V jedné české písničce se zpívá, že sliby se mají plnit nejen o vánocích. Text populárního songu jsme naplnili rovněž my, když jsme jako každý rok dostali pozvání k návštěvě našich známých, jenže tentokrát jsme mezi vánocemi a Silvestrem měli spoustu práce a do Hradce nad Moravicí jsme nemohli přijet. Svůj slib jsme tak splnili až na začátku března a přestože nám nepřálo počasí, cestou jsme se zastavili na několika zajímavých místech. Naším prvním cílem bylo město Odry, kde jsme chtěli navštívit muzeum, ale zrovna byla měněna výstava, takže bylo zavřeno. Náladu jsme si spravili v místním informačním centru, kde jsme požádali o kešku, která nám byla bez problémů vydána a rovněž jsme zde získali devět razítek do památníku. Pak jsme Masarykovo náměstí opustili a odjeli jsme do nedaleké obce Loučky, abychom konečně poznali vodní mlýn Wesselsky.

Na jeho prohlídku jsme se totiž chystali už několik let, ale až v onen mrazivý březnový den jsme u mlýna zaparkovali naše černé SUV, abychom náš rest smazali. Později se ukázalo, že jsme raději neměli nikam jezdit, neboť jsme ve mlýně během hodinové exkurze natolik promrzli, že jsme všichni onemocněli a 14 dní nás trápil moribundus. Nicméně jsme takové trápení předem nemohli předvídat a exkurze nás neodradil ani zamrzlý mlýnský náhon, u něhož jsme narazili na informační tabuli. Chytrá cedule nám prozradila, že se areál vodního mlýna zařadil mezi technické památky, neboť se v něm dochovaly mlecí kameny z křemenců, vodní kolo z dubu a transmise do stodoly. Dozvěděli jsme se, že mlýnský náhon byl sám o sobě pozoruhodným dílem své doby, neboť měřil tři kilometry a přiváděl vodu z Jakubčovic nad Odrou.

Po první ochutnávce jsme zamířili ke dveřím mlýna, u kterých jsme našli několik starých mlecích kamenů a část transmisního rozvodu, ale také dřevěné sochy mlynáře a mlynářky, které hlídaly u vchodu. Když jsme přišli ke dveřím, tak jsme zmáčkli zvonek, ale nic se nedělo a proto jsme na ně zabouchali, neboť jsme za nimi slyšeli nějaké hlasy. Vzápětí se v nich objevila paní, která s dalším člověkem prováděla uvnitř opravu omítky v přízemí mlýnice. Pracovnice nás odeslala vraty na dvůr, kde nás přivítal zástupce sil pekelných v podobě černé kočky. Okamžitě jsme si vzpomněli na mlynáře Máchala a naši oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty, nicméně jsme doufali, že zdejší mlynář bude přinejmenším stejně poctivý, jako ten pohádkový. O pár vteřin později jsme se setkali s majitelem mlýna a naše obavy jsme mohli hodit za hlavu.

Mlynář na nás totiž zapůsobil velice příjemně, jen se podivil, že v takovém počasí někdo na exkurzi dorazil. Za naši odvahu jsme sklidili pochvalu a pak nám svěřil mobilní telefon, v němž byla nahraná historie mlýna a popis celého zařízení uvnitř. Zatímco starý pan mlynář odešel do tepla, z výdobytku moderní technologie se ozval hlas našeho průvodce, který nás přivítal a vzápětí nám začal vyprávět historii mlýna, jenž zde prokazatelně stál už v roce 1571, kdy měl tři vodní kola na horní vodu a stejný počet složení. Dále jsme se dozvěděli, že služby zdejšího mlýna museli využívat skoro všichni sedláci z Jakubčovic a poddaní byli povinni konat robotu pěšky i koňmo v případě poškození řečiště ledovými krami, čistit náhon a když bylo potřeba, přivážet mlýnské kameny za stravu a také vozit do tohoto mlýna své obilí k mletí a šrotování.

