Poslední týden v roce mezi vánočními svátky a Silvestrem může člověk strávit různým způsobem. Většina z nás navštěvuje rodinu a příbuzné, část obyvatelstva vyrazí za sněhem na hory, někdo nedělá vůbec nic, jiní vyrazí na procházku a méně šťastní jedinci musí chodit do práce. Náš volný čas jsme využili k odpočinku, rodinným setkáním, kratším i delším procházkám a jeden volný den jsme vyrazili na výlet do Vítkova. Slezské město v opavském okrese jsme sice navštívili již o 12,5 roku dříve, ale tehdy jsme viděli pouze novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a tak jsme do Vítkova zavítali ještě jednou, abychom si prohlédli všechny jeho zajímavosti. Naším posledním cílem ve Vítkově se stal Lichtblauův mlýn, který stával na území dříve samostatné obce Dolní Ves, jež byla roku 1850 připojena k sousednímu městu.

K bývalému klapáči nás přivedla silnice směřující do Oder, kterou celou dobu doprovázel potok Čermná, jehož vody po staletí roztáčely vodní kolo. Když naše černé SUV úspěšně překonalo nepříliš důvěryhodně vypadající most přes zmíněný potok, korejský povoz jsme zaparkovali a vyrazili na obhlídku evidentně opuštěného mlýna. Na dřevěném přístavku jsme sice spatřili cedulku s textem soukromý pozemek, doplněný obligátním nepovolaným vstup zakázán, ale žádný člověk ani hlídací pes se zde neobjevil, takže jsme si mohli v klidu neoplocený areál projít. Největším problémem se záhy ukázalo bahno, do něhož se bořilo naše obutí tam, kde nerostla tráva. Během obchůzky jsme si tedy museli dávat pozor na to, kam šlapeme, ale jinak nás nic a nikdo v následujících minutách neohrožoval.

Kolo na svrchní vodu, které v roce 1930 poháněla Francisova turbína se sice nedochovalo, ale pozůstatky mlynářské technologie jsme na fasádě velkého mlýna ještě objevili. Na jedné straně budovy jsme našli plechové násypníky, na druhé se nacházela nákladová rampa a našim očím neunikla místa, kde fasádu zdobily nápisy majitelů mlýna. Povedlo se nám rozluštit pouze jméno Schustek, který zde hospodařil před druhou světovou válkou, ostatní písmena byla nečitelná a zbyly po nich jen oranžové pruhy cihel v otlučené omítce. Pro pořízení některých fotografií jsme neváhali vylézt na železniční trať, vedoucí nad mlýnem, odkud se nám na budovu naskytl zajímavý pohled. Kráčeli jsme po kolejích pár desítek metrů až na most přes přítok Čermné a doufali jsme, že se přitom v nedaleké zatáčce neobjeví vlak.

Naštěstí žádný zrovna nejel a tak jsme za mostem bez úhony slezli z železničního náspu ke zmíněnému přítoku, odkud jsme mlýn rovněž zvěčnili objektivem našeho fotoaparátu. Malým zpestřením byl brod na polní cestě, směřující od mlýna na přilehlou louku, kterým kdysi projížděli koňské povozy se senem. My jsme se v prosinci rozhodně nechtěli brodit studenou vodou a tak jsme o kousek dál využili dřevěné lávky, která se sice pod námi poněkud prohýbala, ale přece jen se nám podařilo přejít na druhou stranu. V suchém oblečení jsme tak znovu stanuli u přední strany klapáče a následně jsme se vrátili do auta, kde jsme si o něm přečetli pár informací. Z vlastních vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že mlýn prokazatelně existoval v roce 1640, kdy jej vlastnil Adam Lichtblau.

