Vsetín jsme navštívili během krátkého jednodenního výletu, který jsme strávili celý v tomto okresním městě. Hlavním důvodem příjezdu do tohoto valašského města byly určité pracovní povinnosti, nicméně i tentokrát jsme služební cestu využili k obhlídce místních zajímavostí. Jakmile jsme si tedy splnili pracovní záležitosti v jedné továrně na okraji Vsetína, odjeli jsme autem do historického středu města, které jsme nechali stát na malém parkovišti u evangelického kostela Dolního sboru.

Vzápětí jsme se vydali na obhlídku tohoto novorománského svatostánku, jenž se přímo nad námi vypínal k nebi, jakoby se snažil svou vysokou věží dotknout modré oblohy a tak jsme na nic nečekali a po kamenných schodech jsme se za ním vydali. Schodiště nás přivedlo k čelní straně svatostánku, jehož obhlídku jsme začali věží, která byla k lodi přistavěna dodatečně koncem 19. století, kdy do ní byly zavěšeny zvony a dostala jehlancovitý tvar. Líbily se nám také menší ozdobné věžičky, posazené do rohů štíhlé věže a záclonky, které vybíhaly z římsy. Na zvonicovém patře jsme si všimli rozetového okna ve tvaru kříže, pod nímž pak bylo vysoké okno rozdělené sloupem na dvě poloviny. Ještě o něco níže se nacházelo malé kulaté okno a konečně krásu věže dotvářely lizény na jejích okrajích. Na hlavním průčelí jsme v jeho středu našli velmi vysoké okno, po jehož stranách byly dvě kulaté okna.

Pod nimi jsme spatřili další dvě podlouhlé okna s horním obloukem. Z římsy opět visely záclonky a okraje zdobily lizény, čili svislé ploché pásovité dekorativní články. Potom jsme po dalších schodech přišli až ke dveřím, které však byly uzamčené. Dovnitř jsme se tedy nedostali, ale ani nás to moc nepřekvapilo. Prohlédli jsme si tedy alespoň ozdobné prvky u vchodu se záclonkami, lizénami a křížem. Následně jsme se prošli kolem lodi kostela s pěticí vysokých oken a všudypřítomnými záclonkami. Brzy jsme přišli k bočnímu vchodu, nad kterým jsme uviděli šesté okno, přepůlené sloupem napůl. Vchod na této straně byl také zavřený a tak jsme pokračovali v chůzi až k presbytáři. Ten měl klasický půlkruhovitý tvar s trojicí vysokých oken, z nichž jedno bylo zazděné a i zde architekt pověsil záclonky.

Jakmile jsme si jeden z prvních moravských evangelických kostelů prohlédli, seznámili jsme se s jeho zajímavou historií, která se začala psát roku 1782, kdy byl svatostánek vystavěn v empírovém slohu a v souladu s podmínkami stanovenými tolerančním patentem císaře Josefa II., takže kostel neměl věž ani zvony a vchod se nacházel na jeho boční straně. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se k padesát metrů vzdálenému evangelickému kostelu Horního sboru Proč byly vystavěny dva evangelické kostely tak blízko u sebe, jsme si přečetli již u prvního svatostánku. Zjistili jsme, že když byl kostel postaven, tak se jeho prvním farářem stal Jan Hrdlička ze slovenského města Modra. Jednalo se prý o přísného a autoritativního člověka, který si u některých nekatolíků nezískal mnoho sympatií a jeho působení u této části sboru vyvolávalo odpor.

Již roku 1785 se tak sbor rozštěpil na Dolní, jehož členové se hlásili k augsburskému vyznání, a Horní, jehož členové následovali vyznání helvetské a hlásili se k odkazu Jana Kalvína. Přečetli jsme si, že odtržený reformovaný sbor zůstal nejprve v kostele v podnájmu, což pochopitelně vyvolávalo spory mezi evangelíky. Trvalo však dlouhých čtyřicet let, než v těsné blízkosti staršího kostela vyrostl nový evangelický stánek, který byl posvěcen byl v květnu 1827. Když jsme k němu přišli, všimli jsme si, že na rozdíl od spodního kostela zůstal ten horní bez věže, tak jak to ukládal toleranční patent císaře císaře Josefa II. z roku 1781. Svou pozornost jsme pak obrátili na jeho průčelí, které bylo nádherně a bohatě zdobené. Na volutovém štítu jsme spatřili dvě malé kruhová okénka a pětici kamenných váz, podobných šachovým figurám. Na té prostřední seděl kohout, samozřejmě nikoli živý, ale sloužící jako korouhev. Ve střední části průčelí byl umístěn tympanon trojúhelníkového tvaru s plastickými reliéfy.

