Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých zdejší krajina nabízela opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k obhlídce kapličky v Zářecké Lhotě, kouzelného vodního mlýna u Zálší a návštěvě Nedošínského háje u Litomyšle. Naše putování jsme zahájili v Zářecké Lhotě, kde jsme předali mýdla a poté jsme popojeli do středu obce, abychom si prohlédli kapličku z roku 1862. Stříbrné autíčko jsme zaparkovali jen pár metrů od drobné církevní památky a záhy jsme se vydali na její obhlídku.

Kaplička už z dálky zářila novotou, neboť byla jen pár let před naší návštěvou opravena a tak jsme mohli obdivovat její krásnou žluto bílou fasádu. Když k ní došli, prohlédli jsme si nejprve její přední část. Na první pohled nám padl do oka mohutný sanktusník s novým zvonkem, používaným při zpěvu Sanctus a během mší. Původní zvon byl totiž zrekvírován pro zbrojařské účely v období druhé světové války a tak jsme ve věžičce viděli jeho následovníka na elektrický pohon. Ve štítu kaple jsme spatřili malé kruhové okénko a pod římsou se pak nacházel vstup. Po prohlídce průčelí jsme po čtyřech schůdcích přistoupili ke vchodu, abychom nahlédli dovnitř, ale dveře byly zavřené. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů a na obou bočních stranách jsme našli stejná okna s půlkruhovým záklenkem, prosvětlující interiér stavby.

Zadní část kaple měla plochý trojboký tvar a to bylo vše, co jsme na svatostánku mohli vidět. Na závěr jsme si prohlédli kříž s Kristem z roku 1893, jenž byl ke kapli o mnoho let později přemístěn a obě díla tak spolu vytvořila zajímavou kompozici. Poté jsme se již vrátili k autu a vzápětí jsme odjeli do Zálší, kde na nás čekal krásný vodní mlýn z poloviny 18. století. Auto jsme zaparkovali u silnice na začátku polní cesty, která nás poté dovedla ke mlýnu u rybníku Lačnov. Jeho vody se líně pohupovaly nad budovou mlýna, jehož předchůdce zde stával už roku 1757, kdy měl mít jedno složení. Přijeli jsme sem za pěkného podzimního počasí a tak jsme si celé místo v klidu prošli a kochali se romantickou podobou mlýna, který byl už na konci padesátých let 20. století zapsán do seznamu kulturních památek.

I když v době naší návštěvy sloužil k obytným účelům, nikoho jiného jsme zde nepotkali. Pod jedním oknem jsme objevili lavičku a vzápětí druhou u rybníka, na kterých možná majitelé sedávali a užívali si klidného prostředí zdejší přírody. Vzhledem k tomu, že mlynářské řemeslo byla pořádná dřina, odpočinek si jistě zasloužili. Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že samotný rybník byl vybudován již ve 14. století a až později začalo ve mlýně klapat mlýnské kolo. Chvíli jsme přes rákosí hleděli na hladinu, která v podvečerním čase měla poněkud tajemnou atmosféru a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné budově mlýna. Stavba se nám okamžitě zalíbila, protože jsme dosud vídávali pouze novější několikapatrové stavby nebo různě přestavěné mlýny a tento vypadal vskutku úplně jinak.

Tento kouzelný domek nám spíše připomínal starou chaloupku s doškovou střechou a jelikož jsme zde byli úplně sami a navíc byla téměř tma, místo na nás zapůsobilo atmosférou minulých století. Dům jsme si prohlédli z různých stran, přičemž jsme před sebou měli podobu mlýna z přelomu 18. a 19. století, což nám připadlo naprosto neuvěřitelné. Na čelní straně budovy, tedy ze směru odkud jsme přišli, jsme neuviděli žádné okno, které by pouštělo světlo do mlýnice s torzem staršího technologického vybavení. Když jsme přišli k této stěně blíž, uviděli jsme mlýnský náhon, kterým kdysi proudila voda z rybníka a pak padala na vodní kolo s horním náhonem, z něhož jsme ale našli pouze pahýl hřídele. Rozhodli jsme se podívat blíž a tak jsme sešli ze svahu dolů k místu, kde se dřevěné kolo otáčelo celá staletí.