Pak se v držení mlýna vystřídalo několik dalších majitelů či nájemců. Důležitou informací pro nás bylo, že v roce 1762 mlýn koupil za 1000 tolarů dolní mlynář z Jakubčovic Johann Wesselsky pro svého nejstaršího syna, čímž se začala odvíjet dlouhá historie tohoto rodu na zdejším klapáči, jenž měl tehdy tři vodní kola, přičemž jedno bylo pro mletí, druhé pro šrotování a třetí pro pohon vodní pily. Posledním majitelem z rodu Wesselských byl Ferdinand Franz, za jehož působení byl ve mlýně vyráběn elektrický proud pro část obce, ale když na konci druhé světové války tragicky zemřel, byly jeho děti vysídleni do Bavorska. V roce 1946 převzal mlýn Hubert Pazdera, který byl spřízněn s rodem Wesselskych, ale obilí se zde mlelo jen občas a o třináct let později musel tento hospodář ukončit soukromou zemědělskou činnost.

Pod nátlakem pak vstoupil do Jednotného zemědělského družstva, které objekty mlýna využívalo až do roku 1983, kdy Hubert zemřel. Majitelkou mlýna se pak stala jeho starší dcera Věra Králová se svým manželem, s nímž jsme se před chvílí setkali. Když jsme se seznámili s historií mlýna, hlas nás vyzval, abychom vraty vyšli z nádvoří ven. Poslechli jsme a za vraty jsme na pravé straně spatřili mlýnský náhon, jehož stěny byly obloženy kameny. Poté jsme přešli po mostku nad náhonem a před námi se otevřel pohled do zahrady s ovocnými stromky, která tvořila součást mlynářova hospodářství. Inu, majitelé mlýna se živili nejen mletím, ale také hospodařením na polích a zahradách, v čemž jim pomáhali najatí čeledíni a děvečky. Pod zahradou stála velká stodola, jenž byla s budovou mlýna spojena transmisní tyčí.

Tyč dávala do pohybu různé stroje, díky nimž si lidé tenkrát ušetřili těžkou ruční práci při zpracovávání zemědělských plodin. Rozhodli jsme se podívat na tuto zajímavou věc zblízka a po úzkém chodníčku z kamenů a jednoho vyřazeného mlýnského kola jsme ke stodole došli. Stodola byla sice zavřená, zato jsme viděli pěkně zblízka transmisní tyč, krytou po celé délce stříškou, pod jejíž ochranou jsme přišli k náhonu. V korytě pod námi se nacházelo obdivuhodné vodní kolo z tvrdého dubového dřeva o průměru 3,66 metru a šířce 2,20 metru, které sem bylo nainstalováno na přelomu listopadu a prosince roku 2008. V minulosti bychom v areálu našli dokonce dvě vodní kola a třetí u pily, ale vzhledem ke smutným osudům mlynářského řemesla v období komunismu jsme byli rádi i za to jedno.

Nad kolem jsme spatřili dvířka do mlýnice a dřevěné žlaby pro přítok vody, která pak padala shora na vodní kolo. Sebrali jsme odvahu a po schodech jsme sestoupili do bezprostřední blízkosti kola a prohlédli si ho zblízka. Kolo se sice neotáčelo, jelikož voda byla zamrzlá, ale i tak v nás budilo respekt a zároveň jsme jej obdivovali šikovnost řemeslníků, kteří vytvořili takové umělecké dílo. Trochu nás vyděsil hlas v telefonu, když nám prozradil, že se v náhonu utopilo mnoho mlynářských potomků, kteří neposlechli své rodiče a tak jsme zase opatrně vylezli nahoru k vodníkovi, kde jsme si doposlouchali zbytek vyprávění. Potom nás hlas pozval dovnitř mlýnice, což jsme uvítali, neboť venku byla pěkná zima. Nicméně záhy jsme pochopili, že se uvnitř rozhodně neohřejeme, neboť interiéry mlýnice nebyly nijak vytápěny.