Spodní díl průčelí pak rozdělovala čtveřice pilastrů, čili dekorativní napodobeniny sloupů s hlavicemi. Po obou stranách vchodu jsme uviděli vysoká okna s ostěním a horním obloukem. Pod těmito okny jsme si na dvou tabulkách přečetli letopočty vystavění kostela a datum jeho přestavby. Hlavní vchod do kostela byl umístěn mezi dva středové pilastry a dveře kryla stříška s nápisem Dům můj - dům motlitby. Samotnou stříšku držely dva sloupy na patkách s hlavicemi a na ní jsme spatřili ozdobná křídla, mezi nimiž byl pohár s knihou. Když jsme si prohlédli čelní stranu, šli jsme se podívat na bok kostela, jehož loď prosvětlovala pětice vysokých oken s horním obloukem a zdobeným ostěním. Fasáda byla členěna sedmi pilastry a také jsme si všimli, že bývalý hlavní, dnes boční vchod, dostal také stříšku, nesenou dvojicí sloupů. Nastal čas, abychom si přečetli pár řádků z historie svatostánku, který byl postaven z již známých důvodů roku 1827 a stal se modlitebnou Horního neboli helvétského sboru.

Když jsme historii dočetli, pokračovali jsme v chůzi na přilehlý hřbitov a prohlédli si ještě zadní stranu kostela. Na presbytáři jsme uviděli trojici oken, přičemž jedno bylo zazděné a ve štítu jsme našli falešná okna, dvě obdélníková s horním obloukem a jedno malé kulaté uprostřed. To bylo na kostele to poslední, co jsme shlédli a následně jsme svou pozornost obrátili ke hřbitovu.Stáli jsme sice na tom městském s moderní prosklenou obřadní síní, ale nás více zajímal ten menší, umístěný bokem, kam v poslední době již skoro nikdo nechodil. Samozřejmě se jednalo o relativně malý a v porovnání s jinými židovskými pohřebišti na Moravě nijak zvlášť významný židovský hřbitov s přestavěnou síní a několika zachovalými náhrobky. Mezi křesťanskými náhrobky jsme proklouzli k plotu, oddělující ode sebe oba hřbitovy a poté jsme kráčeli podél plotu až na jeho konec. Následně jsme si na ploše asi 900 metrů čtverečních postupně prohlédli přibližně padesát zachovalých náhrobků, pocházející zejména z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století.

Zjistili jsme, že zde bylo pohřbeno celkem asi sto osob, mimo jiné rodina významného česko-izraelského historika a spisovatele Ericha Dova Kulky. Dále jsme zde přečetli nápisy se jmény rodin Bača, Deutelbaum, Donath, Reiss, Klein, Weinstein, Sax, Schön/Schon, Schrötter, Stein, Schönbek, London či Braun. Všimli jsme si, že několik nejstarších náhrobků neslo hebrejský text, ale v drtivé většině zde našli německé nápisy a jen pár jich bylo českých. Když jsme si hřbitov kolem plotu obešli, dočetli jsme se, že roku 1823 byli židé ze Vsetína vypovězeni a vrátili se až po revolučním roce 1848. O čtyřicet let později založili hřbitov, který jsme si právě prohlédli. Poté jsme se rozhodli místo opustit a na zpáteční cestě jsme shlédli přestavěnou bývalou obřadní síň, kde byli mrtví židé chystáni na svou poslední cestu. Když jsme místo odpočinku zesnulých skoro opustili, všimli jsme si na ohradní zdi před vstupem pamětní desky se jmény obětí nacistické rasové perzekuce ze Vsetína a okolí. Krátce jsme se zde zastavili, tabulku si přečetli a potom jsme se již definitivně z místa posledního odpočinku židovského obyvatelstva vydali pryč.

Kolem obou kostelů a našeho zaparkovaného vozu jsme sešli dolů z kopce do města a na křižovatce jsme zabočili doleva. Podél rušné silnice jsme přes benzinovou pumpu dorazili k pěkné opravené budově pivovaru Valášek, kde jsme v místní restauraci měli v úmyslu poobědvat. Vešli jsme dovnitř a nalevo od nás jsme spatřili výčepní pult a hlavně dvě měděné varny na vaření piva. Pozdravili jsme, posadili se ke stolu a nahlédli do jídelního lístku. Protože jsme zde byli během pracovního týdne a nikoli o víkendu, měli jsme možnost si vybrat ze zvýhodněného menu, což jsme také učinili. V restauraci bylo celkem plno, ale i tak brzy přišla jedna  ze servírek a obsloužila nás. Objednali jsme si dvě jídla a na pití kofolu a višňové pivo. Po pár minutách jsme dostali polévku a později hlavní jídlo s dezertem a nutno říci, že nám vše docela chutnalo. A ochucené pivo bylo přímo vynikající, takže jsme se rozhodli si nějaké koupit sebou v PET lahvích. Nakonec jsme si vybrali jedenáctku, mátové a borůvkové. Seznámili jsme se také s krátkou historií ze které jsme zjistili, že pivovar s restaurací a kavárnou na Dolní Jasence vybudoval Jan Dohnal roku 2002.

