žádnou autonehodu, při níž by nepozorný řidič přejel příslušníky vojenské lehké jízdy, nýbrž o dezerci celého pluku uherských husarů, kteří se vydali s plnou zbrojí na pomoc povstalcům v jejich zemi. Dočetli jsme se, že husaři putovali od Žatce na Moravu a cestou se zastavili v Choryni , aby se najedli, odpočinuli si a napojili koně. Jenže jejich přítomnost byla prozrazena a téměř okamžitě se za nimi vydali muži národní gardy z Valašského Meziříčí a o něco později vojáci z Hranic. Druhý den ráno byla Choryně obklíčena a když bubeníci zaveleli k útoku, rozespalí husaři vběhli vojákům do rány. Někteří zahynuli, jiní se vzdali a později byl každý desátý za dezerci popraven.

O zajetí husarů v této valašské obci jsme slyšeli poprvé a tak jsme velmi zajímavé informace dychtivě hltali. Když jsme dočetli poslední řádky a prohlédli si historické obrázky, zamířili jsme k 50 metrů vzdálenému druhému zastavení. Minuli jsme hejno slepic a brzy jsme k panelu dorazili. Tentokrát jsme z něj načerpali fakta o místní flóře, rostoucí v přírodních lokalitách Choryňská stráž, Choryňský mokřad a v lomu pod Lhotou u Choryně. V těchto rezervacích bychom v různých vegetačních obdobích našli několik druhů orchidejí či jiné vzácné rostliny jako záraza alsaská, modřenec chocholatý, lilie zlatohlavá, černýš rolní nebo ostřice oddálená. Co název, to pro nás velká neznámá, takže jsme museli potvrdit, že se asi jednalo o opravdu jedinečné zástupce rostlinné říše.

Na rozdíl od první tabule jsme se u té druhé dlouho nezdrželi a po kamenném chodníku jsme se vydali k lesu. S díky jsme odmítli posezení v dřevěném altánu a pak jsme přes malý vodní tok přešli po mostě na druhý břeh. Zde jsme stanuli před schodištěm, vedoucím k zelené kapličce sv. Jana Nepomuckého, ke které jsme brzy vystoupali. Na nic jsme nečekali a zahájili jsme obhlídku kapličky, na jejímž místě bývala jeskyně se sochou stejného světce, kterou nechal vybudovat Jan Nepomuk Kaltschmidt z Eisenbergu někdy v 18. století. My jsme však před sebou měli kapli z let 1893 – 1894, jenž jeskyni nahradila a na kterou zednický mistr ze Zámrsk Jan Honeš podle vlastního návrhu spotřeboval 2900 cihel. Na sedlové střeše jsme spatřili klasický křížek s mírně nás zklamal obyčejný trojúhelníkový štít bez nějaké výzdoby nebo členění.

Pod korunní římsou jsme na levé i pravé straně spatřili pilastry s patkou, které ovšem nepokračovaly až k zemi, ale končily v první třetině výšky. Následně jsme přistoupili k mříži, přes kterou jsme nahlédli do interiéru drobného svatostánku. Tomu dominoval zděný oltář z roku 1907, na němž stála poměrně velká dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého z místního zámku, která nahradila původní barokní dílo stejného světce od sochaře Jana Havláska z Olomouce, kterou neznámý poberta ukradl. Vnitřek kaple dále zdobilo několik váz s květinami, křížek a svaté obrázky a to bylo vše, co jsme v interiéru mohli vidět. Poté jsme ohnuli svůj hřbet ke keramické míse, do níž z železné trubky tekla průzračná voda a kterou jsme lehce ochutnali.

Byla sice ledová, ale její kvality jsme se nemuseli bát, neboť si sem pro ni chodili lidé už před staletími. Vzápětí jsme popošli pár kroků, abychom zkontrolovali boční strany kapličky, na kterých jsme nenašli žádné okénka a naše zjištění se opakovalo také na plochém presbytáři. Tím jsme dokončili obchůzku kolem kaple a tak jsme zamířili k pár metrů vzdálené informační tabule třetího zastavení naučné stezky Choryně, na níž jsme si přečetli několik zajímavých faktů z historie svatostánku. Při čtení textu nás zaujalo, že už roku 1907 musely proběhnout rozsáhlé opravy kaple, když byla opravena střecha, omítky a zadní stěna byla obložena eternitem kvůli vlhkosti. To příliš nesvědčilo o kvalitě díla a spíše nám připomnělo současné neduhy řemeslníků.

Když jsme dočetli poslední řádky, pokračovali jsme po schodišti vzhůru k již čtvrtému zastavení, které se nacházelo před námi za posledním schodem. Zatím to šlo jako na drátkách a za pár desítek vteřin jsme k tabuli dorazili. K našemu potěšení jsme na ceduli našli historické informace, týkající se vesnice Choryně, jejíž existenci dokládá listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1114. Podle této listiny náležela k majetku kostela sv. Václava v Olomouci a v církevním majetku prý byla až do konce feudalismu. Nicméně biskupství olomoucké ves dávalo v léno různým šlechtickým držitelům a jeden z nich si zde postavil tvrz, která byla v letech 1821 – 1823 přestavěna na zámek.

Dále jsme se dozvěděli, že Choryni v roce 1882 koupil kroměřížský arcibiskupský seminář a zámek byl upraven pro potřeby kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Jak jsme sami při prohlídce bývalého šlechtického sídla o 14 dní dříve zjistili, zámek se nedávno stal majetkem Institutu Krista Velekněze, který v něm provozoval domov pro seniory. Dočetli jsme poslední informaci a chtěli se vydat za zdrojem dalších faktů, přičemž se nám zatím podařilo najít polovinu tabulí. Dosud to nebyl žádný problém, neboť panely byly rozmístěny jen kousek od sebe, ale u toho čtvrtého jsme nevěděli, kam se vydat dál. Žádná mapa jednotlivých zastavení neexistovala a tvůrci naučné stezky Choryně jaksi opomenuli rozmístit po trase nějaké šipky.