Za známými dveřmi, jimiž kdysi vstupovali sedláci, rolníci a další zákazníci, nám zedníci odkryli plachty, které chránily exponáty před poletujícím prachem a tak jsme si je mohli prohlédnout. Hlas v telefonu nám nejprve upozornil, že mlynář pytle zvážil a pak je položil na plošinu výtahu, který se nacházel u vstupních dveří vedle starého kamenného schodu. Mlynář poté pytle s obilím vytáhl až pod střechu na šestou podlahu, kde začalo jeho zpracování na šrot nebo na mouku, ale nepředbíhejme. Naproti dveřím jsme pak spatřili dřevěné hranaté rukávce, visící od stropu dolů, jimiž po několika hodinách padala mouka do dřevěných truhel na podlaze, pytlů nebo moučnic a tím výroba skončila. Potom nás čekalo seznámení s tím, co se dělo mezi vytažením pytle se zrnem pod střechu a zavázáním pytle s moukou.

Nejprve jsme shlédli mohutné dřevěné převodové kolo zvané palečné, hřídele, ozubené kolo zvané pastorek a čtyři soukolí, které dávalo do pohybu vodní kolo, které jsme před chvíli obdivovalo v mlýnském náhonu. Vedle palečného kola jsme spatřili pytel, do něhož shora padal šrot, který sloužil ke krmení dobytka. Šrot, který byl základem výroby mouky krupičky, padal vedle šikmým výpadem do kapsového výtahu k dalšímu zpracování, což se regulovalo pomocí šoupátka. Snažili jsme se celý systém pochopit, což nebylo vzhledem k velkému počtu kol a zoubků jednoduché, ale celkově nám byl princip pohonu mlýnských strojů jasný. Opět nám nezbývalo, než obdivovat chytré hlavičky lidí, kteří důmyslné zařízení vymysleli. Virtuálně jsme se jim poklonili a jelikož prohlídka suterénu skončila, byli jsme zvědavi, co nás čeká dál.

Následně jsme se po schodech přesunuli o patro výše, na níž byla umístěna dvě mlecí složení a válcová stolice. Prohlédli jsme si zde také mlýnské kameny z francouzských křemencových dolů, které se vždy skládaly ze dvou částí. Spodní ležel nečinně a tak se mu říkalo ležák, zatímco horní se otáčel a tak získal pojmenování běhoun. Dozvěděli jsme se, že se rýhy v kamenech občas obnovovaly křesáním tedy zasekáváním speciálním kladívkem, což bylo poměrně důležité. Právě tyto rýhy totiž sloužily k rozmělňování obilí, z něhož tak vznikl šrot, jehož podobu jsme viděli ve sklenici. Hlas nám pak prozradil, co znamenalo známé rčení mít něco za lubem. Mlecí kameny byly totiž obaleny plechovým lubem, za nímž vždy zůstalo pár zrn a tak mlynáři vždy při mletí zbylo za lubem trochu šrotu nebo mouky měl tedy něco schovaného pro sebe.

Vedle starého původního mlýnského složení jsme našli korečkový výtah s kovovými kapsami na textilním pásu, který dopravoval hmoty na jiné podlahy. Nicméně se tak dělo jen posledních 100 let a než výtah někdo vymyslel, museli mlynáři nebo jeho pomocníci nosit pytle vážící až 70 kilogramů po schodech na zádech. Dále jsme se dozvěděli, že během staletí mlynáři přemýšleli, jak vylepšit mlecí proces a mouku snadněji získat. Ještě v 19. století mlýnské stolice rozemílaly zrno na šrot, který se několikrát vracel na mlecí kameny, aby se z něj vyrobila krupice aneb hrubá mouka. Pořád byla výroba mouky pracná, nebezpečná a zdlouhavá, neboť jen sedm procent zrna se jedním průchodem mezi kameny změnilo na mouku. Zbytek se musel znovu rozemlít, prosít a to třeba i osmkrát, což nám na práci ve mlýně vzalo romantický náhled, který jsme si vytvořili z českých pohádek.

Už z dřívějších prohlídek mlýnů jsme věděli, že převrat ve zpracování zrna přinesl vynález válcových stolic, které mlecí kameny postupně ke konci 19. století plně nahradily. Ve zdejším mlýně jsme našli rýhované stolice od pardubické firmy Hübner – Opit z roku 1898, jejichž válce se proti sobě točily různou rychlostí a na rozemletí obilí potřebovaly mlecí proces opakovat asi jen třikrát. Po obhlídce převratného stroje nás zaujala informace, že do 19. století lidstvo znalo jediné kynuté těsto a to chlebové. Největší dobrotou tak byl perník, což se změnilo právě s příchodem válcových stolic, které dokázaly mouku pomlít jemněji a lidé si tak mohli upéci koláče, dorty a buchty z bílé mouky. V podstatě to znamenalo, že pokud si mlynář novinku do svého domu nenainstaloval, zákazníci o jeho mouku neměli zájem a byl bez práce.

