Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Naše výpravy vždy startovaly v hanácké metropoli, ale když jsme si otevřeli výrobnu přírodních mýdel v Litovli, došlo k velké změně. Práci jsme si totiž občas zpestřili nějakou procházkou po městě nebo okolí a během nich jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden srpnový den jsme si udělali volno, abychom navštívili pár vesnic mezi Olomoucí a Litovlí, přičemž jsme se poprvé zastavili u Šargounského mlýna.

Přijeli jsme k němu úzkou silnicí z Rozvadovic naším stříbrným autem, které jsme nechali odpočívat před mlýnem a vydali se na jeho obhlídku. Na první pohled bylo vidět, že nás bohužel nečeká veselá podávaná, protože celý komplex budov evidentně chátral. Byla to obrovská škoda, protože měl za sebou dlouhou historii a v určitém období v něm své obilí mlelo spoustu sedláků z okolí. V době naší první návštěvy však budovy postrádaly omítku, rámy oken visely v různých pozicích tak, jak si s nimi pohrál vítr, jehož síla zničila také skleněnou výplň. Zdálo se však, že střecha zatím dokázala zabránit další zkáze uvnitř budov, i když komíny pamatovaly jistě lepší časy. Žalostný stav nás však neodradil od toho, abychom se kolem mlýna prošli.

Viděli jsme tak místa, kde se v 17. století točilo sedmero mlýnských kol. V té době zažíval Šargoun nejlepší období, neboť kromě mlecí stolice, šrotovníku, krupníku a dalších mlýnských zařízení zde byla i pila. Musel to být úžasný pohled na vodní kola, která poháněla mlecí kameny uvnitř budovy, na nichž se drtilo obilí. Za ty staletí, kdy zde všechno fungovalo, se na mlýně vystřídalo mnoho mlynářů, ne všichni však byli poctiví. V roce 1751 byla totiž podána stížnost na mlynáře Vitáska, který zavěšoval zavěšuje plachtu za kryt mlýnského kamene, aby pro sebe zachytil více moučného prachu. Většina nájemců či majitelů mlýna se však na úkor ostatních neobohacovala a mezi ně patřil třeba Ignác Kopp v letech 1804 – 1823 nebo poté jeho syn Maxmilián.

Během obchůzky jsme nahlédli do prostor bývalé mlýnice, v níž si zarezlé zařízení stěžovalo na smutný osud, který mlýn postihl po druhé světové válce. Komunistická vláda jej totiž odebrala právoplatným majitelům a mletí v něm zrušila. Mlýnský areál v dalších letech patřil místnímu JZD, jehož představitelé veškeré technické vybavení mlýna nechali rozebrat a odvézt do sběru. Za hlavní mlýnskou budovou jsme však narazili na lépe udržované stavby, v níž hospodařil Hanácký jezdecký spolek, který zde měl ustájené koně. Některé z nich jsme viděli na vlastní oči v okolí Šargounu, ať už na pastvě, při chůzi po cestách či polích u mlýna nebo na cvičišti. Na závěr naší obchůzky jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna, kterou jsme si přečetli z vlastních papírů.

Dozvěděli jsme se, že již ve 13. století zde stávala pila a teprve později potom zde vznikl vodní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1432, kdy byl vypleněn husitskými vojsky Prokopa Holého. Naštěstí byl znovu uveden do provozu, o čemž svědčila Řimická smlouva z roku 1474, v níž byl Šargoun rovněž uveden. Zaujalo nás, že až do roku 1887 byl mlýn panským a v té době Mlýnský potok budovy obtékal z obou stran, takže klapáč ležel vlastně na ostrově. Bohužel jsme zde již žádné vodstvo nenašli, příkopy byly suché, i když Mlýnský potok tekl stále jen 100 metrů od mlýnských budov. Z toho důvodu nás zajímalo, co se s mlýnem dělo v roce 1997, kdy celou Moravu postihla obrovská povodeň, která způsobila nedozírné škody.

Velice nás překvapilo, že Šargoun nebyl vůbec zatopen, ačkoliv byl postaven na hanácké rovině a ještě k tomu v bezprostřední blízkosti lužních lesů Litovelského Pomoraví. Opět jsme tak jen mohli obdivovat předvídavost našich předků a když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme k autu, jímž jsme odjeli do obce Nasobůrky, abychom si prohlédli kapli Neposkvrněného početí Panny Marie, o níž však již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte také přečíst. Vášnivý čtenáři si mohou v sekci Velké povídání o výletech vyhledat článek Jak jsme v Litovli našli hvězdu a švédskou desku, který vám prozradí, jak probíhalo celé naše srpnové putování. Snad vás tedy tento článek inspiroval k návštěvě tohoto kraje, který si vaši pozornost jistě zaslouží.

