Muzeum na demarkační linii v Rokycanech jsme si prohlédli cestou domů z dovolené, během které jsme byli ubytováni v západočeském Staňkově. Po příjezdu do tohoto okresního města jsme naše auto zaparkovali přímo u brány muzea a vydali se do pokladny, kde jsme koupili vstupenky, turistickou známku a získali razítko do památníku. Potom jsme již zamířili za exponáty v muzeu, které bylo otevřeno roku 1997 a stalo se největším soukromým vojenským muzeem u nás.

Hned na začátku expozice se pyšně na horkém sluníčku vyhříval sovětský tank T-34/85, který byl druhou hlavní verzí slavného tanku druhé světové války. Dozvěděli jsme se, že tento tank výkonem svého kanónu, účinností pancíře a jízdními vlastnostmi předčil všechny své současníky. Díky svým širokým pásům a nízkému měrnému tlaku snadno projížděl i měkkým terénem, kde se těžké německé tanky často bořily. Z dějepisu jsme dávno věděli, že tank T-34 svedl mnoho těžkých bitev, přesto dorazil až do Berlína a stal se nejvýraznějším symbolem vítězství komunistického Sovětského svazu nad nacistickým Německem.

Zaujalo nás, že po druhé světové válce tento tank významně zasáhl do bojů v Korejské válce, v Evropě neblaze proslul v roce 1953, kdy zasahoval při povstání v Polsku a ve Východním Německu, a zejména roku 1956, kdy potlačoval povstání v Maďarsku. Tank bojoval v arabsko-izraelských válkách v letech 1956, 1967 a 1973. Velmi oblíbený byl pro svou jednoduchost až do 70. let v Africe, kde ho bez problémů obsluhovali pologramotní domorodci. Dokonce bojoval ještě v občanské válce na území Bosny a Hercegoviny v 90. letech 20.století.

Vedle sovětské legendy čestné místo zaujímal jeho slavný protivník Tiger I., který se stal bezesporu nejslavnějším německým tankem druhé světové války. Přečetli jsme si, že poprvé byly tanky Tiger nasazeny v září 1942 v nevhodném bažinatém terénu v okolí Leningradu. Nepodivili jsme se tedy tomu, že mnoho tanků bylo zničeno anebo trpělo mechanickými poruchami. Jinak byl ale jeho 88 mm kanon schopen likvidovat sovětské T-34 na střední vzdálenost.

Na první pohled se nám Tiger zdál o hodně větší než T-34, a právě jeho váha byla velkým problémem kvůli obratnosti a dojezdu, protože spotřeba paliva byla také velká a nedovolovala nasazení v delších taženích. V červenci 1943 byly tanky Tiger použity u Kurska a ukázaly se zde v poměrně příznivém světle. Dále jsme se dozvěděli, že Tiger byl dále nasazen v Normandii v létě 1944 a během ofezivy v Ardenách v prosinci 1944, kde se ukázala jeho nevýhoda, příliš velká spotřeba paliva a krátký jízdní dosah.

Od krásných a legendárních tanků jsme zamířili k vozidlům Varšavské smlouvy. Stála tu celá řada terénních nákladních automobilů Praga V3S, lidově zvaný ventra, vétřieska, vejtřaska,VSka nebo Vejda, který se začal vyrábět v roce 1953 a byl určen zejména pro armádu. Vzhledem k tomu, že jsme se s tímto vozidlem v životě běžně setkávali, tak jsme velice dobře věděli, že terénním vlastnostem V3S se vyrovnal jen málokterý novější dopravní prostředek. Hlavní výhodou byla její nízká hmotnost. Dále jsme se dozvěděli, že auto uveze pět tun na zpevněném povrchu a tři tuny nebo 22 vojáků v terénu. Zaujalo nás, že se mohla brodit skoro metrem vody a problémy jí nedělala ani kolmá překážka vysoká 40 centimetrů.

Vedle českých náklaďáků jsme si pak prohlédli sovětské ZIS-151, což byl sovětský víceúčelový nákladní automobil, který sloužil zejména k vojenským účelům. Dozvěděli jsme se, že se vyráběl se v letech 1947 - 1965 v továrně ZiS, který byl po Stalinově smrti přejmenován na ZiL . Nepřekvapilo nás, že se proto automobily vyráběné po roce 1956 nazývaly ZiL-151 a nahrazovaly v Sovětské armádě vozy, které byly užívány v druhé světové válce.