Ten pracoval od roku 1966 jako vedoucí výroby a v letech 1983 - 1995 jako ředitel ve vsetínském pivovaru na ulici 4. května, v němž vaření piva roku 1998 skončilo. Po asi hodinovém posezení u dalšího piva, tentokráte borůvkového, které bylo také vynikající, jsme zaplatili účet a s plnou taškou lahví piva jsme se vrátili k našemu autu. Pěnivý mok jsme odložili do vozu a pak jsme pěšky zamířili do kopce za největší památkou města, kterou byl odjakživa určitě zámek z počátku 17. století. Bývalé šlechtické sídlo se nacházelo uprostřed starého vsetínského náměstí na návrší nad řekou Bečvou, která se pravidelně rozvodňovala a my jsme tak museli obdivovat moudré rozhodnutí našich předků, že jej postavili právě zde. Když jsme na Horní náměstí dorazili, ocitli jsme se v historickém středu Vsetína, nicméně město samotné začalo vznikat v údolí řeky Vsetínské Bečvy, kde na konci 13. století stál mlýn a kostel. V polovině 15. století pak byla na pravém břehu řeky dnešního Horního náměstí vystavěna tvrz, jež byla v 17. století přestavěna na zámek. I když se ještě o náměstí rozhodně nejednalo, místo se mohlo začít rozvíjet.

Zaujalo nás, že se v 16. století na území Vsetínska rozšířil chov koz a později ovcí, které pásla místní čeleď, nazývaná valaši. Dále jsme se dočetli, že v průběhu třicetileté války se Vsetín rozšířil z Horního města i na levý břeh řeky Bečvy. Roku 1708 uherští rebelové město dobyli a zapálili, takže popelem lehlo téměř celé město a ze zámku zbyly pouhé ohořelé zdi. Trvalo celá desetiletí, než se Vsetín vzpamatoval z utrpěných škod a další rozvoj Horního náměstí nastal zejména v první polovině 18.století, kdy zde bylo vybudováno několik domů, šenk a radnice. Samozřejmě lidé, kteří se po náměstí pohybovali, vířili nohama prach a v tehdejší době domy byly sice kamenné, ale měly spoustu dřevěných prvků. Horní a Dolní Vsetín se sloučil až roku 1849. Náměstí pak bylo vydlážděno kočičími hlavami, přičemž nebyl obětován život ani jedné kočkovitá šelmy a domy získaly pěkné podloubí. Vše pak korunovala průmyslová revoluce, díky níž se město rozvinulo do větších rozměrů a vzniklo mnoho nových domů. Horní náměstí bylo na přelomu 19. a 20. století přestavěno v duchu moderní doby, staré domy zanikly a byla postavena nová radnice. Po dočtení posledních řádků jsme se pustili do obhlídky zajímavostí na Horním náměstí a naše exkurze do minulosti začala bývalým panským dvorem, zvaným Maštaliska.

Zjistili jsme, že dům byl postaven roku 1710 a jedná se o jeden z posledních domů původní zástavby Horního náměstí, ovšem uvnitř značně upravený. Starobylé zdivo ve svém jádru pamatuje možná ještě počátky 17. století, když zde byl za Albrechta z Valdštejna zřízen panský šenk. Zaujalo nás, že později zde byly konírny pro padesát koní, vrchnostenský šenk, solnice, za napoleonských válek zde byl lazaret a v době epidemie cholery v roce 1831 - 1836 cholerová nemocnice. Na přelomu 19. a 20. století získal dům dnešní podobu a v jeho útrobách sídlí podnikatelé. Před tímto krásným domem jsme pak našli památník věnovaný obětem valašských bouří v 17. století. Kousek od Maštalisek jsme spatřili pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti na podstavci zdobeném kartuší se znakem hrabat Illésházyů a Bathyányů. Zjistili jsme, že pochází z roku 1776 a jejím autorem byl sochař Sebastián Hartl z Valašského Meziříčí. Zaujalo nás, že na tomto místě stála původně plastika připomínající vpád kuruců, kteří vyplenili a vypálili roku 1708 město. Následně jsme sochu, ohrazenou devíti kamennými sloupky propojenými masívním řetězem, opustili a šli se podívat na další sochařské dílo.

Tím dílem byla socha Neposkvrněného početí Panny Marie - Immaculata z roku 1770 opět od Sebastiána Hartla, obklopená ohradou z deseti kamenných sloupků propojených řetězy. Před námi byla postava světice v životní velikosti, stojící na zeměkouli a na volutovém podstavci jsme našli alianční znak rodu Illésházyů a Bathyányů. Tento šlechtický rod držel vsetínské panství více než 200 let a vzhledem k jejich erbu na soše jsme se domnívali, že patrně přispěli nebo zaplatili sochaři Hartlovi její zhotovení. O kousek dál jsme narazili na pěknou kamennou kašnu se čtyřmi vázami na obrubě bazénu. Překvapilo nás, že se jedná o pozůstatek dřevěného vodovodu, který od roku 1615 zásoboval zámek a Horní město pitnou vodou. Dále jsme se dočetli, že v roce 1814 byla kašna vyzděna, roku 1890 dostala kamennou obrubu s kovovou mříží a později byla z podnětu Okrašlovacího spolku opatřena vodotryskem. Podivili jsme se tomu, že z kašny tryskala voda, neboť léto ještě rozhodně nepřevzalo od jara vládu nad počasím.