Po shlédnutí torza vodního kola jsme prozkoumali i zadní část domu a při pohledu na celkem nízkou chaloupku nám připadlo neuvěřitelné, že mlýnice měla čtyři patra, nezbytně nutné k osazení takzvaného uměleckého složení. Za mlýnem jsme si také všimli, jak těsně voda obtékala vlastní budovu a kam tekla dál. Pak jsme se vrátili na cestu a na podlouhlé straně jsme spatřili dvě malá okénka, mezi nimiž se uprostřed nacházely staré dveře do vstupní síně, ze které se vcházelo do kuchyně, obytné světnice a světničky. Popošli jsme pár metrů dál a na dřevěném štítu domu jsme shlédli sluneční hodiny, vsazené mezi malinké okénka.

Na sedlové střeše jsme našli pálené tašky, ale v minulosti se na ní nacházely rákosové došky, podle kterých mlýn Betlém získal své jméno, jelikož se v představách prostých lidí prý mlýn podobal betlémskému chlévu. Sami jsme se u rybníka přesvědčili, že o rákosí tu opravdu nebyla nouze. Po obhlídce budovy mlýna, jsme svůj pohled krátce věnovali sousednímu prasečímu chlívku, v jehož horní části mívaly své obydlí slepice. Následně jsme shlédli nevelkou obdélnou stodolu se sedlovou střechou, krytou raženými pálenými taškami a bedněným štítem. V přední části jsme našli otevřený dřevník, za nímž se nacházel kamenný chlév.

Když jsme došli za stodolu, v její zadní štítové stěně jsme spatřili vjezd na mlat. Všimli jsme si také, jak za touto hospodářskou stavbou mizí vody mlýnského náhonu mezi stromy a pak jsme se otočili k rybníku, jehož břeh lemovala řada pěkného rákosí. Neodolali jsme a vkročili jsme na molo, z něhož se nám naskytl zajímavý celkový pohled na rybník a na mlýn. Pořídili jsme pár fotek a pak jsme se vydali na zpáteční cestu k našemu stříbrnému vozu. Když jsme k němu dorazili, odjeli jsme do Nedošína u Litomyšle, kde jsme se prošli po pěkné naučné stezce.

Do Nedošínského háje přijeli na konci září, kdy podzim ještě plně nepřebral vládu od léta a tak se lužní les s převládajícími duby, habry a olšinami kolem nás stále ještě zelenal. Pouze pár zažloutlých listí na zemi připomínalo datum v kalendáři, nicméně se jednalo pouze o první odpadlíky, kteří se již nedokázali udržet na větvích dřevěných bohatýrů. Ono zářijové odpoledne jsme do Nedošína přijeli stříbrným Citroenem, který jsme zaparkovali na okraji obce u úvodního zastavení naučné stezky a po vystoupení u auta jsme začali přemýšlet, kam se vydat. Ihned jsme vyloučili cestičku vpravo, která evidentně končila záhy u Mlýnského potoka a intuitivně jsme si vybrali pěšinu po naší levé ruce. Jak se o chvíli později ukázalo zvolili jsme špatný směr, ale nakonec z toho nevznikl žádný problém.

Bílo – zelené značky na stromech nás utvrzovaly v tom, že se skutečně pohybujeme po trase naučné stezky Nedošínský háj, která zde vznikla už roku 1983 a v pozdějších letech byla ještě upravována. Pěšina nás vedla přímým směrem bez zákrut, takže jsme si připadali jakoby bychom šli po kolejích, ale jako mašinka jsme rozhodně nesupěli. V úvodu jsme totiž nemuseli překonávat žádné převýšení a tak jsme velice brzy dorazili k prvnímu zastavení naučné stezky. Vlastně se jednalo o informační tabuli poslední, neboť jak už bylo napsáno, kráčeli jsme od nejvyššího čísla na panelu k prvnímu zastavení. V poslední době se to u nás stalo jakousi nepsanou tradicí, takže jsme to ani nijak neřešili a rovnou jsme začali prozkoumávat zdejší místo.