Pak jsme po schodech vystoupali do třetího patra, na němž zaměstnanci mlýna s pomocí hranolových vysévačů prosévali šrot, který sem padal shora. Tuto činnost museli dělat tak dlouho, dokud krupice či hladká mouka nevypadala dle přání zákazníka, k čemuž jim dopomohla síta s různě velkými oky. Jak jednoduché a účinné, pomysleli jsme si. Například pokud chtěl zákazník mouku hladkou, mlynář použil síto velmi husté a jemné, které bylo vyrobeno z pravého hedvábí. Vedle vysévače nám nad hlavou visela kovová centrální transmise, která přes ploché řemeny dávala do pohybu veškerá zařízení ve mlýně, včetně výtahu pro dopravu pytle s obilím, který našim očím také neunikl. Následně jsme popošli k oknu k mramorové desce, která sloužila k regulaci rozvodu elektrické energie po mlýně i do sousedních domů.

Na desce jsme uviděli přístroje z třicátých let 20. století od známých německých firem Siemens a AEG a pak jsme se museli pousmát nad příběhem z roku 1950. Hlas z telefonu nám vyprávěl, že tehdy porodní bába u sousedů pobízela právě rodící maminku, aby rychle přivedla miminko na svět, neboť mlynář za chvíli zastaví vodní kolo a nebude světlo. Pak jsme nahlédli na čtvrtou úzkou podlahu pod malými okénky, kam jsme jít nemohli, jelikož sloužila pro přístup k již zmiňovaným transmisím s mohutnou železnou řemenici a plochým řemenem, který poháněl loupačku o podlahu výše. Abychom ji viděli, museli jsme projít kolem ventilátoru ve tvaru velké dřevěné devítky a po dalších dřevěných schodech jsme vystoupali do pátého, předposledního patra, kde jsme viděli onu loupačku a další předměty.

V tomto patře jsme se nejprve zastavili u loupačky, která pochopitelně zbavovala obilné zrno tvrdé slupky neboli otruby, aby pak mohlo dojít k jeho dalšímu zpracování. Dělo se tak pomocí smirkového papíru uvnitř válce, jímž byly polepeny i perutě podobné těm na větrném mlýně a když do loupačky spadlo s vyššího patra zrno, tak se uvnitř ve vysoké rychlostí oloupalo a zbavilo obilných klíčků. Odpad šel stranou do pytlů, aby se později použil do krmení pro zvířata a oloupaná obilka padala hranatým výpadem dolů na mlecí kameny. Zaujalo nás, že dokud se nepoužívaly loupačky a válcové stolice, mouka byly hrubší a ve většině případů tmavší, protože obsahovala i rozemleté otruby a klíčky. Mouka byla velmi výživná, avšak mohla být trochu hořká kvůli zbytku klíčku a pro její kratší trvanlivost hospodyně nemohly mít velké zásoby mouky.

Když pak nastalo suché léto a byl nedostatek vody pro pohon vodního kola, mohli jsme chudáky obyvatele jen litovat, neboť mouku nešlo pomlet a pokud lidem došly zásoby, tak hladověli. Ulevilo se jim až od 19. století se zdokonalením mlýnské technologie a využíváním páry nebo elektřiny pro pohon mlýnských strojů, čímž se zvýšila produktivita a mouka byla trvanlivější. Na druhou stranu se lidé začali více stravovat výrobky z bílé mouky a jak jsme se dozvěděli o pár let dříve v pohankovém mlýně, takové jídlo bez mouky z otrubami a klíčky, které vždy pečovaly o správný stav tlustého střeva, sebou přinesly alergie na lepek a ucpané vnitřnosti. Ale vraťme se k vybavení pátého podlaží, na němž jsme kromě loupačky viděli zvláštní dřevěné bednění u stropu, což byl kryt pro původní šnekový dopravník, sloužící pro dopravu pomletého zrna.