Dalším sovětským produktem , který jsme zde viděli, byl terénní nákladní automobil Ural -375 D, který byl určen pro přepravu osob a materiálu v arktických podmínkách. Na konci řady jsme pak viděli sovětský vůz Gaz-66 v několika modifikacích. Zjistili jsme, že se jednalo o lehký terénní nákladní automobil, který byl v kombinaci s různými nástavbami používaný pro přepravu nákladu a osob po silnici i v terénu. GAZ 66 se začal vyrábět počátkem 60. let v bývalém Sovětském Svazu a stal se tak oblíbeným automobilem vojsk Varšavské smlouvy v mnoha státech východního bloku a používal se i u nás v ČSLA.

Naproti vozidlům Varšavské smlouvy jsme si postupně prohlédli o něco starší krasavce. Jedním z vozidel 2.světové války byla sanitní Škoda 150. Přečetli jsme si, že se jednalo o lehký nákladní automobil vyráběný automobilkou ASAP Mladá Boleslav mezi lety 1939–1942, který byl produkován v řadě provedení, především jako valník, skříňový automobil, vojenská sanita, hasičský vůz a další.

Zajímavý byl policejní vůz Walter Commercial z roku 1929, který se vyráběl v Praze. O kousek dál jsme spatřili Jeep Willys MB,což byl americký lehký užitkový vůz, který se stal synonymem pro terénní automobil na celém světě a byl snad nejznámějším vozidlem druhé světové války.

Vedle se vyhříval štábní osobní automobil Opel Kadet a poté přišel na řadu Dodge WC, což byla americká vojenská užitková vozidla a exemplář s označením WC51 jsme si vzápětí prohlédli i my. Docela nás překvapilo, že vozidla byla za války dodávána spojencům, v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu i do SSSR, který je užíval ve velké míře.

Když jsme si Dodge prohlédli, obrátili jsme svou pozornost na Opel Blitz, který vyráběla německá automobilka od 30. do 70. let dvacátého století. My jsme zde viděli verzi lehkého nákladního automobilu, jenž sloužil potřebám německé armády za druhé světové války a který jsme už předtím viděli v několika filmech z období druhé světové války.

Potom jsme si prohlédli dalšího zástupce nákladních vozů, kterým byla Praga R. Přečetli jsme si, že to byl střední nákladní vůz vyráběný automobilkou Praga od roku 1933, který se stal jedním z nejrozšířenějších v Československu a několik tisíc kusů využívala i naše armáda. Produkce typu RN skončila v roce 1953.

Vedle jsme pak spatřili německý nákladní vůz ze Žitavy Phänomen Granit 27. Pak přišel na řadu Steyr 1500, který byl vyráběn v továrně Steyr-Daimler-Puch v Rakousku. Přečetli jsme si, že první prototyp vozu spatřil světlo světa v roce 1940 a o rok později byla zahájena sériová výroba. Vůz byl vyráběn pro potřeby Wehrmachtu a v letech 1941 – 1944 brázdil silnice a cesty Evropy i Afriky na všech významných bojištích druhé světové války, kde byla nasazena německá vojska.

Zástupcem druhé válčící strany pak byl Ford Canada F60L, střední terénní nákladní automobil vyráběný v Kanadě. Vedle něj jsme pak obdivovali Studebaker US6, legendární americký vojenský nákladní a užitkový automobil vyráběný od roku 1942 i v Sovětském svazu, kam byl v rámci dohody o půjčce a pronájmu též dodáván. Dozvěděli jsme se, že automobil vznikl roku 1941 v americké společnosti Studebaker, kde se vyrábělo až do roku 1945 třináct různých obměn, takže sloužily nejen jako nákladní vozy, ale i jako nosiče různých nástaveb, např. palivové cisterny. Nejvíce jsme si jej pamatovali jako nosič raket Kaťuša. Studebakery používali za války i českoslovenští vojáci, po druhé světové válce měla automobily ve výzbroji i Československá armáda.