Ocitli jsme se na místě bývalých lázní, jejichž jediný pozůstatek již desítky let tvořil Sklepní pramen, který jsme měli před sebou v podobě otevřených úst. Ano, tak vypadal vstupní otvor do původního sklepa, k němuž jsme se vzápětí vydali, abychom nahlédli dovnitř. Vylezli jsme do mírného svahu a podívali se do podzemních prostor, v nichž jsme našli druhý nejvydatnější pramen Nedošínského háje. Kdyby se sklep nacházel v nějakém domě, majitel by se jistě postaral o jeho vysušení tak, aby se v něm daly skladovat nějaké potraviny nebo odložené věci. V háji však vytékající voda nikomu nevadila, spíše naopak sloužila místním obojživelníkům k rozmnožování. Tuto informaci jsme se dozvěděli z panelu naučné stezky, k němuž jsme následně sestoupili a načerpali z něj další zajímavosti o místní přírodě.

Zhruba po 10 minutách jsme pokračovali v procházce dál, přičemž jsme u pramene zabočili doleva a po 30 metrech pro změnu vpravo, kde nás čekal první prudší výstup do kopce. Jednalo se však pouze o krátký úsek, který byl navíc zpestřený průchodem kolem kamenných pozůstatků bývalých lázní. Za nimi pěšina vytrvale, ale mírně stoupala vzhůru starým úvozem a po chvíli jsme stanuli u dalšího zastavení naučné stezky. Cedule nás informovala o drobném hmyzu, broucích, motýlech či bylinách, na něž bychom v háji narazili hlavně v létě a to včetně nebezpečného klíštěte. Naštěstí jsme se zatím nemuseli brouzdat žádnou trávou a drželi se na vyšlapané cestičce. Jenže tato jistota záhy vzala za své, když jsme se vydali dál a dorazili k pravoúhlé zatáčce.

Uposlechli jsme zelené šipky na stromě a zabočili doleva na širokou lesní cestu, která byla lehce pokrytá zeleným kobercem a skrývala tak potencionální nebezpečí v podobě hladových klíšťat. Vzhledem k podzimnímu období, nevhodných teplotních podmínek či nevysoké trávě jsme si žádnou potvoru domů nepřivezli nebo jsme měli prostě štěstí. Kráčeli jsme mezi stromy a snažili se přitom po obou stranách cesty najít nějaké zajímavosti, které les naším očím opravdu poskytl. Bylo však potřeba se dívat těma správnýma očima a hledat třeba i obyčejné věci, na něž člověk v lese může narazit naprosto běžně. Pod jiným úhlem pohledu se nám ovšem i zdánlivé maličkosti vyjevily v jiném světle a rádi jsme na nich spočinuli svým zrakem.

Nejednalo se však o žádné stánky s hračkami a klobáskami, mezi stromy jsme neviděli zářivé kolotoče či barevnou reklamu, nýbrž zdánlivě prachobyčejné lesní záležitosti. Kousek od nás trčel pařez se zelenou čepicí, ozdobenou chocholkami stejné barvy a vedle něj stála bedla, která možná doufala, že jednoho svého souseda přeroste. O pár kroků dál jsme našli lesní hřbitov, v němž našel posmrtný klid dřevěný bohatýr, který se za svého života po několik desetiletí snažil dotknout se oblohy, dokud nepadl k zemi a nestal se pokrmem pro dřevokazné houby. Potom jsme narazili na pařez, jemuž mech sice nenasadil čepici, ale pro změnu jej oblékal do zelených kalhot, které zblízka již pár dní pozoroval shluk jakýchsi hub.

