Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Během procházky tímto městem jsme poznali poměrně velké množství památek a zajímavostí, které byly soustředěny zejména v historickém středu Kouřimi kolem Mírového náměstí. Když jsme si je všechny prohlédli, odjeli jsme za dalšími turistickými cíli, kterých ještě zbývalo vcelku dost. S některými jsme se seznámili při putování po naučné stezce Stará Kouřim a nezapomněli jsme ani na šestici dochovaných vodních mlýnů, z nichž dva představovaly naše úplně poslední cíle v Kouřimi. Jedním z nich byl mlýn Bukačov, pro jehož obhlídku se nám nabízely dvě varianty. Původně jsme uvažovali, že si k němu zajdeme během procházky po zmíněné naučné stezce, ale nakonec tak učinil jen náš lovec keší. My ostatní jsme byli už po celodenním chození unavení a tak jsme se rozhodli ke mlýnu zajet autem poté, co jsme se z naučné stezky vrátili.

Naše černé SUV vedla navigace po úzké asfaltové silnici až na zadané souřadnice, kde jsme zaparkovali, ale mlýn jsme nikde neviděli. Nastala takřka zoufalá situace, neboť ani podle mobilního telefonu nebylo úplně jisté, kam máme jít. Šipka se na mapě točila jako holub na báni a vedla nás stále dál a dál od finálových souřadnic. Kráčeli jsme po louce kolem několik desítek metrů vzdálených budov, z nichž se později vyklubaly budovy v mlýnském areálu. To jsme však zjistili až poté, co jsme se vrátili k autu a rozhodli se zajít pro radu do zmíněného areálu. Když jsme přišli ke vstupní bráně, vylekal nás štěkot psů, ale šelmy byly naštěstí zavřené v kotci a vzápětí nás uklidnil pohled na trojici mužů, sedících na terase domu. Zvědavě si nás prohlíželi a v očích se jim zračila otázka, co tady děláme.

Rádi jsme jim vysvětlili důvod naší návštěvy a muže, z něhož se vyklubal majitel pozemku, jsme poprosili o možnost prohlídky a svolení s pořízením fotografií. Souhlas jsme dostali, ovšem dovnitř domu jsme vpuštěni nebyli, což jsme docela chápali. Byli jsme rádi za to, že jsme se mohli projít alespoň po nádvoří, vždyť jsme mohli odtáhnout s nepořízenou či dokonce se štěkající smečkou za zády překonat světový rekord v běhu na 200 metrů, což byla přibližně vzdálenost od mlýna k našemu autu. Tři muži se opět ponořili do rozhovoru, z něhož jsme je vyrušili a my jsme zahájili obhlídku budov v areálu. Postupně jsme shlédli vlastní mlýn s mansardovou střechou, v němž se dochovalo jeho kompletní umělecké složení, které původně poháněla dvě vodní kola doplněná třetím kolem pro pohon pily. Roku 1918 nainstaloval mlynář Beyšovec dvě Francisovy turbíny, které významně zvýšily výrobní možnosti mlýna.

Z mlýnice bývala pekárna, pro jejíž potřeby byl zakoupen nedochovaný parní stroj a postaven vysoký komín, který čněl k nebi jako mrakodrap. Bohužel zanikla i pila, ale zato jsme si prohlédli hospodářský dvůr s kolnou, stodolou a chlévy. Ve zdivu těchto staveb jsme viděli některé ze zazděných kamenických článků, pocházejících ze zbořeného románského kostela sv. Vojtěcha, jež od druhé poloviny 17. století patřil do majetku mlynářského rodu Bukačů. Kostelík sice zanikl přibližně po roce 1790, ale pozemek na návrší patří ke mlýnu dodnes. Z vlastních vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že samotná historie mlýna se začala už na začátku 15. století, kdy měl dřevěnou podobu s jedním či dvěma vodními koly na spodní vodu. Tehdy musel vypadat romanticky, nicméně my jsme klapáč viděli v podobě z roku 1680.

