V určitém období jsme hojně navštěvovali východočeský kout naší krásné země, zejména Choceň a okolí. Hlavním důvodem těchto výprav byl dovoz našich produktů do zdejšího velkoobchodu s mýdly. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili k poznávaní zajímavých míst v tomto kraji, o které tu opravdu nebyla nouze. Jednoho říjnového dne jsme po odevzdání mýdel odjeli do Vysokého Mýta, kde jsme se seznámili se všemi památkami a zajímavostmi tohoto krásného historického města. Po obhlídce Husova sboru a Dolního mlýna jsme naším stříbrným autem odjeli na Tyršovo náměstí, kde jsme jej nechali odpočívat až do pozdního odpoledne. Potom jsme se vydali na procházku centrem města, nabitém památkami či muzejními expozicemi a na závěr jsme si nechali Horní mlýn, zvaný též Panský, Svrchní či Holubíkův.

Auto jsme si vyzvedli na Tyršově náměstí a vzápětí jsme odjeli na parkoviště, rozkládající se na břehu Mlýnského potoka, jehož vodstvo kdysi roztáčelo kolo nedalekého klapáče. Když jsme zaparkovali, vydali jsme se po mostě zapadaném podzimním listím ke mlýnu, který se dochoval v plně funkčním stavu i s vnitřním vybavením z třicátých let 20. století. Do útrob budovy jsme se sice nedostali, ale rádi jsme si jej prohlédli alespoň zvenku v podobě, kterou získal během přestavby v letech 1921 – 1922. Na vysoké budově se nám líbil štít a architektonické ozdoby kolem oken či v nižších patrech mlýna. Krátce jsme shlédli sousední pilu či obydlí mlynáře a nezapomněli jsme ani na vodní náhon, který se k našemu potěšení taktéž dochoval spolu s jalovým žlabem, odtokovým kanálem a turbínovou kašnou.

Vodník v náhonu u parkoviště nás nijak nevyděsil, navíc se zrovna věnoval své nevěstě, kterou byla patrně nějaká princezna, neboť jsme na její hlavě spatřili korunku. Na hlavní mlýnské budově jsme našli pamětní desku, která připomínala založení klapáče ve středověku, ale abychom zjistili kompletní historii mlýna, museli jsme se vrátit k autu a vytáhnout papíry, jež jsme si předtím doma vytiskli. Pěkně v teple jsme si pak začali pročítat důležitá data a fakta, týkající se Horního mlýna, jenž vznikl někdy koncem 14. století. První známka o něm však pocházela z roku 1443, kdy na mlýně pod Choceňskou bránou hospodařil mlynář Kulhavý a Řehoř Dvořák. Zaujalo nás, že mlýn zanedlouho koupil jakýsi muž jménem Quidus , který jej však dlouho nevlastnil, neboť již roku 1447 jej prodal Stěchovi.

Trochu jsme však nepochopili, proč si Quidus o pět let později koupil mlýn zpět od Kačky Stěchové. Co ho k tomu vedlo ? Rychlý zisk ? Kdo ví. Další majitelé se pak v držení mlýna různě střídali až jej roku 1498 získal nějaký Pavel, který polovinu prodal Dobkovi. Tehdy se mlýn jmenoval Panský, měl tři složení, krupník, pilu a stroj na předení bavlny. Dále jsme se dočetli, že Na přelomu 19. a 20. století mlýn tvořila dvoupatrová zděná budova s valbovou střechou, typická pro umělecké složení, po jejíž pravé straně se nacházela tři vodní kola na spodní vodu. Na druhém břehu náhonu stála dodnes dochovaná pila, kterou jsme před chvílí viděli. Tehdy mlýn patřil Josefu Kašparovi, který se roku 1892 stal prvním starostou Společenstva mlynářů ve Vysokém Mýtě.

Po manželově smrti vedla válcový mlýn s pilou vdova Marie Kašparová, která v letech 1921 - 1922 nechala mlýnici zvýšit o třetí patro, zakončené rovnou střechou a v téže době přistavěla jedna vysokomýtská firma k pile místnost pro lokomobilu, jež sloužila jako záložní pohonná síla pro pilu i mlýn. Nijak nás nepřekvapilo, že po znárodnění budovu převzaly Východočeské mlýny a pekárny Pardubice, poté Okresní národní výbor Ústí nad Orlicí a konečně jednotné zemědělské družstvo, které si zde zřídilo sklad. Naštěstí nedošlo k úplné devastaci majetku, který byl roku 1991 vrácen soukromým majitelům, kteří obnovili provoz pily a na začátku 21. století spustili malou vodní elektrárnu. Po přečtení posledních řádků jsme nastartovali a odjeli domů do Olomouce. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme jeden říjnový den věnovali památkám Vysokého Mýta.