Když za lesním divadlem zapadla pomyslná opona, došli jsme na jednu z mnoha křižovatek v háji, kde jsme narazili na další panel naučné stezky, z níž jsme načerpali informace o místních savcích. Nedivili jsme se tomu, že se zde hojně vyskytuje srnčí zvěř, ale trochu nás zarazilo, že se v lese běžně pohybuje zajíc polní. Podle našeho názoru by si tito roztomilí ušáci měli změnit druhové jméno a nazývat se jako kuna lesní, která Nedošínký háj využívala i k rozmnožování. Po dočtení textu na tabuli jsme odmítli laskavou nabídku lavičky k posezení a i když logika velela pokračovat po široké cestě rovně, zabočili jsme doleva a podél metr vysokého pahýlu stromu jsme šli dál.

Ultra rovná přímka nás vedla vstříc cíli a když jsme spatřili křížení s jinou cestou, po pravé ruce se objevilo další zastavení naučné stezky, z něhož jsme tentokrát zjistili nějaká ta historická fakta. Velice nás překvapilo, když jsme se dozvěděli o existenci kartuziánského kláštera v sousední obci Tržek, který stával dá se říci u plotu Nedošínského háje. Rázem jsme začali pohlížet na les okolo nás v širších souvislostech a přestali jej považovat za byť pěkný, nicméně běžný kus přírody a v našich očích získal jakési historické razítko. S událostmi, jež se odehrály minulých staletích pak souvisely i další informace na tabuli, které jsme zhltali jako když hladovému položí na stůl dobře vypadající a navíc skvěle chutnající pokrm, přičemž vše bylo ochuceno houbovou omáčkou.

Poslední řádky na panelu totiž pojednávaly o houbách rostoucích v háji a když jsme je dočetli, s žaludkem plným informací jsme se pomalu přesunuli na rozcestí s prozaickým názvem Nedošínský háj. Ocitli jsme se na místě, kde se křížila naše bílo-zelená značka se žlutou kolegyní, která turisty vedla buď do nedaleké obce Tržek nebo na druhou stranu na Šibeniční vrch u Litomyšle. Na jedno z míst, kde se ve středověku popravovalo jsme se rozhodně vydat nechtěli a kdybychom zamířili rovnou do Tržku, vynechali bychom část naučné stezky. Když jsme tedy po chvilce rozcestí opustili, tak jsme sice po žluté trase krátce šli, ale po 60 metrech jsme zabočili doprava na úzkou pěšinu a mírným klesáním jsme kráčeli dál a dál mezi stromy, stromečky, keři a keříky.

Pod dohledem útlých i pořádně vzrostlých dřevěných bohatýrů jsme minuli kráter v zemi, jenž vypadal jako pozůstatek po výbuchu miny, ale pravděpodobně vznikl z jiného důvodu a po neustále klesající pěšině jsme kráčeli dál a dál. Listnatý les po naší levé ruce utnulo pole, zatímco napravo stromy tvořily zajímavě seřazené bloky, přičemž se jakoby v okolí cestičky rozestoupily a umožnily nám bezpečný a snadný průchod až k další odbočce. Sotva jsme v pravém úhlu zabočili doprava na širokou lesní cestu, objevila se před námi další tabule naučné stezky, jenž nám prozradila informace o říčce Desné a obyvatelích v jejím toku i okolí. Marně jsme se však rozhlíželi, jestli spatříme její vodstvo, kolem nás byly jen samé stromy a keře. Až při pohledu do mapy jsme zjistili, že Desná od nás teče asi 200 metrů daleko mimo trasu naučné stezky.

Scházet ze zelené značky se nám nechtělo a tak jsme si raději přečetli text, který informační tabule nabízela. Dočetli jsme se, že Desná protéká Osickým údolím bez regulace, což samozřejmě v jarním období mohlo přinést nějaké ty povodně, nicméně na podzim jsme se zde cítili naprosto bezpečně. Díky štěrku na dně říčky v něm tekla čistá voda a tak se v něm dařilo vzácné mihuli potoční, malé rybce jménem vranka obecná či hojně rozšířenému pstruhu. Všechny ryby se však musely mít na pozoru před vydrou říční, která nejen včera večer vylezla ven vylovit vkusnou večeři ve vlastních výsostných vodách a vylekala vyjeveného veslaře vedle visící větve vrby. Nechme však hrátek s písmenem V a vraťme se k faktům na ceduli.