Zkusili jsme tedy štěstí a ze dvou nabídek jsme si vybrali cestu nad kaplí, vedoucí podél lesa, v němž byly stromy vysázené do řad jako správně postavené vojsko. Dřevění bohatýři nám naštěstí nedělali žádné problémy a umožnili nám pokochat se výhledy na vesnici, rozkládající se dole pod námi. Po několika desítkách metrů se před nám v dálce objevila dřevěná stavba, ale když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že jsme neobjevili páté zastavení, ale pouze další přístřešek s lavičkami. A když jsme o dalších pár metrů dál zahlédli ceduli s číslem sedm, pochopili jsme, že si ze dvou možností vybrali tu špatnou. Otočili jsme se na podpatku a rychlým krokem jsme se vrátili zpátky ke čtyřce, za kterou jsme pokračovali rovně.

Během dvou minut jsme k pátému zastavení přišli a z textu na panelu vyplynulo, že jsme se ocitli na okraji lesa zvaného Malý Hradišť, přičemž jeho velký bratr se nacházel asi 600 metrů od nás. Dále jsme se dočetli, že les vždy patřil choryňské vrchnosti a zmínka o něm se objevila již v roce 1639, přičemž jeho název prý upomínal na zdejší šlechtické sídlo. Tabule nám také podala informace o lesech v okolí Choryně, zdejším podnebí, problémech s dřevokaznými houbami a také jsme se dozvěděli, jaké stromy tady vlastně rostou. Nepřekvapilo nás, že nejvíce zde byl zastoupen smrk ztepilý, dub a lípa. Text jsme přečetli poměrně rychle, neboť pro nás nebyl až tak úplně zajímavý a spíše jsme mysleli na další, v pořadí již šestý panel naučné stezky Choryně.

Brzy jsme se odpoutali od domků na okraji obce a z nejzazšího bodu stezky jsme vykročili směrem k šestce. Šli jsme po polní cestě podél zmíněného lesa, přičemž na pravé straně se nacházelo pole a nad námi viselo elektrické vedení. Rovná cesta nás asi 350 metrech dovedla k šestému zastavení, z něhož jsme načerpali informace o místním mysliveckém sdružení Stráž. Dočetli jsme se, že se chlapíci v zelených uniformách starají především o správné počty zajíců polních, bažanta obecného a kachny divoké. Samozřejmě si myslivci museli splnit povinnosti také při starání se o srnčí zvěř, krásné jeleny evropské, ušlechtilé daňky skvrnité a v neposlední řadě o prasata divoké. Když jsme přelouskali poslední řádek, přesunuli jsme se na dětské hřiště.

Ráj nevybouřených človíčků se nacházel jen 50 metrů od šestého zastavení, nicméně žádná houpačka nebyla obsazená a také přilehlý přístřešek zel prázdnotou. Ostatně nebylo se čemu divit, vždyť nejblíže ohni seděl zrovna leden a ten vládl pevnou rukou ! Ani my jsme se nechtěli pohoupat a tak jsme záhy zabočili doleva a po zpevněné cestičce jsme mířili k sedmému zastavení. Kráčeli jsme kolem čerstvě vytvořené mýtiny a obrovské haldy větví, za nimiž se brzy objevila sedmá tabule. Toto zastavení pojednávalo o místní římskokatolické farnosti, jejíž činnost v Choryni trvala již několik stovek let. Přečetli jsme si informace o zdejším pěveckém sboru, zjistili jsme jména ministrantů a znovu jsme si potvrdili fakt, že zámek obsadil Institut Krista Velekněze, tedy dobrovolníků, starajících se o lidi bez rodin či starších obyvatel.

Po chvilce jsme dali církevní tabuli sbohem a na rohu křižovatky jsme zabočili doprava, neboť jsme již věděli, že doleva bychom došli k zastavení číslo čtyři. Zpevněná stezka nás záhy dovedla na začátek dřevěné lávky, po které jsme sestoupili dolů k řece Bečvě. Lávka pro nás byla asi nejzajímavějším prvkem na celé stezce, ale náš názor mohl ovlivnit fakt, že se nám vždycky tyhle lidské výtvory citlivě zasazené do přírody líbily. Dole jsme narazili na osmé a zároveň poslední zastavení naučné stezky Choryně a protože jsme se ocitli na břehu velké řeky, tabule pojednávala o zdejších rybách. Dozvěděli jsme se, že ve vodě tráví svůj život typické říční druhy jako jelec tloušť, ostroretka stěhovavá, parma obecná, podoustev říční, hrouzek obecný či jelec proudník. Některá jména jsme slyšeli poprvé v životě a to ještě nebyl úplný výčet ryb.

Názvy jako ouklejka pruhovaná a mník jednovousý, patřící k těm vzácnějším druhům vodních obyvatel Bečvy, nám ani nešly pořádně vyslovit. Ještě že v řece nechyběly ani kapři, štiky, líni a úhoř ! Na závěr jsme se dočetli, že zdejší ryby nenechá klidně spát ptačí dravec jménem kormorán velký, který zde stráví zimu a denně spotřebuje půl kila nešťastných vodních živočichů. Když jsme dočetli úplně poslední informaci, kráčeli jsme podél Bečvy po asfaltové silničce, která nás dovedla zpátky k našemu autu. Vzápětí jsme odjeli do nedaleké valašské metropole, kde na nás čekalo muzeum řeznictví v Krásně nad Bečvou. Náš stříbrný povoz jsme zaparkovali před prodejnou uzenin a masných výrobků podniku Krásno a vzápětí jsme se již vydali hledat přidružené muzeum.

