Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých tu bylo opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k návštěvě obce Tržek. Historie této vsi nedaleko Litomyšle se začala psát už v první polovině 12. století a tak nebylo divu, že jsme zde našli hned několik turistických cílů. Jedním z nich byl Zamastilův mlýn, který vystavěl roku 1720 Jakub Abraham pod rybníkem s názvem Štít poblíž tehdejšího Tržku.

V 18. století se klapáč nacházel mimo obec a i když bylo do té doby v Tržku postaveno mnoho nových domů, tak i v době naší návštěvy stál na úplném konci vesnice. Museli jsme se tak protáhnout úzkými uličkami mezi rodinnými domky až na konec ulice, kde asfaltová komunikace končila u potoka Desná a dál vedla už jen polní cesta. Na tomto místě jsme ponechali naše černé SUV a ještě než jsme se vydali ke mlýnu, chvilku jsme pozorovali krásné koně v ohradě na druhé straně cesty. Louka v ono říjnové odpoledne stále poskytovala těmto ušlechtilým zvířatům dostatek pastvy a tak jsme je mohli nerušeně pár minut pozorovat při jejich poklidném hodování.

Následně jsme se již vydali ke mlýnu, k němuž jsme došli po štěrkem zpevněné cestě a začali si prohlížet jeho průčelí s pěticí oken v přízemí a dvěma v patře. Za nimi jsme jen mohli tušit přítomnost dochovaného mlecí zařízení. V prvním válcovém patře se totiž nacházela vzácná stolice od firmy Ganz – Budapešť z konce 19. století a více než sto let přežily další dvě dvouválcové stolice od firmy Julius Škrland a spol. – České Budějovice a J. Prokop a synové – Pardubice, vyrobené po roce 1909. Jelikož jsme neměli rentgenové oči, museli jsme se spokojit s jinou dochovanou upomínkou na mlynářskou činnost, kterou byl nápis Válcový mlýn a jméno patrně posledního mlynáře Oldřicha Zamastila.

Jeho mlynářská práce pravděpodobně skončila okolo roku 1953, kdy komunistický režim zlikvidoval tuto řemeslnou činnost a vše centralizoval do prostor velkých mlýnů. V době naší návštěvy mlýnská budova sloužila k bydlení a tak jsme se otevřenou bránou neodvažovali vstoupit na dvorek, abychom nerušili klid jeho obyvatel či neprobudili hlídacího psa. Přece jen jsme už atletické roky měli už za sebou a tak by byl vítěz dostihů předem znám ! Vydali jsme se v trávě vyšlapanou cestičku vzhůru do svahu, která nás dovedla na břeh rybníka Abrahám. Nebylo třeba zapojit veškeré mozkové buňky k tomu, abychom se dovtípili, že rybník získal jméno po první mlynářské generaci, když předtím nesl název Štít.

Na jeho poklidně hladině jsme vyrušili mladou labuť, která pod dohledem opeřených rodičů brázdila zdejší vody. Jakmile nás uviděla, důstojně a zároveň rychle zamířila zpátky k tatínkovi a mamince, kde záhy našla bezpečí pod bíle zbarvenými křídly. My jsme zatím kráčeli po sotva znatelné pěšince mezi vodstvem a mlýnem, přičemž jsme každou chvíli uskočili leknutím, když stejně vyděšené žáby prchly pod hladinu rybníka. Zatímco pohyb obojživelníků byl tak rychlý, že jsme je nedokázali identifikovat, labuť velkou s krátkým ocasem, černýma nohama a dlouhým, esovitě prohnutým štíhlým krkem, jsme poznali poměrně snadno. Chvíli jsme vznešené ptáky, patřící mezi největší opeřence v České republice, pozorovali a následně jsme došli k mlýnskému náhonu.

Betonové stavidlo porostlé mechem stále pouštělo vodu z rybníka do úzkého náhonu jako za starých časů, jen to dřevěné kolo na svrchní vodu už chybělo. Životodárná tekutina tak padala dolů naprosto zbůhdarma, přitom ještě mezi první a druhou světovou válkou roztáčela vodní kolo s dřevěnou hřídelí, které pak pohánělo celý mlecí systém. Schováni pod stromy jsme se snažili celou situaci představit a alespoň v duchu jsme se přenesli do období první republiky, kdy od mlýna odjížděli povozy a později automobily s pomletou moukou či jinými produkty v podobě šrotu, krupice. A že to rodina Abrahamova neměla lehké svědčí historická fakta z různých kronik nebo pouhé vyprávění.