Dále jsme se dozvěděli, že hlinité břehy Desné pojal za svůj domov ledňáček říční a že další pták jménem skorec vodní dokáže nejen zpívat, ale také že umí chodit po dně řeky. Když jsme přečetli všechny informace, vydali jsme se po široké lesní cestě dál. Minuli jsme rozpadající se lavičku a opět jsme vkročili do lesa. Pod příkrovem stromů jsme pomalu došli na konec lesní aleje, kde na nás čekalo další zastavení naučné stezky. Nacházeli jsme se na nejvzdálenějším bodě od našeho zaparkovaného auta a nedaleko od nás prosvítal průzor na přilehlou obec Tržek, takže informační tabule nezapomněla zmínit také tuto starobylou vesnici, v níž se nacházelo dva vodní mlýny. Jeden z nich stál na okraji obce přímo naproti nám na okraji obce.

Dočetli jsme se, že se u mlýna nachází rybník Abrahám, jenž obývalo několik vodních ptáků jako třeba kachna hoholka, kormorán či slípka zelenohá. Jako obdivovatelé vodních mlýnů jsme si slíbili, že se na oba mlýny v obci někdy podíváme, což jsme uskutečnili o šest let později. Po přečtení posledních řádků jsme opět zabočili doprava a po sotva znatelné pěšině jsme pokračovali dál. Cestička nás vedla po okraji lesa, vedle něhož se rozprostírala mýtina, za kterou jsme stále viděli domy v obci Tržek. Travní porost pak volně přešel v pole, na němž jsme našli zbytky kukuřice, smutně trčících z hlíny k nebi. Pěšina nás po chvilce dovedla na další širokou lesní cestu a žlutá turistická značka nám prozradila, že se jedná o tutéž trasu, na kterou jsme už narazili u rozcestí Nedošínský háj.

Kousek od nás jsme spatřili další ceduli naučné stezky a tak jsme na nic nečekali a vydali se načerpat nové informace o tomto kouzelném místě. Jednoduše řečeno jsme před sebou měli spoustu opeřených obyvatel háje, o ničem jiném tabule nepojednávala. Prohlédli jsme si tedy fotky s podobiznami lejska šedého a bělokrkého, pěvušky modré, pěnice černohlavé, dlaska tlustozobého, červenky obecné a nechyběl ani dravý pták káně lesní. Během čtení se kdesi v dálce ozval typický zvuk kukačky obecné a tak jsme začali počítat kolik kuknutí uslyšíme, abychom se dozvěděli kolik let budeme chodit ještě po tomto světě. Středně velký sameček však brzy přestal kukat, nicméně mohli jsme být klidní, neboť počítání roků platí jen na jaře, když se všechno zelená.

Následně jsme opustili žlutou trasu a opět jsme následovali zelenou, takže jsme pokračovali v chůzi po úzké pěšině po okraji lesa. O několik desítek metrů dál jsme byli poněkud zmateni, protože jsme stanuli na křižovatce tvaru V a nebylo zjevné, kam se máme vydat dál. Naštěstí jsme brzy objevili zelenou značku na jednom ze stromů a tak jsme mohli pokračovat v cestě. Stezka se klikatila mezi dřevěnými bohatýry jako had a jen díky šipkám jsme věděli, kudy jít. Pojednou se cesta začala svažovat a my jsme pod sebou uviděli Mlýnský potok, jenž napájel klapáče v Nedošíně. Sešli jsme dolů a zastavili se u další tabule naučné stezky, ze které jsme se dozvěděli informace o rybníku Malý Košíř, jehož vody se líně pohupovaly za již zmíněným potokem.

Zjistili jsme, že podmáčená louka u rybníka vždy poskytovala zázemí pro několik druhů motýlů. Kromě běžných druhů baboček paví oko, admirál, bodlákové či kopřivové bychom tu v létě mohli vidět běláska zelného a řepového, dále několik vážek a šidélek, přičemž si tento elegantní hmyz musel dávat pozor na motáka pochopa, který je nad hladinou rybníka rád lovil. Když jsme vyčerpali nabídku tabule, tak jsme své životy svěřili do kusu betonu aneb lávky přes Mlýnský potok, po níž jsme se přesunuli na břeh Malého Košíře a pár minut jsme sledovali jeho poklidnou hladinu, nad níž sem tam něco přelétlo. Potom jsme se po stejné lávce vrátili zpátky do háje a podél Mlýnského potoka jsme pokračovali po trase naučné stezky.