Od vodních hrátek jsme odvrátili svou tvář a následně jsme se kochali pohledem na krásnou budovu Staré radnice s barokním štítem a sedlovou střechou z let 1720 - 1721, která překvapivě navzdory svému názvu nahradila ještě starší budovu radních. Hlava nám tento fakt chvíli nebrala, ale vysvětlení bylo jednoduché. Nejstarší radnice byla totiž zničena roku 1708, při již zmíněném vpádu uherských kuruců, kdy dřevěná stavba lehla popelem a spolu s ní vzaly za své všechny městské listiny. Přečetli jsme si, že původně měla budova vchod v prvním poschodí, k němuž vedlo dvouramenné schodiště v průčelí. Po roce 1850 změnila budova částečně svůj vzhled, kdy byla na místě bývalého štítu postavena vížka, vstup byl přemístěn do přízemí, vnější schodiště zrušeno a ve dvoře byla přistavěna věznice. Dále jsme se dočetli, že po vybudování nové radnice v budově sídlil c.a k. okresní soud a berní úřad. Roku 1897 byla vížka opatřena hodinami, které sestrojil místní samouk Josef Pilečka a v době naší návštěvy byla ve Staré radnici umístěna obrazová galerie a zasedací síň pro slavnostní příležitosti. Dovnitř jsme však nezamířili, protože jsme se začali věnovat její novější nástupkyni a zároveň přímé sousedce.

Nad vchodem Nové radnice jsme spatřili balkon velké zasedací síně, nesený dvěma sloupy a za nimi jsme uviděli dvě sloupové kyriatidy, tedy sochy žen, plnící nosnou nebo dekorativní úlohu v architektuře. Pro zajímavost jejich mužskými protějšky jsou mnohem známější Atlanti. Na balustrádě jsme pak našli kamenný znak města a na průčelí medailony významných osobností českých dějin. Zjistili jsme, že reprezentativní budova byla postavena v letech 1898 - 1899 v novorenesančním slohu podle návrhu stavitele M. Urbánka a až do roku 2005 v ní sídlila Územní vojenská správa. Ani jsme se nepodivili tomu, že tím budova dosti trpěla a pobyt vojáků se na jejím stavu značně podepsal. Dále jsme se dočetli, že roku 2006 radnici koupil majitel vyhlášené restaurace U Vychopňů a ten ji nechal opravit do současné podoby. Kdybychom chtěli, mohli bychom se v budově ubytovat, neboť zde byl hotel, ale o tuto službu jsme neměli zájem. Namísto do hotelu jsme tedy zamířili do zámku, jenž byl postaven okolo roku 1610 tehdejšími majiteli panství Lukrecií Nekšovnou z Landeka a jejím druhým manželem Albrechtem z Valdštejna na základech středověké tvrze z první poloviny 15. století.

My jsme před sebou měli ovšem stavbu v klasicistním slohu, kterou vsetínský zámek získal v letech 1833 - 1834 za posledního šlechtického majitele Josefa z Wachtlerů. V tomto stavu se budova zachovala dodnes a to i přestože roku 1915 zničil požár celou střechu i s věží a zámek tak téměř 10 let připomínal zříceninu. Naštěstí byl zámek opraven do stavu před požárem, i když byl uvnitř přizpůsoben moderní době, což jsme za několik minut poznali na vlastní oči. Po prohlídce exteriérů jsme totiž zamířili do útrob šlechtického sídla. Chvíli jsme hledali ten správný vchod do zámku, který jsme našli pod balkonem, neseném čtveřicí toskánských sloupů a když jsme k němu přišli, museli jsme si otevřít správné dveře. Budova nám totiž nabídla hned trojici identických dřevěných dveří se skleněnými tabulkami, za nimiž se nacházelo království plné muzejních exponátů. Abychom tedy mohli tento velký poklad objevit, museli jsme jako podobně jako kuchař Jiřík v pohádce o Zlatovlásce vybrat ten jediný správný vchod. Podařilo se a splněním náročného úkolu jsme si zachránili hlavy na krku.