Vchod jsme našli za rohem a po překontrolování otevírací doby jsme bez obav vstoupili dovnitř. Za dveřmi jsme narazili na první dva exponáty muzea, velkou reklamu na masné výrobky krásenského podniku a hlavně na pokladnu, ve které nás přivítali sympatická zaměstnankyně. U paní jsme získali razítko do památníku ve stylové červené barvě a koupili si vstupenky. Mysleli jsme si, že si pak expozice budeme muset prohlédnout sami, ale opak byl pravdou, neboť se nás paní ujala a celým muzeem nás provedla. Přes promítací místnost jsme prošli do místnosti ve tvaru písmene L, kde se nacházelo největší množství exponátů. Na začátku nás čekaly různé nástroje na pravou českou zabíjačku.

Mezi nimi jsme našli třeba naběračku, cedník, mlýnek na maso, řetízky na očištění prasečích štětin, potravinářský motouz, vědro, velký brusný kotouč a v neposlední řadě kovové háčky nabíječku na jitrnice. Krvavý koutek doplňovaly černobílé fotografie ze zabíjačky, kde hrály hlavní role dvě postavy, tedy nešťastný čuník a většinou obtloustlý řezník v typické zástěře, jemuž asistovalo několik dalších osob. Největší dominantou koutku byl však jednoznačně dřevěný stojan na zavěšení zabitého prasátka a figurína zmíněného řezníka. Trochu nám to tu připomínalo dílnu, ve které ovšem neopracovával své výrobky žádný dělník, ale v níž se připravoval na další masové vraždění nějaký šílenec.

Po shlédnutí předmětů pro starou dobrou ruční práci jsme se přesunuli do sousední expozice se strojní výrobou masa. Naše průvodkyně nám začala vysvětlovat postup průmyslové výroby a s ní souvisejících jednotlivých strojů, které jsme měli před sebou. Nejprve jsme se seznámili s stabilním motorem značky Slavia, které od roku 1911 vyráběli bratři Paříkové v Napajedlech a jenž nahradily parní stroje a lokomotivy. Vedle motoru jsme spatřili mlýnek ze začátku 20. století od firmy Friedrich und Haaga, které se u nás až do roku 1932 velmi dařilo své výrobky pro transmisní pohon prodávat, ale když přišla éra elektrických motorů a hlavně hospodářská krize, společnost zanikla.

Vedle jsme si prohlédli řezačku masa značky Saxonia z počátku 20. století od německé firmy, založenou roku 1895 v Lipsku podnikatelem jménem Otto Wommer. Následoval jeden z prvních kutrů od firmy Friedrich und Haaga s principem míchání a mělnění masa v otočné míse s rotačními noži. Stroj se používal opět jen do třicátých let 20. století, kdy byl nahrazen elektrickým přístrojem. Poté jsme se dozvěděli, že existoval stroj zvaný prátovka, jenž získal svůj název podle mělnění masa za tepla. Průvodkyně nám sdělila, že když se kdysi porazil hovězí kus, tak se maso ještě za tepla namlelo a spojilo se stejným dílem vody, čemuž se říkalo prátování.

Voda ve spojení s teplým masem prý tehdy působila jako lepidlo, výsledný výrobek se nechal uzrát a poté se z něj dělaly uzeniny. Když jsme vstřebali zajímavou informaci, shlédli jsme dva mlýnky. Jeden byl poháněn ještě transmisním zařízením, druhý byl již s elektrickým motorem a jednalo se o řezačku masa s lidovým názvem Vlček. Zaujalo nás, že princip tohoto stroje se používal i v 21. století, což svědčilo o skvělém kumštu našich předků. Vedle pak stál ozubenými koly poháněný kutr Boleslavia z období první republiky, který vyráběla firma Alexanderwerk. Posledními stroji v této části expozice byly narážky na plnění klobás či jitrnic z počátku 20. století a vedle stojící z roku 1922 značky Ideal.

Vzápětí nám průvodkyně připravila malé překvapení, když zmáčkla vypínač, jímž uvedla do pohybu již několikrát zmiňovaný transmisní pohon a ten zase rozběhl vyjmenované stroje a zařízení. Na video se můžete podívat zde. Během pracovní činnosti jsme si vyslechli krátké povídání, které bychom rozhodně chtěli slyšet ještě jednou…Když stroje zase utichly, posunuli jsme se dál. Za rohem na nás čekal prodavač, který nám nabízel typické masné produkty ve svém řeznickém krámku. Vše bylo stylizované do období první republiky a my jsme byli z provedení obchůdku nadšeni. Okamžitě na nás dýchla atmosféra oné doby, kterou jsme vždy měli rádi, i když pochopitelně nebyla vůbec jednoduchá.

Figurína prodavače nás s úsměvem bedlivě pozorovala a pod dozorem tohoto řezníka jsme si prohlédli pult s nářezovým strojem, ručičkovou váhou v typické červené barvě a historickou pokladnou bez displeje. Expozici doplňovaly zástěry, atrapy salámů a fotografie masných výrobků. Kromě nich jsme v krámku našli malou ukázku klasických vah, které pro svou práci potřebovaly závaží a dále několik strojů pro výrobu mletého masa. Na malém obrázku jsme se seznámili s jednotlivými částmi prasečího těla a jelikož byl opřený o okenní rám, nemohli jsme si nevšimnout velmi netradiční skleněné výplně. Namísto jasného průhledu někam do továrny jsme totiž hleděli na historickou ulici ve Valašském Meziříčí.

Okenní tabulku totiž někdo mistrně opatřil krásnými momentkami z ulic valašské metropole z období asi před sto lety a podobné překvapení nás čekalo v další místnosti. Jenže tentokrát jsme na oknech našli rodinné fotografie zakladatele muzea Karla Pilčíka, který sám pochází ze starého řeznického rodu. Od naší průvodkyně jsme se dozvěděli, že první řezník se v této rodině vyučil již roku 1855 a že syn i dcera zakladatele muzea také pracují v oboru. Pro lepší představu jsme si prohlédli rodový strom, který sahal až do roku 1606. V místnosti jsme dále našli různé stroje, které jsme už předtím viděli na začátku naší exkurze a když jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se do jiné části muzea.