Už dávno jsme věděli, že než došlo k vynálezu automatických mlýnů, tak se v těch venkovských pracovalo často i 16 hodin denně v prachu, hluku i mrazu. Pracovní den začínal kolem páté hodiny, mnohdy však mlýn mlel nepřetržitě i v noci. Těžké pytle s obilím se ručně vynášely po schodech, výsledné melivo a mouka se opět přemisťovalo ručně. Celoroční práce mlynáře se ovšem neomezovala jen na mletí mouky, i když obsluha zákazníků, příjem obilí na mletí, vydávání výrobků, evidování účtů a kontrola plateb byly hlavní náplní mlynářského řemesla, neboť bylo potřeba mlýnské zařízení seřizovat a opravovat. Takové živobytí jsme si už vůbec nedokázali představit a rozhodně bychom si s mlynáři nechtěli svá řemesla vyměnit.

Od náhonu jsme se pak po břehu rybníka vrátili zpět k autu, ovšem zatím jsme areál mlýna neopustili, pouze jsme kolem vozu prošli a zastavili se na malém mostě. Ten umožňoval bezpečný přechod přes potok Desná a právě z něj se nám naskytl celkový pohled nejen na budovu mlýna, ale i přistavěnou obytnou část. Zaparkované dodávky svědčily o tom, že se někdo z obyvatel posledního stavení ve vsi už vrátil domů, ale nikoho jsme neviděli. Po chvilce jsme již zamířili k našemu korejskému vozu, zamávali pasoucím se koníkům a definitivně Tržek opustili. Tím jsme tento říjnový výlet ukončili a vrátili se domů do Olomouce. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme navštívili Tržek, když jsme se předtím neztratili v háji. 

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Trzek_-_Zamastiluv_mlyn

Historie :

Počátky vodního mlýna na dnešním konci vesnice Tržek se datují do roku 1720, kdy tehdejší nájemce pozemku Jakub Abraham požádal vrchnost o povolení vystavět na své náklady mlýn. Žadatel pocházel ze vsi Moravice a zmíněná půda se nalézala pod rybníkem s názvem Štít poblíž Tržku. Majitelé panství výstavbu povolili a tak se budoucí mlynář pustil do díla. Nový mlýn byl poté oceněn na 300 kop a nebyl zatížen žádnými dluhy. Bylo ustanoveno, že potomci Jakuba Abrahama budou z tohoto mlýna platit roční úrok 24 zlatých, přičemž vrchnost mohla výši nájemného v budoucnu upravovat.

Roku 1750 koupil barokní mlýn za 500 kop Josef Abraham za podmínky, že jeho otec mohl ve mlýně dožít na výminku, dále musel mlynář vydat svatební výbavu svým sestrám Anně a Maryaně a ještě splácet gruntovní peníze dětem Jakuba Abrahama Dorotě Krajčové, Žofii Soukupové, Kateřině Kolářové, Anně a Maryaně ročně po 6 kopách.

Další zpráva o novém mlynáři pochází z roku 1839, kdy se jím stal Václav Abrahám a o něco později došlo k jeho klasicistní přestavbě. Mlýn tehdy pohánělo vodní kolo s dřevěnou hřídelí, které pak pohánělo celý mlecí systém. V prvním válcovém patře se nacházela vzácná stolice od firmy Ganz – Budapešt vyrobená po roce 1882. Další dvě dvouválcové stolice vyrobené po roce 1909 pocházely od firmy Julius Škrland a spol. – České Budějovice a J. Prokop a synové – Pardubice.

K moderní přestavbě budovy došlo okolo roku 1920 a o deset let později se majitelem mlýna stal Oldřich Zamastil. Tehdy klapáč pohánělo dřevěné vodní kolo na vrchní vodu s plechovými lopatkami. Jeho práce mlynáře pravděpodobně skončila okolo roku 1953, kdy komunistický režim zlikvidoval tuto řemeslnou činnost a vše centralizoval do prostor velkých mlýnů. Později se majitelkou mlýna stala dcera Oldřicha Zamastila a i na počátku 21. století v něm bydlí příbuzní mlynářského rodu. Dnes mlýnská budova tedy slouží k bydlení, přesto se jeho zařízení jako zázrakem dochovalo.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/315-zamastiluv-mlyn-mlyn-stit-abraham

Obec Tržek nemá turistickou známku.