Tehdy mlýn získal Jiří Vojtěch Bukač, podle nějž získal dnešní název Bukačov a právě on nechal jej přestavět na budovu krytou mansardovou střechou. Zaujalo nás, že v Bukačově se mlelo až do roku 1962, kdy stát mlýn zakonzervoval a držel jako rezervu. Po vdově posledního mlynáře zdědily objekt dvě dcery žijící v Praze, které jej poté prodaly současnému majiteli, drobnému zemědělci, s nímž jsme patrně před chvílí mluvili. Když jsme si vše přečetli, docela rychle jsme prošli pilířovou bránou ven a příjezdovou cestou jsme se kolem špýcharu a obytného domu vrátili k autu. Vzápětí jsme pokračovali po zmíněné asfaltové silnici k 500 metrů vzdálenému mlýnu Pášov, o němž se více dozvíte mém dalším článku. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_mlyn_Bukacov/

Historie :

Vodní mlýn Bukačov je poprvé připomínán roku 1404, kdy byl v Bílé knize práv a svobod označen jako Prostřední. Pravděpodobně se jednalo o celodřevěný mlýn s jedním či dvěma vodními koly na spodní vodu. V 16. století byl nazýván Vojtěšský pravděpodobně podle mlynáře Vojtěcha, zmiňovaného v roce 1516, nebo podle kostela svatého Vojtěcha, jenž dokonce od druhé poloviny 17. století patřil do majetku mlynářského rodu Bukačů. Pozemek na návrší patří k mlýnu dodnes, ale kostelík zanikl přibližně po roce 1790 a některé jeho kamenné články můžeme dodnes nalézt zazděné v opěrné zdi v areálu mlýna. Mlynář Vojtěch postupně získal značný majetek, včetně nejrozsáhlejších vinic a chmelnic na Kouřimsku. Po jeho smrti mlýn převzali jeho syn Pavel a vdova Marta. Po porážce vzpoury stavů v roce 1547 Kouřim ztratila všechny své statky včetně dvou mlýnů. Vojtěchovský mlýn přešel do rukou dcer vdovy Marty – Mariány Hrázské a Ludmily Zlonické.

Roku 1680 mlýn získal Jiří Vojtěch Bukač, podle nějž získal mlýn dnešní název Bukačov. Byl to on, kdo nechal mlýn přestavět podoby budovy kryté mansardovou střechou. Když v roce 1689 zemřel, nedohodli se potomci na rozdělení majetku a dlouho se o mlýn soudili. Ve sporu zvítězil až roku 1724 J. Veselý, který si vzal jednu z Bukačových dcer a mlýn pronajímal. Již v roce 1755 jej však prodal rodině Šmejkalově, která zde hospodařila téměř sto let. Na Indikační skice z roku 1841 se už uvádí jako majitelka „Pleskot Františka“. Jedním z dalších majitelů se stala rodina Miškových, jež mlýn na konci 19. století přivedla ke krachu. Budovu pak koupil Augustin Beyšovec a jeho rod se zde držel až do druhé poloviny 20. století. Mlelo se až do roku 1962 a následně stát mlýn zakonzervoval a držel jako rezervu. Po vdově posledního mlynáře zdědily objekt dvě dcery žijící v Praze, které jej poté prodaly současnému majiteli. Areál dnes slouží drobnému zemědělci. Ten postupně mlýn adaptuje na trvalé bydlení, o němž do budoucna uvažuje.

Ve mlýně se dochovalo jeho kompletní umělecké složení, které však není udržované. Voda na vodní kolo tekla od jezu náhonem na turbínovou kašnu a odtokovým kanálem se vracela zpět, náhon je stále částečně funkční. Při mlýně byla také pekárna, která užívala komín postavený kvůli parnímu stroji, byla zde i pila, která zanikla. Ve mlýně se dále dochoval naftový motor od výrobce brněnské Královopolské strojírny a vysokotlaký naftový motor soustavy Hindl o výkonu 30 HP z roku 1923 od stejného výrobce, který se nachází v jižní části strojovny nad turbínovou kašnou. S tímto motorem souvisí dochovaný plechový výfuk vyústěný nad střechu turbínového domku. Dochovala se také původní nádrž na naftu, která visí na zdi vedle motoru. Zanikl parní stroj, který sloužil jako pomocný motor, po kterém zbyl pouze vysoký cihelný komín a pravděpodobně tlaková nádrž na vodu, umístěná nad pekařskou pecí.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/74-mlyn-bukacov

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496