V podlouhlé místnosti stál protáhlý dřevěný stůl, sloužící ke přípravě uzenin a dalších masových pochutin, které si zde vyráběli předem objednaní návštěvníci pod dozorem zkušeného řezníka. My jsme nic takového neměli v úmyslu a tak jsme brzy vyšli ven na chodbu, kde se nacházela malá expozice narážek k plnění klobás či jitrnic. Jak už jsme se předtím dozvěděli, přístroje měly trychtýř, kam se vložila masová náplň, poté se připravila propraná střívka k naplnění a směs se narazila dovnitř střeva. Vznikla tak pochutina, kterou znali už staří Sumerové, kteří nám zanechali recepty výrobu klobás na hliněných tabulkách, což nás docela překvapilo.

Následně jsme zamířili do největší místnosti muzea, kterou byl již zmíněný promítací sál. Na stěnách jsme se seznámili s historií výroby masa v Krásně nad Bečvou a pak jsme se pohodlně usadili na židličkách, abychom shlédli zajímavý film. Netradičně pojatý snímek, který natočili tvůrci pod vedením Milana Basela a Marty Santovjákové Gerlíkové, nás provedl historií a současností řeznického řemesla na Valašsku. Sledovali jsme poučný a vtipně laděný příběh s názvem Zabijačka na Valašsku, který nám během 20 minut povyprávěl děda v podání muzikanta a zpěváka Franty Segrada. Zabijačka v dobových oblecích natočená na krásné usedlosti ve Velkých Karlovicích byla pro nás opravdu silným zážitkem, snad protože si v něm valašští řezníci se svými příbuznými.

Filmová rodina na plátně nás v rámci zabíjačky zavedla do dvacátých a pak také do sedmdesátých let minulého století, přičemž se na plátně objevil také pořádně vypasený čuník. Naštěstí jsme byli ušetřeni krvavých scén a tak se nám film nakonec docela líbil. A to bylo vše, co jsme v muzeu mohli vidět. Rozloučili jsme se s naší průvodkyní a vyšli ven. Prostory podniku v Krásně nad Bečvou jsme však ještě neopustili, neboť jsme vydali do prodejny masa a uzenin za rohem. Využili jsme tak jedinečné možnosti nakoupit si kvalitní a hlavně čerstvé potraviny od místního výrobce, což jsme o pár minut později učinili ještě jednou. Tentokrát se však jednalo o produkt doslova z jiného soudku, neboť jsme si nakoupili pěnivý mok v pivovaru Holendr.

Nákupem masného zboží tak náš výlet zdaleka ještě neskončil. Vrátili jsme se k našemu stříbrnému autíčku francouzské výroby, kterým jsme vzápětí odjeli do již zmíněného pivovaru. Zaparkovali jsme na prázdném prostranství přímo před budovou bývalého Dělnického domu, v němž pivovar roku 2015 vznikl a vydali se dovnitř. Za dveřmi jsme narazili na dvě vitríny, jenž byl poctivě naplněny zdejším pivem a rovnou jsme si z nabídky vybrali tři PET lahve s různými druhy pěnivého moku. Na chodbě u vchodu nás zaujal zarámovaný obraz, z něhož jsme načerpali informace o tom, jaké vůbec na světě existují typy a druhy piva, nechyběly ani pěkné obrázky a dokonce jsme zabrousili i do historie, protože skvělou chuť pěnivého moku znali již staří Sumerové, Egypťané a samozřejmě poté Keltové a v neposlední řadě Slované.

V podstatě jsme se tak nepřímo dozvěděli, proč nám Čechům a Moravanům pivo tolik chutná a kdo za to vlastně může. Když jsme se vrátili myšlenkami zase do současnosti, vstoupili jsme do prostor restaurace, kde jsme se posadili ke stolu a počkali na obsluhu. Když slečna přišla, poprosili jsme ji o jídelní lístek, jehož jsme se však nedočkali. Bylo nám totiž sděleno, že už žádné jídlo z menu o půl třetí odpoledne nemají a minutky že prý momentálně nevaří. Chvíli jsme tu nepříjemnou informaci vstřebávali a pak jsme zamířili k pultu, abychom zaplatili vybrané piva. Když se tak stalo, krátce jsme si prohlédli výrobnu piva za prosklenou stěnou, kde se blyštily varné nádoby.

Následně jsme již restauraci opustili a vyšli ven před dům, jenž byl postaven roku 1934 a v němž býval kromě restaurační místnosti divadelní a tělocvičný sál. Naše životní potřeby byly tedy uspokojeny jen napůl, protože jsme sice měli dostatek tekutin, ale hlad nás doprovázel během našeho putování i nadále. Nasedli jsme tedy do auta, kterým jsme vzápětí odjeli do centra valašské metropole, v němž se nám naskytlo mnohem více možností k naplnění našich žaludků. O pár minut později jsme zastavili u  zámku Kinských, nicméně bývalé šlechtické sídlo však nebylo naším cílem, neboť jsme jej navštívili už o pár let dříve v rámci letního výletu.

Nás zajímal jednolodní svatostánek svatého Jakuba Většího, jenž byl postaven roku 1545 v renesančním slohu a do poloviny 16. století byl kostelem farním, než byla zdejší krásenská farnost sloučena se sousední meziříčskou. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali jen pár metrů od kostela a vydali se na jeho obhlídku. Než jsme k církevní stavbě stihli dojít, do cesty se nám postavil svatý Josef i s Ježíškem v náručí. Samozřejmě nebyli živí, nýbrž se jednalo o jednalo o sochařské dílo z roku 1762, které původně stávalo v Zašovské ulici a ke kostelu bylo přeneseno v polovině šedesátých let 20. století. Socha se nacházela ve čtvercové ohradě z pískovce, přičemž světec stál na hranolu s akantovými listy a rytými zrcadly.