Za dveřmi jsme ihned zamířili do pokladny, kde jsme u sympatické paní získali razítko do památníku a koupili si turistickou známku. Následně jsme se vydali z přízemí do expozic v prvním patře, přičemž jsme si během stoupání po schodech prohlíželi jednoho majitele vsetínského panství za druhým. Na zdech haly se totiž nacházela zámecká obrazárna s portréty urozených pánů, seřazených od 17. století do novodobých časů. Poznali jsme třeba Albrechta z Valdštejna a s identifikací ostatních nám pomohly popisky. Největší zastoupení zde měl rod Illesházy, který zámek držel přes 200 let. Když jsme po schodišti za přísného dozoru panstva vystoupali do prvního patra, zahájili jsme prohlídku jednotlivých expozicí. Začali jsme v uměleckohistorické sekci a expozicí s názvem Fenomén ohýbaného nábytku, v níž jsme viděli historické i současné výrobky továrny TON, zapůjčený přímo od výrobce z Bystřice pod Hostýnem. Našli jsme zde 52 kusů nábytku a podle štítků u jednotlivých exponátů jsme zjistili, že nejstarší byla boppardská židle z 30. let 19. století a nejnovější židle Split z roku 2015.

Docela nás překvapilo, že se tento nábytek z ohýbaného dřeva vyráběl také ve Vsetíně a to více než 60 let, když tu působily firmy jako Bratři Thonetové, J. a J. Kohn a Thonet-Mundus. Bohužel jejich produkce byla ukončena roku 1932 v důsledku velké hospodářské krize po propadu akcií na americké burze o tři roky dříve. Tento originální Black friday ovlivnil světové hospodářství ve 30. letech a způsobil největší ekonomickou krizí 20. století. Zkrachovalo mnoho továren, lidé přišli o práci, střední třída se propadla na hranici chudoby a to všechno bylo živnou půdou pro různé extrémistické skupiny. Situace využil v Německu známý pán s typickým knírkem a později došlo k tomu nejhoršímu, co mohlo naše předky potkat. Museli jsme však odehnat černé myšlenky a raději jsme rychlým krokem přešli do další expozice s názvem Výroční a rodinné zvyky. Ta pojednávala o zvyklostech na Valašsku a velice jsme se na ni těšili, protože jsme si vždy rádi připomínali bydlení našich předků a jejich zvyky. Ve třech zasklených diorámách jsme spatřili tři různé scenérie, které nám přiblížily situace, v nichž se lidé v tomto kraji mohli ocitnout před 100 až 200 lety.

První dioráma pojednávalo o zrodu lidského života, takže jsme v něm našli maminku sedící na posteli, jenž čekala na dítě, které ji měla předat porodní bába. Zaujalo nás, že postel byla ukryta za koutnici, tedy plachtou oddělující lože šestinedělky od zbytku světnice, jež bývalo umístěné v koutě místnosti. V dnešní době nám připadlo neuvěřitelné, že toto místo nesměla žena za normálních okolností opustit, jinak mohla vystavit nebezpečí sebe, dítě i okolí, včetně lidí, zvířat, věcí i živlů, přičemž tato izolace byla rozšířena po celém světě. Druhé dioráma obsadila dvojice mladých lidí, kteří právě absolvovali svatební obřad a my jsme doufali, že tak učinili z lásky. Na začátku 19. století totiž bylo běžné, že rodiče přivedli nevěstě muže a oznámili, že to bude její manžel po zbytek života. Přípravy na svatbu tehdy zabraly mnohdy několik týdnů a touto událostí žila celá vesnice. Ženy připravovali jídlo a šaty pro nevěstu, které byly, pokud to finance rodině dovolovaly, velmi zdobené a bohaté. Zaujalo nás, že svatební obřady byly tehdy pouze církevní a teprve obecní zákoník z roku 1811 dovoloval uzavírat i civilní manželství.

Třetí dioráma po narození a svatbě celkem logicky nabídlo událost nejsmutnější, tedy smrt. Žena v černém seděla u stolu se sklopenou hlavou a myslela zřejmě na svého zesnulého manžela.  V 19. století lidé ke smrti přistupovali na jedné straně s tím, že se jejich duše ocitla na lepším místě, ale zároveň s jejich odchodem pociťovali nepřekonatelný pocit zmaru, bolesti a lítosti. Snad nejhůře lidé nesli smrt svých vlastních dětí a tento fakt se za 200 let v ničem nezměnil. Přesto nás docela překvapilo, že se tehdy umíralo hodně doma v obklopení rodiny, se kterou se umírající rozloučil a spokojeně zemřel. Smrt jsme nechali rádi za sebou a pokračovali jsme v obhlídce o zvyklostech na Valašsku částí nazvanou Od jara do zimy, jenž nám objasnila oslavy svátků od předvelikonoční doby po masopust. Viděli jsme zde několik černobílých fotografií, na nichž lidé tyto svátky slavili a za sklem vitríny jsme si prohlédli různé předměty s nimi související. Našli jsme zde třeba velikonoční kraslice a řehtačky, dožínkový věnec, postavičky čertů, andělů a Mikulášů, dále nástěnné perníkové betlémy a další drobné předměty.