Uběhlo 2,5 roku, když jsme Vysoké Mýto navštívili znovu, abychom poznali zbytek zajímavostí, které jsme předtím neviděli. Opět jsme k tomu využili cestu do velkoobchodu s mýdly, ale sychravé říjnové počasí vystřídala polojasná obloha a příjemná červencová teplota, zvoucí k vycházkám do přírody i po městě. Když jsme pracovní záležitosti splnili, mohli jsme se věnovat zábavě, kterou jsme zahájili u Panského mlýna. Naše stříbrné francouzské auto jsme odložili na známém parkovišti a šli si prohlédnout mlýn. Vodník s nevěstou byli na svém místě, jen princezna přišla o svou korunku, což se ovšem nesluší dále rozebírat. Před mlýnicí jsme se ještě pozdravili s dřevěným majitelem klapáče a pak jsme podél náhonu vyrazili k prvnímu zastavení naučné stezky Vinice, kvůli níž jsme k Hornímu mlýnu znovu přijeli. Zážitky z procházky a další navštívené místa z tohoto dne vám pak představí cestopis Jak jsme se ve Vysokém Mýtě prošli po vinici a koupili si pivo.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vysoke-myto-horni-mlyn​

Historie :

Horní mlýn, později zvaný Panský vznikl někdy koncem 14. století, nicméně první zmínka o něm pochází z roku 1443, kdy na mlýně pod Choceňskou bránou hospodařil mlynář Kulhavý a Řehoř Dvořák. Druhý jmenovaný muž mlýn vyměnil za dvůr jakéhosi Quiduse, který jej však dlouho nevlastnil, neboť již roku 1447 jej prodal Stěchovi. Uběhlo pět let a Quidus si Horní mlýn koupil zpět od Kačky Stěchové. Později byl mlýn v majetku Vavřince Havéře a Matina Fučíka, kteří jej roku 1491 prodali Bohunkovi Hermanskému z Adršpachu. Nový majitel slíbil, že bude dávat špitálu každý týden půl korce žita, k vánocům vykrmeného vepře a o významných svátcích vědro pšenice. O sedm let později však mlýn prodal Danielovi. Později držel mlýn nějaký Pavel, který polovinu prodal Dobkovi. Tehdy se mlýn jmenoval Panský a měl tři složení, krupník, pilu a stroj na předení bavlny. Roku 1518 mlýn patřil obci Vysoké Mýto, která jej prodala Pavlu Holubníkovi, po němž klapáč získal nové jméno. Později se mlýn dostal zpět do držení obce, která jej roku 1779 prodala A. Podhájskému, po němž jej dědicové roku 1811 za 99500 zlatých přenechali Vojtěchu Jetmarovi.

Na přelomu 19. a 20. století mlýn tvořila dvoupatrová zděná budova s valbovou střechou, typická pro umělecké složení, po jejíž pravé straně se nacházela tři vodní kola na spodní vodu. Na druhém břehu náhonu stála dodnes dochovaná pila (parcela 2180). Tehdy mlýn patřil Josefu Kašparovi, který se roku 1892 stal prvním starostou Společenstva mlynářů ve Vysokém Mýtě. Po manželově smrti vedla válcový mlýn s pilou vdova Marie Kašparová. V letech 1921 - 1922 tato žena nechala mlýnici zvýšit o třetí patro, zakončené rovnou střechou a v téže době přistavěla vysokomýtská firma „První orlická stavebna pro veškeré stavby a železobeton“ k pile místnost pro lokomobilu 60 HP. Ta sloužila jako záložní pohonná síla pro pilu i mlýn, k dalšímu strojnímu vybavení patřily dvě Francisovy turbíny 8 a 13,8 HP, z nichž jedna pocházela z roku 1906. V roce 1930 byla majitelkou mlýna a pily Josefa Kašparová, potom H. Kašpar a posledním mlynářem před znárodněním se stal Bohumír Prokeš. Po komunistickém převratu budovu převzal národní podnik Východočeské mlýny a pekárny Pardubice, poté Okresní národní výbor Ústí nad Orlicí a užívalo ji jednotné zemědělské družstvo jako sklad. Po vrácení soukromým majitelům byl roku 1991 obnoven provoz pily a na začátku 21. století spuštěna malá vodní elektrárna. Ve mlýně se dochovala část staršího strojního vybavení.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.vodnimlyny.cz

Město Vysoké Mýto je držitelem turistické známky č.741.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vysoke-myto-c741