Na přední části hranolu jsme našli kartuši s červeně polychromovaným nápisem Magno/ faVore Con/stat Ioseph/ a nobIs CoL/enDVs a naším očím nemohla uniknout ani svatozář nad hlavami obou postav. Když jsme si svatého Josefa s Ježíškem dostatečně prohlédli, popošli jsme několik kroků ke svatostánku na půdorysu latinského kříže a konečně si jej začali prohlížet. Do oka nám padla jedna ze dvou sakristií s valbovou střechou a šindelovou krytinou, přistavěná k boku lodi roku 1749. Docela nás překvapilo, že loď kostela disponovala pouze jediným oknem s půlkruhovým záklenkem, přičemž druhé osvětlovalo spíše předsíň svatostánku. Na sedlové šindelové střeše jsme spatřili sanktusník nad presbytářem s cibulí a makovicí a pak jsme se přesunuli k čelní straně kostela.

Na trojúhelníkovém štítu jsme uviděli malinké kruhové okénko, jinak byla fasáda hladká a bez výzdoby. V dolní části průčelí jsme našli obdélné půlkruhově zakončené okno a pod ním pozdně gotický lomený portál. Když jsme ke krásnému ústupkovému vchodu přišli, vystoupali jsme po třech schodech ke dveřím, které však byly pevně zamčené. Vzhledem k zimnímu období nás to ovšem nijak nerozhodilo ani nepřekvapilo, i když jsme tedy interiér neviděli. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů a zamířili jsme ke druhé straně kostelní lodi, na které jsme pro změnu napočítali hned tři okna s půlkruhovým záklenkem. Nad nimi jsme si všimli čouhajících trámů, ze kterých jsme viděli profilované ztužující zarážky a k našemu překvapení jsme i na této straně lodi narazili na sakristii.

Následně jsme se přesunuli k polygonálně uzavřenému kněžišti, na němž se nám něco nezdálo. A opravdu jsme neměli žádné halucinace, jelikož trojboký presbytář nebyl v jedné ose s kostelem, nýbrž byl vůči lodi půdorysně vybočený. Když jsme si srovnali oči, tak jsme na jedné straně kněžiště našli okno, podobné těm na lodi kostela a to bylo vše, co jsme na svatostánku mohli vidět. Déle jsme se zde nezdržovali a zamířili jsme zpět k našemu povozu, přičemž jsme v podstatě kráčeli po území starého hřbitova. Ten byl zrušen v důsledku nařízení císaře Josefa II., jímž se místa posledního odpočinku odsunovaly z centrálních částí obcí a místo něj bylo založen v roce 1826 nynější centrální hřbitov, který jsme také navštívili o pár let dříve.

Cestou jsme se ještě zastavili u informační tabule, ze které jsme se dozvěděli zajímavá fakta o dříve samostatné obci Krásno nad Bečvou a pak jsme opět vykročili směrem k našemu povozu. Když jsme došli k autu, ihned jsme odjeli ke Krásenskému pivovaru, u něhož jsme zaparkovali a vzápětí jsme se vydali se do středu města, nabitém historickými památkami. Přešli jsme přes historický most ozdobený hned několika krásnými sochami světců a stejně jako hmyz přitahovaný světlem jsme zamířili za štíhlou věží zmíněného kostela Nanebevzetí Panny Marie, o němž první zmínka pochází již z roku 1419. Když jsme z ulice Mostní zabočili doprava do té s názvem Křížkovského, odhalil nám svatostánek poněkud více ze svých krás a tak jsme přidali do kroku a brzy jsme mohli zahájit jeho obhlídku.

Za žlutou budovou fary jsme narazili na ohradní zeď z roku 1749 s dřevěnými dveřmi a barokními vraty s kamenným ostěním, vedoucí na dvůr. Oba vstupy však byly pevně zamčeny a tak jsme si alespoň prohlédli sochy apoštolů Petra a Pavla, umístěné po obou bocích sochy Krista s trnovou korunou, přičemž sousoší nad vraty do farního dvora vhodně doplňovaly vázy. O kousek dál jsme našli boční kapli Panny Marie kruhového půdorysu se třemi vitrážovými okny, jež byla nalepena přímo na ohradní zeď a která byla ke kostelu přistavěna v barokním slohu v letech 1681 až 1682. Za kaplí se pak nacházel barokní pískovcový kříž z roku 1790 a hlavní vchod do svatostánku.

Vstup do kostela s pískovcovým ostěním byl roku 1581 umístěn do paty věže a když jsme k němu přišli, tak jsme nad vchodem uviděli erby pána Bernarda ze Žerotína a jeho manželky Anny Estery z Kunovic. Bohužel i tyto dveře s kovanou mříží z 1. poloviny 17. století byly pevně zamčené a tak jsme se do útrob svatostánku nepodívali. Svou pozornost jsme tedy obrátili na zbytek mohutné hranolové věže, v jejímž středu jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem, přičemž o něco menší okna vždy ve dvojicích na každé straně osvětlovala zvonicové patro.

Nad nimi jsme si zkontrolovali přesný čas díky ciferníkovým hodinám a obhlídku věže jsme zakončili pohledem na vysokou jehlancovou střechu s křížem. Následně jsme vydali k zadní presbytáři, když nám do oka padla Getsemanská zahrada. Naštěstí se nejednalo o žádný úraz, ale pouze jsme za mříží uviděli známý výjev, zobrazující Ježíše Krista a jeho učedníky. Před námi se nacházely kamenné sochy od olomouckého sochaře Františka Doležala z roku 1931, jejichž předchůdcem byl soubor dřevěných soch z roku 1722. Jakmile jsme si výjev prohlédli, tak jsme se konečně přesunuli k závěru kostela, kde nás na první pohled upoutala sakristie.