Další vitríně dominovala masopustní figura, která se nazývala pohřebenář nebo slaměný a bývala jednou z hlavních postav masopustního veselí. Měla masku ze silné vrstvy slámy s barevnými stuhami a kuželovitý klobouk ze stejného materiálu. V průvodu obvykle vybíral výslužku a proto nesl pytel. Pohřebenář se mu někde říkalo proto, že jídlo, které dostával, mu hospodyně napichovaly na rožeň. Zaujalo nás, že někde přebíral roli medvěda a válel se s ženami po zemi, přičemž si z jeho masky vytrhávaly stébla pro drůbež. Vitrínu pak doplňovala strašidelná maska s rohy, jenž nám připomínala čerta. V následující expozici Pásli ovce Valaši jsme se dozvěděli informace o valašské kolonizaci, která společně s tou pasekářkou výrazně ovlivnila zdejší kraj a určila jeho charakter na další století. Z projekce na stěně a z popisek jsme načerpali vědomosti o salašnickém způsobu chovu ovcí a přitom nás překvapilo, že si majitelé panství valachy často zvali na svá území. Pasáčci ovcí si totiž vyklučovali na horách pastviny pro svá stáda, z nichž odváděli vrchnosti daně, které byly vyšší než případné příjmy z těžby dřeva. Pro krajinu znamenalo rozšíření pastevectví ústup rozsáhlých ploch lesa na úkor pastvin.

Valaši zpočátku svá stáda pásli přímo v lese, kde ovce nebo kozy spásaly mladé stromky, hlavně na hřebenech hor, kde nebylo stromoví tak husté. Postupně, když se začali v kraji usazovat, lesy cíleně vypalovali, aby získali větší plochy pro svá stáda. Na místě původních lesů tak začala vznikat luční společenstva a jejich plocha se rozšiřovala až do 19. století. Pastviny ležely na méně úrodných místech a podléhaly přesně danému způsobu obhospodařování. Zjara na ně valaši vyháněli ovce a kozy, posléze i hovězí dobytek. Na konci léta byly již pastviny spasené a tak se po sklizni obilovin dobytek přesouval na strniště. Pastviny tak měly dost času pro regeneraci na příští rok. Komplexy ovčích pastvin byly porostlé osamocenými javory a lípami, keři lísky a růže, ale hlavně jalovci, čímž získaly valašské pastviny nezaměnitelný charakter. Právě jalovce byly jedinou dřevinou, kterou nedokázaly stáda ovcí vypást. V určitých periodách docházelo k umělému vypalování a klučení keřů jalovce a růží. I když se plochy pastvin utěšeně zvětšovaly, valaši neopouštěli ani lesní pastvu, což mělo za následek stárnutí porostů, jelikož mladé stromky sežral dobytek. Vzhledem k úbytku lesů a nárůstu jejich finanční hodnoty začala vrchnost lesní pastvu od konce 18. století omezovat.

Na valašských horách jsme zůstali rovněž v další expozici s názvem Neklidné časy, jež pojednávala o valašských rebeliích a zbojnictví v letech 1620 - 1644. Velmi nás překvapilo, že po porážce českého stavovského povstání, zůstalo dnešní Valašsko jedinou oblastí v českých zemích, kde vydržel ozbrojený odpor proti Habsburkům a jimi prosazované rekatolizaci. Celkem došlo ke třem povstáním, během nichž obyvatelé východní Moravy bojovali proti vrchnosti, císaři a církvi Novou informací pro nás bylo, že centrem lidového odporu bylo město Vsetín. Poprvé k bojům došlo v letech 1620 - 1621 a povstání tedy navazovalo na odpor českých a moravských stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 se valaši připojili k české a moravské pobělohorské emigraci a Dánům, a ve třetím povstání v letech 1642 - 1644 bojovali jako spojenci Švédů. Po porážce třetího povstání došlo na Vsetíně na přelomu ledna a února vůbec k nejkrvavější exekuci v dějinách českých zemí, když bylo popraveno na 200 povstalců.

Opustili jsme krvavou historii a s úlevou jsme začali studovat expozici Podomácká výroba, v níž nás čekala fakta o neřemeslné výrobě na Vsetínsku.Na informačních panelech jsme objevili několik pro nás nových řemesel i těch známějších. Brouskařství, pletení na rámu, punčochářství, vázání na formě, výroba hraček nebo křiváčkářství bylo představeno pomocí černobílých fotografií a vzácných sbírkových předmětů. Mezi nimi byla odvětví lidové výroby, jimiž bylo Valašsko výjimečné a které tento region proslavily dokonce daleko za jeho hranicemi. Vzápětí jsme se přesunuli do století páry, v němž nás čekaly zajímavosti o průmyslové revoluci ve Vsetíně ve 2. polovině 19. století. Tehdy se Vsetín proměnil z ospalého zemědělského městečka v moderní město s rozsáhlým dřevozpracujícím i jiným průmyslem, které mělo před sebou možnosti dalšího rozvoje. Tato důležitá proměna byla umožněna rozsáhlými zásobami dřeva v místních lesích a jejich následnému hospodářskému využití od podnikatelů. Seznámili jsme se zde s nejdůležitějšími průmyslovými podniky ve Vsetíně tehdejší doby a to jakým způsobem proměnil rozvoj průmyslu tvář města i krajiny v jeho okolí.