Dále jsme zde viděli dílnu, oddělenou od mlecího prostoru oddělena dřevěnou stěnou s dveřmi, díky níž mlynář s pomocníky mohl udržovat své řemeslo v chodu. Kromě dílny jsme si zde prohlédli předměty, které předkové ve mlýně používali k pečení, praní, zavařování či stolování. Pak nám hlas z telefonu prozradil, že se ve mlýně hodně prášilo a tak zde jeden učeň, jemuž se říkalo prášek, neustále uklízel. Zaujalo nás, že tak činil z bezpečnostních a zdravotních důvodů, neboť při nahromadění prachu docházelo k výbuchu a k následnému požáru, který mnoho mlýnů zničil. Moučný prach se také usazoval v plicích, v nichž následně kvasil, takže zaměstnanci mlýna bývali často nemocní. Přispívaly k tomu i velké změny teplot v prostoru mlýna, když pod střechou bývalo v létě až 45 stupňů Celsia, zatímco dole u vodního kola pouze pět stupňů.

Po vstřebání poněkud smutných faktů jsme vyšlapali po schodech do posledního, šestého patra, kde nás za komínem čekal rumpál výtahu se silným konopným lanem, jímž sem byly vytaženy pytle s obilím. Mlynář zde obilí vysypal do dřevěného košíku a mohl tak začít celý proces mletí, na jehož začátku jsme se právě ocitli. Viděli jsme zde původní dřevěnou technologii, která v některých místech dosahovala až ke hřebeni střechy. Většina zařízení na této podlaze sloužila k čištění obilného zrna a od přimíšených semen a nečistot. Vedle okna jsme pod střechou spatřili dřevěné zařízení zvané větrák neboli tarar, které oddělovalo foukáním zbytky stébla od zrna a pak jsme se šli podívat k dřevěnému násypnému koši. U něj se nacházel plochý řemen, který poháněl mohutný plechový válec, zvaný koukolník, jenž opravdu odděloval ze zrna koukol a ostatní semena plevelů.

Mezi ně patřil červený vlčí mák, modrá chrpa nebo již zmíněný koukol. Docela nás překvapila informace, že posledně jmenovaný plevel obsahoval mnoho škodlivých saponinů, které poškozovaly lidský organismus. S vynálezem koukolníku tak z našich zemí vymizela lepra. Oddělený plevel padal pod koukolník do dřevěné bedny a později byl spálen, zatímco čisté obilky propadly šikmým dřevěným výpadem do loupačky o patro níž. A další postup už jsme znali. Povídání o mlýně skončilo, ale než jsme odešli dolů, podívali jsme se z okna, kde jsme se pokochali výhledem. Jelikož jsme se nacházeli v nejvyšší stavbě v Loučkách, naskytl se nám docela slušný pohled na zalesněné kopce Oderských vrchů a samozřejmě na další domy ve vesnici. Následně jsme začali opatrně sestupovat dolů a když jsme se zase octili v suterénu, rozloučili jsme se s pracovitými zedníky a zamířili přes dvůr za mlynářem.

Pán na nás už čekal pod starou kůlnou, kde si od nás převzal mobilního průvodce a nabídl nám různé upomínkové předměty. S koupí turistické známky jsme neváhali, nicméně jsme si odtud odnesli ještě magnetek, abychom nějak podpořili opravy mlýna. Vzápětí jsme se srdečně rozloučili a vylezli jsme ven na před mlýn. Než jsme odešli, odlovili jsme zde kešku a pak jsme již zamířili k dálnici, která nás přivedla k Fulneku. Toto město, rozkládající se na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska, jsme navštívili už dříve, ale kvůli rekonstrukci jsme neviděli Památník Komenského a tak jsme to chtěli napravit. O této kulturní památce však vypráví jiný článek, tak si jej také někdy přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme v tento zimní den zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme promrzli ve mlýně Wesselsky a ve Fulneku nás nerozehřál ani Komenský.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Loucky_u_Oder_-_mlyn_Wesselsky/

Historie :