Ještě roku 1804 bychom na jejím místě našli druhou kostelní věž, která dokonce bývala součástí hradebního opevnění, ale právě na začátku 19. století byla pro zchátralost snížena a upravena na sakristii. Dále jsme si zde prohlédli misijní kříž a poté jsme se již věnovali obhlídce plochého presbytáře, na němž jsme spatřili čtyři malé kruhové otvory a jediné větší okno. Kněžiště bylo poslední věcí, kterou jsme na starobylém farním svatostánku mohli vidět, takže jsme památku opustili a zamířili na náměstí. K našemu překvapení neneslo jméno žádného z našich prezidentů či nějakého velmože spjatého s městem, bylo zkrátka pojmenováno jako Náměstí.

Mělo obdélníkový tvar o rozměrech asi 120 x 60 m a bylo lemován historickými měšťanskými domy, které jsme si pochopitelně zvenku prohlédli a našli jsme na něm také další památky. Jejich obhlídku jsme zahájili v rohu náměstí, přiléhající ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, od něhož jsme sem přišli. Na rohu ulic Komenského a Křížkovského jsme narazili na Dům U apoštolů, nazývaný někdy též U dvanácti apoštolů, jenž byl poprvé zmiňován již v roce 1598. Před námi stál původně renesanční měšťanský dům s mansardovou střechou, zachovalým podloubím a bohatou reliéfní štukovou výzdobou, zdobený plastickými reliéfy s motivy apoštolů z přelomu 17. a 18. století. A právě v podobě z tohoto období jsme si dům prohlédli.

Na rohu náměstí a Komenského ulice nás na první pohled zaujal dvoupatrový měšťanský dům se zaobleným nárožím, jehož renesanční fasáda byla upravena koncem 19. století. My jsme však před sebou měli podobu domu z roku 1928, kdy proběhla přestavba ve funkcionalistickém duchu. Přízemí budovy bylo členěno pásovou rustikou, mezi nimiž jsme uviděli obdélné výkladní skříně a dva vstupy do obchodu a do obytné části. Z domu pak vystupoval rizalit, ukončený na korunní římse balustrovou atikou a na závěr jsme zkoušeli spočítat obdélníková, pravoúhle zakončená okna. Čekalo nás toho však ještě hodně a tak jsme u spořitelny dlouho nezdržovali a pokračovali dál.

Mezi řadou domů se poněkud ztrácela budova radnice z roku 1677, která byla roku 1850 přestavěna dle projektu A. Klosse a poté se stala sídlem okresního úřadu a soudu. V přízemí jsme spatřili dva velké oblouky s okny, pozůstatek původního podloubí a vpravo od nich široký, půlkruhově zakončený portál. Přízemí od patra bylo odděleno kordonovou římsou a v patře jsme uviděli čtyři obdélná, pravoúhle zakončená okna, lemována pásovými šambránami s ušima. Ve středu fasády naším očím neunikla kartuše na římse s městským erbem a následně jsme šli dál.

Velmi nás zaujal dům č.11, který měl nad vchodem tři zvonečky a líbil se nám i jeho červenobílý soused vpravo, honosící se štukovou výzdobou. Jednalo se o hodnotný dům bývalé staré pošty, jenž byl postaven po požáru v roce 1607 a který si jako jeden z mála měšťanských domů Valašského Meziříčí zachoval podloubí a mázhaus. Na fasádě s kordonovou římsou jsme napočítali pět obdélných oken, lemovaných šambránami a po jeho obhlídce jsme pokračovali obdivováním dalších budov.

Přímo na náměstí stálo celkem 27 starobylých domů pozdně gotické, renesanční a barokní zástavby, přičemž mnoho z nich mělo právo vařit a šenkovat pivo. Patřily bohatým měšťanům, dnes bychom řekli více či méně úspěšným podnikatelům, kteří měli v přízemí krámky a v horním patře bydleli. V podstatě tomu tak je i dnes, jelikož jsme dole narazili na různé obchody, banky či restaurace a za okny v prvním patře se skrývaly byty, popřípadě kanceláře. Ve středověku měly tyto domy jen jedno nadzemní podlaží, teprve v 19. století přibylo i druhé patro. Ještě v roce 1863 měly totiž všechny budovy na náměstí převážně renesanční podobu, po velkém požáru se vše přestavovalo. Naše oči potěšily pěkné fasády prakticky na všech budovách, přičemž některé se honosily i hezkou štukovou výzdobou. Líbila se nám i procházka podloubím, které se ovšem zachovalo jen v některých domech na náměstí.

Když jsme obešli celé náměstí kolem dokola a prohlédli si jeden dům vedle druhého a třetí vedle čtvrtého, obrátili jsme svou pozornost na střed plochy. Našli jsme na ní dvě památky a jednou z nich byl Mariánský sloup, vybudovaný na konci 17. století a opravený roku 1841. Sloup s korintskou hlavicí se tyčil k nebi z dvoudílného podstavce, na němž jsme spatřili sochu Panny Marie, stojící na půlměsíci se svatozáří o 12 hvězdách kolem hlavy. Kromě světice jsme na sloupu objevili reliéfní znak rodu Žerotínů a města a na každé straně hranolového soklu jsme si přečetli různé nápisy. První zněl takto : Sancta/ Maria/ mater dei ora/ pro nobis peccato/ribus nunc et in ho/ra mortis nostrae/ amen, druhý Collectis/ illustrissimi/ acexcellentissimi/ domini francisci/ comitis de/ zerotin/ domini feudi wall./ meseritsch etc, civium et/ comunitatis, třetí AVe sanCta/ MarIa/ DeI genItrIX/ regIna CoeLI/ VIrtVtIs pLena/ VIrgo fortIs/ ora pro nobIs a konečně čtvrtý Statua/ haec fuit/ translata et/ renovata parocho/ et decano AE.R.D.Fran/cisco Blecha, praefecto feudi D. Francisco Ruzitschka, consule D. Francisco Ziedek et consilia/riis D. Francisco Zamorsky/ syndico D. Francisco Czibulz et D. Daniele Fran/bittner.