V další expozici na nás čekal Josef Sousedík. Nebyl to však žádný průvodce muzeem, ale nejvýznamnější osobnost Vsetína 20. století, jemuž se přezdívalo Moravský Edison. Vynálezce, podnikatel, politik a vlastenec ve Vsetíně zbudoval vlastní továrnu, zasloužil se o výstavbu Zbrojovky, kde pracoval až do roku 1940 na ředitelském místě. Byl aktivní také v politickém a společenském životě a v letech 1927–1938 byl dvakrát zvolen starostou Vsetína. Jako vynálezce byl uznáván i v zahraničí, přičemž svůj první patent Sousedík zaregistroval už v roce 1920. Celkem je jeho jméno uvedeno u více než 50 patentů z oblasti elektrotechniky a strojírenství, některé z nich byly i patenty světovými. Žasli jsme nad tím, že mezi ně patřilo třeba letadlo s kolmým startem, elektrické kormidlo pro motorové lodě, pohony kolejových a silničních vozidel, elektrické stroje určené k užití v průmyslu a další. Za 2. světové války byl aktivně zapojen do protinacistického odboje, za což byl několikrát zatčen a během výslechu 15. prosince 1944 po potyčce s důstojníkem gestapa byl zastřelen. V expozici jsme se seznámili také s historií podniků MEZu a Zbrojovky, které byly se Sousedíkem spjaty a po dlouhou dobu patřily k hlavním průmyslovým tahounům města.

Také následující expozice nepřinesla zrovna pozitivní věci. Stačilo nám přečíst si její název V partyzánských horách, který vyjadřoval všechno. Čekaly nás informace o protektorátu a odboji na Vsetínsku za 2. světové války, neboť zdejší kraj se stal centrem partyzánských akcí proti nacistům na území Čech a Moravy. Část místních obyvatelů se bez ohledu na riziko zapojovala do odboje, či partyzánům nezištně pomáhala. A tak jsme si ve vitrínách prohlédli vojenské uniformy, pistole, pušky, samopaly, granáty či nože, které byly tehdy používány. Zaujala nás maketa dřevěného bunkru, v nichž se partyzáni schovávali během jejich pobytu ve valašských lesích. Když jsme si opevnění prohlédli, šli jsme se podívat do nárožní věže, odkud se nám naskytl pohled na město. Poté jsme již vkročili do chodby, kde jsme neodolali pohledu z okna na nádvoří. To jsme viděli z ptačí perspektivy o několik minut později ze zámecké věže. V obou případech jsme si marně lámali hlavu nad tím, k jakému účelu by měla sloužit sklem či plastem vyplněná obruč, široká několik metrů a visící nad nádvořím jako pověstný Damoklův meč. Podle tohoto rčení by člověk neměl být nikdy klidný či lhostejný, protože někde v skrytu možná číhá nebezpečí, nicméně my jsme se v muzeu cítili naprosto bezpečně a tak jsme poklidně zamířili do zámecké chodby.

Kráčeli jsme dlouhou chodbou, přičemž jsme po pravici míjeli jedno okno do nádvoří za druhým a zároveň jsme si nalevo prohlíželi fotografie, týkající se další expozice. Jednalo se o Proměny vsetínského zámku, jehož posledními soukromými vlastníky byli od roku 1938 Marie Baťová se synem Tomášem. O 11 let později si jej převzal stát a poté se v něm do roku 1963 vystřídalo několik institucí. My jsme na fotkách viděli, jak probíhala jeho oprava v letech 1967 - 1974 a také v letech 2014-2015, kdy jej už vlastnilo město Vsetín. Tehdy došlo k renovaci interiérů, vybudování moderních depozitářů, či k rozvodu nových elektrických a datových sítí. V další části chodby na nás čekalo spoustu peněz, stačilo jen natáhnout ruku a vzít si je. Ovšem tak jednoduché to nebylo, jelikož expozice Bankovky z celého světa byla zajištěna ochranným sklem, za nímž jsme viděli papírové peníze ze soukromé sbírky JUDr. Libora Bureše. Některé jsme znali, jiné naše oči spatřily poprvé a zřejmě naposledy v životě. Hodnota většiny z nich nám zůstala záhadou, protože jsme absolutně netušili, co by jsme si za jednu takovou bankovku koupili třeba v Turkmenistánu, Vietnamu, Mongolsku, Nepálu, Komorách, Džibuti či Demokratické republice Kongo.