Cesta opět mírně klesla a tak jsme se ocitli na stejné úrovni jako hladina rybníka a potoka. Zároveň se objevila další tabule s informacemi, které pojednávaly o lese nad Malý Košířem. Přečetli jsme si, že v něm matka příroda dala prostor k životu hlavně dubům letním a habrům či keřům v čele se svídou krvavou, lískou a nechyběl tu ani zimolez černý. Docela nás překvapilo, že se do mlýnského náhonu nastěhovala nutrie, která po svém příchodu vytlačila původní obyvatelku ondatru pižmovou. Nicméně ondatra se velkého hlodavce s Jižní Ameriky nemohla nijak zlobit, neboť sama se do Evropy dostala dodatečně, když ji ze Severní Ameriky v roce 1905 dovezl český šlechtic, hrabě Josef Jeroným Colloredo-Mansfeld, který ji vypustil na svém panství v Dobříši a několika dalších lokalitách.

Tento rychle se množící savec takřka se okamžitě rozmnožil a jako invazní druh posléze rozšířil na celé české území, stejně jako později nutrie. Podle  našeho názoru si tedy byly holky svým způsobem kvit a my jsme mohli jít dál. Po 150 metrech jsme dorazili k nejvýraznějšímu prvku celé naučné stezky alias kapli sv. Antonína Paduánského, která zde byla postavena v letech 1809 – 1810 přímo na vodním prameni. Na první pohled nás zaujal její netradiční tvar i fakt, že byla postavena z kamenného zdiva a nebyla vůbec omítnuta. Kapličku jsme si prohlédli zvenku a samozřejmě jsme se také podívali dovnitř, kde jsme spatřili sochu sv. Antonína. Když jsme svatostánek celý prozkoumali, věnovali jsme se tabuli naučné stezky, která zde samozřejmě nemohla chybět.

K našemu překvapení na ní chyběly historická fakta o kapličce, zato jsme se dozvěděli docela dost informací o mrtvém dřevě v lese, které ovšem zas tak úplně mrtvé nebylo. Ležící strom totiž poskytl útočiště hmyzu a pokud padl do vody, sloužil jako vhodný úkryt pro ryby. Pokud ležel v lese, tak na něm rostly dřevokazné houby, které pak urychlovaly rozklad padlého bohatýra. Na ceduli jsme viděli také obrázky různých brouků a také průřez jednoho takového stromu. Některé informace pro nás byly nové, jiné jsme už dávno věděli, ale i tak jsme se obohaceni novými znalostmi mohli vydat na další cestu. Celkově jsme u kapličky strávili asi 10 minut a moc se nám zde líbilo, takže jsme spojeně kráčeli podél našeho vodního průvodce aneb Mlýnského potoka.

Pohodlná široká cesta kopírovala náhon a velkým obloukem se stáčela směrem k našemu výchozímu bodu. Po chvilce jsme dorazili k poslednímu zastavení naučné stezky, která nás informovala lesích v nivě říčky Loučné, který byl původně tvořen duby a habry, jenže je nahradily rychle rostoucí jasany, javory a olše. Dále jsme si přečetli fakta o místních bylinách a pak jsme již poměrně rychle došli zpět k úvodní tabuli s mapou Nedošínského háje. Procházka proběhla bez komplikací a protože jsme nijak nespěchali, pobyt v přírodě jsme si náležitě vychutnali. Zbývalo už jen zamířit k odpočívajícímu francouzskému povozu, nasednout a vrátit se zpátky domů do Olomouce. Snad vás tento článek inspiroval k podniknutí pěkné procházky.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_zavitali_do_Betlema_a_pak_jsme_byli_v_Haji/