Nedělní procházky jsme většinou uskutečnili v Olomouci, která se stala naším domovem, ale i v tomto případě bylo uplatněno pravidlo o výjimkách. V únoru jednoho roku jsme totiž v naší mydlárně měli tolik práce, že jsme museli dát ruku k dílu i poslední den v týdnu, abychom uspokojili poptávky zákazníků. Zaslouženou odměnou za vykonanou práci nám nebyl zákusek v cukrárně nebo pivo v restauraci, nýbrž procházka zimní přírodou. Auto jsme nechali zaparkované u Staroštíkova mlýna a vydali se na autobus číslo 770, který nás odvezl do nedalekých Unčovic, odkud jsme vyrazili pěšky zpátky do Litovle. Cestou jsme narazili na několik památek či zajímavostí, u nichž jsme se zastavili a jednou z nich byl Šargoun.

Ačkoliv se areál bývalého mlýna stal oblíbeným místem k procházkám litovelských obyvatel, v ono únorové odpoledne jsme zde moc lidí nepotkali. Nijak nám to však nevadilo a Šargoun si prohlédli v poněkud jiné kompozici, než před 18 měsíci. Litovelské Pomoraví ještě nebylo zarostlé zeleniskem a bylo tak odhaleno všechno, co v létě příroda milostivě zakryla. Bohužel o to více místo působilo depresivněji, protože během roku a půl, co jsme zde byli naposledy, nedošlo k žádné opravě hlavní mlýnské budovy. Bývalý klapáč jsme tak viděli v podobě z roku 1902, kdy zde vznikla vodní elektrárna, kterou o čtvrtstoletí později provozoval Jaroslav Ošťádal. Připadlo nám pikantní, že tehdy měla turbína ve mlýně výkon téměř 89 kW, což odpovídá výkonům motorů dnešních automobilů střední třídy.

Když jsme po cyklostezce mlýn obešli z dostupných stran, pořídili jsme několik fotografií s různými efekty, neboť jsme si chtěli vyzkoušet, co zvládne náš nedávno pořízený fotoaparát. Potom jsme se vydali na další cestu a zanedlouho jsme se vrátili k našemu stříbrnému autu francouzské výroby v Litovli. Následně jsme odjeli domů do Olomouce, čímž jsme zakončili příjemnou procházku, která nám svým profilem i délkou naprosto vyhovovala, neboť jsme si hlavně chtěli vyčistit hlavu a aktivně odpočinout. Celou procházku pak najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme se v neděli prošli z Unčovic do Litovle. Nutno podotknout, že od tohoto výletu jsme se k Šargounu často vraceli a jen tak se okolo procházeli nebo projížděli na kole.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/litovel-mlyn-sargoun​

Historie :

Na místě dnešního mlýna stávala ve 13. století pila, jež zpracovávala bohaté zásoby dřeva z okolních lesů a která byla později údajně přebudována na tvrz. Teprve potom zde vznikl vodní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1432, kdy byl vypleněn husitskými vojsky Prokopa Holého. O dva roky později byl Šargounský mlýn uváděn jako pustý, nicméně byl znovu uveden do provozu, protože když se v roce 1474 na řece Moravě stavěl v Řimicích nový jez pro napájení mlýnské strouhy, vznikla mezi vrchností a mlynáři na toku tzv. Řimická smlouva, jejíž ustanovené se udržovala po staletí a mlýn Šargoun v ní byl rovněž uveden. Roku jej 1623 císař Ferdinand II. věnoval olomouckým biskupům, kteří sedlákům určovali, kde mohou semlít své obilí. Později Šargoun přešel do majetku obce Rozvadovice a v roce 1686 měl sedm složení, takže patřil k větším mlýnů v okolí, neboť se zde točilo sedm vodních kol, která poháněla jednotlivá zařízení. Kromě mlecí stolice, šrotovníku, krupníku a dalších mlýnských zařízení zde byla i pila. V následujícím století zde hospodařil velmi neoblíbený mlynář Vitásek, na něhož byla roku 1751 podána stížnost, že zavěšuje plachtu za kryt mlýnského kamene, aby pro sebe zachytil více moučného prachu. V letech 1804 - 1823 na mlýně působil Ignác Kopp a od roku 1830 jeho syn Maxmilián. Do roku 1887 byl mlýn panským a v té době Mlýnský potok budovy obtékal z obou stran, takže klapáč ležel vlastně na ostrově. V roce 1902 byl mlýn zrekonstruován a vznikla zde vodní elektrárna. V roce 1930 zde působil Jaroslav Ošťádal a tehdy měla turbína ve mlýně výkon téměř 89 kW, což odpovídá středně velkým výkonům motorů dnešních automobilů. Po druhé světové válce Šargoun postihl osud drtivé většiny mlýnů, když jej komunistická vláda odebrala právoplatným majitelům a mletí v něm zrušila. Mlýnský areál v dalších letech patřil místnímu JZD, jehož představitelé veškeré technické vybavení mlýna nechali rozebrat a odvézt do sběru. V roce 1997 Moravu postihla obrovská povodeň, ale Šargoun nebyl vůbec zatopen, ačkoliv stojí na rovině. Dnes rozsáhlý areál slouží Hanáckému jezdeckému spolku, který zde chová koně, ale hlavní budova mlýna bohužel není využívána a dále chátrá. Přesto k Šargounu rádi chodívají lidé z Litovle na procházky a také jej míjejí cyklisté, jedoucí směrem na Olomouc.

Historie byla čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/756

Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711