S těžkým srdcem jsme opustili pěknou přehlídku platidel z celého světa a vstoupili jsme do zámecké věže. Než jsme však začali stoupat nahoru, museli jsme projít interaktivní expozici Příroda hrou ve věži, která byla určená spíše pro menší děti. Přesto jsme si místnost s rozličným vycpaným zvířectvem poctivě prošli a kromě fauny jsme se seznámili rovněž s florou v okolí Vsetína. Jen nám bylo líto těch krásných ptáků, divokých šelem i domácího zvířectva. Nejvíce nám imponoval medvěd, který před lety řádil v oblasti Horního Vsacka a vysloužil si přezdívku Míša z Brodské. Po chvilce jsme se již vydali ke schodům na bezmála 60 metrů vysokou věž, přičemž jsme minuli velký hodinový stroj. Jestli se jednalo o originální stroj jsme nezjistili. Každopádně věžní hodiny byly pro veřejnost ve své době jediným zdrojem informace o relativně přesném čase pro celé okolí a jejich ciferníky byly viditelné často z velké dálky, přičemž údery paliček do zvonů nebo cimbálů byly pravděpodobně slyšitelnější než dnes, protože hladina hlukového pozadí na ulicích i v domácnostech byla tehdy nižší.

Impozantní stroj jsme minuli a po dřevěném schodišti jsme vystoupali na vyhlídkový ochoz, z něhož se nám naskytl úžasný výhled na město a okolí. Viděli jsme nejen všechny vsetínské památky, které jsme předtím navštívili, ale také do údolí Vsetínské Bečvy s další částí města. V dálce se rýsovaly kopce Vizovické vrchoviny, směrem k hranicím se Slovenskem se nacházelo pohoří Javorníků a samozřejmě jsme nemohli přehlédnout také nedaleké Beskydy. Po chvilce jsme věž opustili a sešli jsme úplně dolů do přízemí, kde jsme poděkovali za prohlídku a spokojeni jsme mohli vyjít z muzea na Horní náměstí. Další naše kroky vedly k římskokatolickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který byl stavěn v 17. století jako nový zámek. Měl nahradit ten starý, z něhož jsme před chvílí vyšli, ale nakonec k tomu nedošlo. Svatostánek jsme viděli již z oken zámku, z něhož jsme měli katolický kostel jako na dlani a hned se nám na něm něco nezdálo. Záhy jsme se dozvěděli, že kostel byl od začátku stavěn jako nový zámek majitelem panství, jímž byl hrabě Jiří Illesházy. Když byl ale nedaleký kostel zničen uherskými povstalci, šlechtic daroval rozestavěný zámek v roce 1689 katolické církvi.

Překvapilo nás, že přestavba zámku na kostel byla pořád oddalována a dokonce ještě v roce 1708 byla jeho severní strana opatřena otevřenými arkádami. Když jsme tedy vyšli jsme ven ze starého šlechtického sídla, zamířili jsme ke katolickému kostelu, přičemž jsme měli před sebou celou jeho boční stranu. Když jsme přišli blíž k pravé části budov, všimli jsme si oken na místě již zmíněných arkád, jež byly v 18. století zazděny a nyní tvořily výplň severní zdi kostela. Nad nimi jsme ve zdobeném štítu našli iniciály IHS, tedy zkratku jména Ježíš v řečtině, která měla zřejmě symbolizovat zasvěcení původní světské stavby náboženským účelům. Pomalu jsme kráčeli kolem dlouhé kostelní lodi, která byla mezi okny pravidelně ozdobena pilastry s patkou. Vzápětí jsme dorazili ke vchodu, ale dveře byly zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Naším očím tak unikla nástropní malba, znázorňující sv. Cyrila a Metoděje mezi Valachy z roku 1893 a samozřejmě další výzdoba a vybavení svatostánku.

Vedle vchodu jsme si prohlédli kříž s Kristem a znakem rodu Illesházy z roku 1783 a poté jsme se zaměřili na poměrně vysokou věž s cibulovou bání a lucernou v barokním slohu. Ač to tak nevypadalo, původně byla věž menší, přičemž současnou podobu získala roku 1889. Ve stejném roce byly do věže umístěny tři zvony ulité ve Vídni, zatímco dosavadní byly věnovány kostelu v sousední vsi Hovězí. Při sebemenší vůli jsme je však nemohli vidět, neboť byly za první světové války roztaveny a nové zvony získal kostel až v roce 1921. Ani ty nebyly za žaluziemi vidět, takže jsme záhy pokračovali v chůzi podél kostelní lodi s velkým množstvím oken až na konec. Zde jsme nejprve narazili na trojboký presbytář s malinkým kulatým okénkem a následně na nárožní baštu se střílnami, které nám připomněly původní určení stavby. Další připomínkou pak byly konzoly balkonu na jižní zdi, kam jsme se však již nedostali, neboť nám v další chůzi bránil plot. Otočili jsme se tedy a kolem severní zdi jsme se vrátili na Horní náměstí k zámku. Potom jsme ulicí Palackého vrátili k našemu vozítku, jímž jsme odjeli domů do Olomouce. Zakončili jsme tak pohodový výlet strávený ve Vsetíně. Snad vás tyto řádky inspirovaly k tomu, abyste na Valašsko také zajeli. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_ve_Vsetine_videli_vsechny_cirkevni_pamatky_a_zamek