První zmínky o vodním mlýně v Loučkách u Oder pochází z ledna 1571, kdy Jan Tomáš ze Zvole a Goldštejna podle smlouvy předal fojtský mlýn do vlastnictví Paulu Schwarzovi. Mlýn měl tehdy tři vodní kola na horní vodu a stejný počet složení. Ve zmíněné smlouvě bylo staveno, že služby zdejšího mlýna musí využívat skoro všichni sedláci z Jakubčovic a poddaní byli povinni konat robotu pěšky i koňmo v případě poškození řečiště ledovými krami, čistit náhon a když bylo potřeba, přivážet mlýnské kameny za stravu a také vozit do tohoto mlýna své obilí k mletí a šrotování. Mlynáři pak připadla z každého korce (korec = 16 měřic) jedna měřice. V roce 1600 byl majitelem vodního mlýna Georg Willischner. Další zpráva o mlýnu je z roku 1650. Mlýn tehdy patřil panství, které jej brzy prodalo Jakobovi Kutscherovi. V roce 1693 koupil mlýn Hans Weigel za 350 tolarů. Když v roce 1698 bylo prodáváno oderské panství, vyšlo najevo, že u mlýna v Loučkách je nedoplatek a Hans Weigel musel nedoplatek uhradit a ještě k němu přidat. Roku 1723 přešel mlýn na syna Martina Weigela, který jej  koupil od otce Hanse a postavil novou světnici jako výměnek. V roce 1742 potvrdil Franz Leopold hrabě Lichnovský mlynáři Martinu Weiglovi privilegia vydaná v roce 1571 Janem Tomášem ze Zvole. V roce 1743 Barbora Kajetánka Lichnovská urovnala spor mezi mlynářem Martinem Weiglem a jakubčickým mlynářem Wesselským. V roce 1762 koupil mlýn za 1000 tolarů dolní mlynář z Jakubčovic Johann Wesselsky, pro svého nejstaršího syna Valtena Wesselského. Mlýn měl tři vodní kola, přičemž jedno bylo pro mletí, druhé pro šrotování a třetí pro pohon vodní pily.

V roce 1797 koupil dominikální mlýn Lorenz Wesselsky za 2000 zlatých, přičemž půlku zaplatil hned a druhou měl splácet 20 let. Nový mlynář se také s vrchností dohodl, že v mlýnském náhonu může chytat ryby a na opravy hrází mu panstvo dávalo potřebné potahy i robotníky a také jakubčovický mlynář byl povinen pomáhat. Vrchnost mlynáři dopravovala mlýnské kameny, které si koupil, i dřevo na zařízení mlýna, dávala také čistit mlýnskou strouhu. Pokud se jedná o pilu, uzavřel mlynář Wesselský s vrchností roku 1820 další smlouvu. Mlynář Lorenz Wesselský zemřel roku 1831 a posledním majitelem byl Ferdinand Franz Wesselsky, za jehož působení na mlýně byl vyráběn pomocí vodního kola elektrický proud pro část obce. Ferdinandr Franz Wesselsky tragicky zemřel na konci druhé světové války a jeho děti, synové Walter a Helmut a dcera Notburga byli vysídleni do Bavorska. V roce 1946 převzal mlýn Hubert Pazdera, který byl spřízněn s rodem Wesselskych, ale po druhé světové válce nebyla mlynářská činnost provozována. Příležitostně bylo šrotováno obilí a do roku 1947 byl vyráběn elektrický proud. V roce 1959 Hubert Pazdera musel ukončit soukromou zemědělskou činnost a pod nátlakem vstoupil do Jednotného zemědělského družstva, které objekty mlýna využívalo až do roku 1983, kdy Hubert zemřel. Majitelkou mlýna se stala jeho starší dcera Věra Králová se svým manželem. V roce 1999 byl mlýn prohlášen kulturní památkou ČR a začala jeho postupná obnova. Objekt mlýna byl také využíván k ubytování a v roce 2008 bylo do náhonu nainstalováno nové dřevěné vodní kolo. Mlýn se také stal vděčným cílem turistů, kteří do oblasti Oderských vrchů každý rok míří….

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyn.cz/

Vodní mlýn Wesselsky v Loučkách u Oder je držitelem turistické známky č.1769.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vodni-mlyn-wesselsky-c1769