Další zpráva o mlýně pocházela z roku 1712, kdy jej koupil po svém zemřelém otci Tomáši Lichtblauovi jeho syn Matouš, ale o tři měsíce později hospodářství přenechal za stejných podmínek svému bratru Ondřejovi. Léta Páně 1764 koupil mlýn s jedním složením Karel Lichtblau od svého otce Ondřeje za 400 tolarů slezských a když roku 1797 zemřel, majetek převzal jeho syn Antonín Lichtblau za 400 tolarů slezských. K další změně majitele došlo 13. září 1806, kdy Josef Hosch prodal mlýn Antonínu Schönwetzovi za 5 000 zlatých rýnských a blíže neznámým způsobem získal Lichtblauův mlýn František Dressler, který jej 31. července 1815 prodal svému stejnojmennému synovi. Neuběhlo ani devět let a František Dressler ml. prodal mlýn Vincenci Kretschmerovi, mlynáři z Rozsochatského mlýna na hradeckém panství.

V době pořizování stabilního katastru byl roku 1836 mlýn ve vlastnictví Antonína Esslera. V roce 1930 zde hospodařil Adolf Schustek a někdy v té době byl mlýn přestavěn do dnešní podoby. Osudy mlýnských budov po druhé světové válce se nám nepodařilo zjistit, nicméně po sametové revoluci patřil olomoucké firmě Morseva, která jej pár měsíců před naší návštěvou patrně prodala soukromé osobě. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš vůz a odjeli do Oder, kde jsme navštívili místní městské muzeum, ale o něm již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v prosinci navštívili města Vítkov a Odry. Pokud jste sem také zavítali, můžete své zážitky napsat do komentářů pod článek. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vitkov-lichtblauuv-mlyn​

Historie :

Lichtblauův mlýn u Vítkova prokazatelně existoval v roce 1640, kdy jej vlastnil Adam Lichtblau a odváděl z něj daň 13 tolarů. Další zpráva o mlýně pochází z 11. července 1712, kdy jej koupil po svém zemřelém otci Tomáši Lichtblauovi Matouš za 320 tolarů slezských, ale synek o tři měsíce později hospodářství přenechal za stejných podmínek svému bratru Ondřejovi. Dne 20. ledna 1764 koupil mlýn Karel Lichtblau od svého otce Ondřeje za 400 tolarů slezských. V hotovosti zaplatil 150 tolarů, zbytek měl splácet a navíc musel svému bratrovi Leopoldovi platit 10 tolarů. Nový mlynář dále musel svým sestrám Kristině a Rozině dát do výbavy každé dvě mladé krávy. Když Karel roku 1797 zemřel, převzal mlýn s jedním složením jeho syn Antonín Lichtblau za 400 tolarů slezských. K další změně majitele došlo 13. září 1806, kdy Josef Hosch prodal mlýn Antonínu Schönwetzovi za 5 000 zlatých rýnských, který se také musel vypořádat se sourozenci. Blíže neznámým způsobem získal Lichtblauův mlýn František Dressler, který jej 31. července 1815 prodal svému stejnojmennému synovi za 6 000 zlatých v.m. Neuběhlo ani devět let a František Dressler ml. prodal mlýn Vincenci Kretschmerovi, mlynáři z Rozsochatského mlýna na hradeckém panství, za 5 636 zl.v.m. V době pořizování stabilního katastru byl roku 1836 mlýn ve vlastnictví Antonína Esslera. V roce 1930 zde hospodařil Adolf Schustek a někdy v té době byl mlýn přestavěn do dnešní podoby. Tehdy mlýnské zařízení roztáčelo jedno kolo na svrchní vodu, poháněné Francisovou turbínou, které se bohužel nedochovalo. Osudy mlýna po druhé světové válce nejsou známy, patrně se zde mlely krmné směsi, nicméně o mnoho let později byl provoz zastaven úplně. Budovy bývalého Lichtblauova mlýna začaly chátrat a jeho vlastník firma MORSEVA, spol. s r.o., Holice jej dala do prodeje.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Město Vítkov je držitelem turistické známky č.1262.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vitkov-c1262