Po obhlídce sloupu jsme přešli na druhou stranu Náměstí, kde se nacházela socha svatého Floriána, patrona profesí souvisejících s ohněm, tedy hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Docela nás zaujalo, že zatímco podstavec s volutovými křídly pocházel z roku 1747, socha světce světlo světa spatřila až roku 1901. Napadlo nás, že si obyvatelé města od sv. Floriána ve vojenském oděvu, držící v pravé ruce prapor a v levé vědro, slibovali ochranu před dalším požárem, který Valašské Meziříčí postihl roku 1863. Zanechali jsme však rozjímání a věnovali se obhlídce sochařského díla. Na třístranném soklu jsme našli tři reliéfy a také latinský nebo český nápis. Na pravé straně vedle Floriána naším očím neunikl andílek, držící erb města a to bylo vše, co jsme na něm mohli vidět.

Následně jsme Náměstí opustili a vydali se za dalším zámkem, stojícím ve Valašském Meziříčí. Tentokrát nás čekal ten nad Rožnovskou Bečvou, který nechal postavit zřejmě Jan z Pernštejna roku 1538, přičemž stavbu dokončili Žerotínové asi o 10 let později. Když jsme k rozsáhlé růžové budově dorazili, začali jsme si prohlížet exteriéry zámku, který byl od roku 1996 opravován a bylo vidět, že se jeho rekonstrukce povedla. Hrabě František Josef Kinský by mohl závidět ! Ten totiž šlechtické sídlo koupil roku 1815, ale jeho dědicové se o něj příliš nestarali a v roce 1854 jej prodali rakouskému státu ve značně zchátralém stavu. Tento prodej bohužel vedl k tomu, že rok později byla v zámku zřízena ženská trestnice a budova byla pro tento účel náležitě upravena, takže většina cenných maleb a štukových výzdob vzala za své. My jsme naštěstí měli před sebou krásnou budovu, na které jsme našli hned několik pěkných architektonických prvků.

Hodně se nám líbily zachovalé arkády, které byly v přízemí otevřené a v prvním patře z praktických důvodů zasklené. Komu by se také chtělo chodit v zimě po otevřeném ochozu namísto vytápěné chodby ! Jednotlivé arkády byly členěny ozdobnými pilastry s patkou a úplně nahoře jsme spatřili malou věžičku se zvonem, pod kterou jsme si správný čas zkontrolovali na ciferníkových hodinách. Na jiném místě jsme našli ještě hodiny sluneční, jenže žhavý kotouč se již pohyboval po obloze hodně nízko, takže nám tento ukazatel času nemohl nijak posloužit. Pěkná byla i kašna uprostřed nádvoří, která z pochopitelných důvodů v zimním období nefungovala.

Další zajímavostí, jenž neunikla naším očím, byla barokní brána s erbem Žerotínů, která od roku 1750 spojovala nádvoří se Stříbrnou uličkou a nábřežím Rožnovské Bečvy. Nebylo tomu tak však vždy, neboť původně se jednalo o vstupní portál do vrchnostenského dvora v Krásně nad Bečvou a teprve roku 1973 byla přenesena k žerotínskému zámku. Prohlédli jsme si na ní erb Františka Josefa hraběte ze Žerotína a pak jsme již zamířili ke vstupu do zámku. Měli jsme totiž v úmyslu podívat se i útrob budovy, ve které se nacházel třeba divadelní sál pro cca 300 lidí, v přízemí nás k posezení lákala kavárna, v kamenném sklepení pro změnu sídlil M-klub, ve kterém se konaly koncertní i divadelní představení.

Hlavně jsme se však chtěli podívat do jižního křídla zámku, kde po rozsáhlé rekonstrukci našlo své prostory Muzejní a galerijní centrum. Jelikož nás ale ještě čekalo pár historických památek a západ slunce se již blížil mílovými kroky, odložili jsme prohlídku muzea na jiný výlet. S těžkým srdcem jsme nádvoří opustili a vydali se do informačního centra. Hlavním důvodem druhé návštěvy byla přítomnost turistické maxiznámky, které výrobce dřevěných koleček umístil na spoustu míst naší krásné republiky. K sýpce jsme tentokrát přišli pěšky a když jsme vstoupili dovnitř, vyfotili jsme se u velkého dřevěného kola. Potom jsme si dali nové razítko do památníku, vyšli ven a v klidu prohlédli i exteriéry sýpky.

Před sebou jsme měli podobu sýpky s charakteristickými okny a dalšími klasicistními prvky, které budova získala během přestavby v druhé polovině 18. století. Nacházeli jsme se vlastně v prostoru zadního zámeckého nádvoří, kde se kromě sýpky nacházel chlév pro krávy, budova pro povozy a stáje pro koně. Když jsme si sýpku prohlédli, seznámili jsme se s její historií, ze které nás nejvíce zaujalo, že když byla v roce 1854 vznikla v přilehlém zámku ženská trestnice, byl v sýpce zřízen sklad postelí. Po přečtení historických faktů jsme se již začali věnovat sousední zámecké kapli, kterou nechal roku 1611 postavit v renesančním stylu dědic zdejšího panství Jetřich ze Žerotína na místě domu Jiříka Zašovského.

K našemu překvapení měla dvakrát větší rozměry než dnes a původně sloužila jako jízdárna nebo po třicetileté válce jako přístřeší pro kočáry, stáj a sklad. Když jsme ke kapli přišli, ihned jsme se pustili do její venkovní obhlídky, přičemž naši pozornost na první pohled upoutala štíhlá věžička nad vchodem. Ke vstupu do kaple jsme se však nedostali a tudíž jsme neviděli ani její exteriéry, což nám vzhledem k našemu nabitému cestovnímu plánu ani nevadilo. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů. Na boční straně lodi jsme napočítali tři vysoká okna s půlkruhovým záklenkem, která v dostatečné míře propouštěla světlo do interiéru. Líbila se nám hřebínková výzdoba pod korunní římsou, která plynule přecházela i do zadní strany kaple.

 Zde jsme kromě nápisu Galerie kaple našli další dvě okna, jedno malé kruhové v dolní části štítu a naším očím nemohly uniknout mohutné nárožní opěráky. Následně jsme stanuli u druhé boční strany, na které nebylo žádné okno, pouze další vchod. Tím jsme navršili obhlídku kaple a nastal správný čas na to, abychom si přečetli pár faktů z její pohnuté historie. Zaujalo nás, že za napoleonských válek v ní armáda zřídila lazaret pro raněné vojáky a že v letech 1855 - 1908 sloužila jako vězeňská kaple pro zámecké trestankyně, které si sem chodily pro duchovní útěchu.

K našemu úžasu se v ní za první světové války pralo prádlo, pak se v ní vyráběly zbraně a po druhé světové válce bychom v ní narazili na cvičence sportovní organizace Orel. Roku 1940 nechal tehdejší okresní úřad polovinu jízdárny zbořit, protože bránila rozšíření silnice, což nám osvětlilo důvod, proč před námi stála jen část původní stavby. Nebýt investice města do opravy kaple na prahu milénia, zírali bychom na prázdné místo a nikoli na centrum pro kulturní účely. Spokojeně jsme se tak mohli vydat za naším posledním cílem toho dne, kterým byl evangelický kostel, postavený v letech 1908 – 1909 podle projektu záhřebského stavitele Leoše Kaldy v prostředí vilové zástavby v parku Botanika.

Po příjezdu do Valašského Meziříčí jsme navštívili řeznické muzeum, malý pivovar a shlédli kostel u zámku. Poté jsme odjeli ke Krásenskému pivovaru, u něhož jsme zaparkovali naše stříbrné auto. Vzápětí jsme se vydali se do středu města, nabitém historickými památkami, o nichž se dočtete v mých dalších příspěvcích a úplně nakonec jsme si nechali zmíněný evangelický kostel. Když jsme k němu přišli, nejprve jsme si prohlédli budovu fary, která zde stála dříve než kostel a v níž před rokem 1918 bydleli chudí evangeličtí studenti. Na řadě oken v přízemí fary nebylo nic zvláštního, ale v prvním patře jsme mezi okny spatřili jednoduchá sgrafita.

Následně jsme prošli kolem fary a za rohem jsme zabočili doprava, kde se nám otevřel pohled na hranolovou věž se stanovou střechou a vysokými úzkými okny ve zvonicovém patře. Věž těsně přiléhala k faře a vybíhala z lodě kostela, jejíž interiér prosvětlovala čtveřice oken s polokruhovým záklenkem. Vzápětí jsme vstoupili do otevřené předsíně, podepřenou dvojicí sloupů s reliéfy, abychom se podívali dovnitř. Dveře však byly v zimě zavřené, což nás nijak nepřekvapilo a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů svatostánku. Vedle vchodu jsme našli dvě pamětní desky, přičemž ta vpravo oslavovala otevření kostela roku 1909 a jeho obnovení v letech 1983 – 1989.

Na levé desce jsme si přečetli, že pozemek na stavbu svatostánku věnoval notář L. Odstrčil s chotí Adolfou, přičemž výstavbu povolil sám císař pán František Josef I. Dále jsme se dozvěděli jména stavitele Demela, projektanta Kaldy a také J. Veselého, který vypracoval projekt obnovy kostela v 80. letech 20. století. Poté jsme vystoupili z předsíně a když jsme se otočili, tak jsme nad jejím obloukovým vstupem spatřili kruhový plastický reliéf. Nad druhým obloukem jsme pak našli rozetové okénko, které bylo posledním prvkem, které jsme na evangelickém svatostánku viděli. Nicméně prostředí kostela jsme ještě definitivně neopustili, neboť jsme se šli podívat ještě na jednu zajímavost.

Jen pár metrů od církevní stavby jsme totiž zahlédli pomník našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, který měl od svého odhalení roku 1925 opravdu nelehký osud. Na zadní straně jednoho ze dvou soklů jsme totiž našli nápis POSTAVEN 1925 / ZRUŠEN 1940 / OBNOVEN 1946 / ZRUŠEN 1950 / OBNOVEN 1968 / ZRUŠEN 1974 / OBNOVEN 1990 //. Poté jsme pomník obešli dokola a na vrcholu jednoho žulového podstavce jsme shlédli bustu T. G. Masaryka a na druhém českého lva. Z historie pomníku nás kromě jeho pohnutého osudu zaujal fakt, že jeho poslední odhalení proběhlo 11. března 1990 a podíleli se na něm titíž iniciátoři jako v roce 1968, Peregrin Pešl a Jiří Deml.

Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se na náměstí, kde jsme povečeřeli v pizzerii Millenium. Byli jsme zde velice spokojeni jak italským pokrmem, tak slušnou obsluhou, takže návštěvu restaurace můžeme doporučit. Když jsme poté vyšli z restaurace ven, přivítalo nás potemnělé náměstí se svítícími okny, výlohami obchodů a reklamami. Centrum tak dostalo úplně jinou atmosféru než před hodinkou, kdy jsme si prohlíželi zdejší památky a fotili si je. Neodolali jsme a pokusili si je zvěčnit naším fotoaparátem i v této podobě. Potom jsme se vrátili k našemu vozu u Krásenského pivovaru a vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce. Náš další výlet na Valašsko tak skončil, ovšem jistě se sem někdy opět vrátíme…..

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_zime_chodili_po_Valasskem_Mezirici