Naší pozornosti neušly ani československé Tatry v několika verzích. Prvním z nich byla Tatra 111, která si svou spolehlivostí a dobrými jízdními vlastnostmi v terénu rychle získal oblibu jak u německé armády, pro kterou byl vyvinut, tak později i u československé armády a u civilních řidičů českých a zahraničních, především v drsných podmínkách Sibiře v tehdejším Sovětského svazu. Zaujalo nás, že v sibiřském Magadanu jí byl postaven pomník.

Vůz Tatra 111 byl vyráběn od roku 1942 až do roku 1962, kdy byl ve výrobě definitivně nahrazen vozem Tatra 138, kterou jsme si prohlédli vzápětí. Druhá verze Tatry byla vyráběna v letech 1959 až 1971. Následně jsme shlédli nástupkyni předchozího modelu s označením 148, která v Kopřivnici  sjížděla s pásu v letech 1972 až 1982. Poslední tatrovkou byla 813, speciální těžký terénní nákladní automobil, vyráběný v letech 1967 až 1982.

Tatry jsme opustili a přesunuli se k protiletadlovým dělům. Zde nás nejvíce zaujal 30mm samohybný protiletadlový dvojkanón Praga PLDvK 53/59, zvaný "Ještěrka" . Dozvěděli jsme se, že byl používán Československou lidovou armádou a byl vyráběný v letech 1959 - 1962. Docela nás překvapilo, že ve vozidle bylo zabudované zařízení na ochranu osádky před účinky zbraní hromadného ničení. Zajímavý byl průzkumný plovoucí transportér M 113 LYNX z roku 1968. Dlouho jsme se zde však nezdrželi a pokračovali jsme v prohlídce u kolopásových  vozidel.

Nejdříve jsme však viděli nákladní americký vůz automobil REO M44A2. Vedle jsme pak spatřili pár sovětských vozů UAZ- 452, které se vyrábějí od roku 1965 v Uljanovsku. Oblé tvary tohoto vozu nám připadly směšné, stejně jako přezdívky, které si vůz získal. Přezdívalo se mu totiž bochník či tabletka.

Pak jsme si prohlédli  obrněný transportér německé armády SdKfz 251, který vážil 9 tun a uvezl 10 pěšáků, kulometčíka, velitele a řidiče. Zjistili jsme, že byl standardně vyzbrojen dvěma kulomety a začal se používat v roce 1939. Dále jsme se dočetli, že byl nasazen hlavně u tankových divizí a za 2. světové války se vyráběl i na území Protektorátu ve firmě Škoda Plzeň a Bohemia v České Lípě. Po skončení války zůstalo na území Československa značné množství těchto vozidel, ale stejně nás překvapilo, že byly zařazeny do výzbroje československé armády pod označením HKL6p a lidově se jim říkalo Hakl.

Potom jsme shlédli jeho nástupce, kterým se stal stíhač tanků OT-810D. Tento československý kolopásový obrněný transportér  byl na území Protektorátu vyráběn během 2. světové války. Po ukončení války se začal vyrábět až od roku 1959 a to ve strojírnách Detva, kde o tři roky později také výroba skončila.

O kousek dál jsme spatřili pásové transportní vozidlo GAZ-34032, které mělo v Československu sloužit u pohraniční stráže jako zkušební. Samohybný protitankový komplet 9K-13 byl pak dalším exponátem, který jsme viděli. 

V další expozici jsme si pak krátce prohlédli protiletadlové rakety, ale rychle jsme spěchali k největším krasavcům, na které jsme se hodně těšili. Začali jsme obhlídkou pásového obojživelného transportéru PTS-10, který byl určen pro přepravu dělostřelectva, pásových a kolových tahačů, obrněných transportérů, automobilů a osob při překonávání vodních toků.

Vedle jsme narazili na zaparkovaný ATS-59, sovětský tahač kanónů z 50. let 20. století, který byl užíván nejen v sovětské armádě a v armádách států Varšavské smlouvy, ale vyvážel se i do mnoha dalších států světa. Často byl využíván také pro vyprošťování zapadnuté nebo převrácené techniky, evakuaci poškozených vozidel či přepravu osob a munice v těžkém terénu.

Na co jsme se velmi těšili byly tanky, kterých před námi stála celá řada. Prvním z nich byl T-55, který se vyráběl v letech 1958 - 1981 v Charkovském závodě na výrobu lokomotiv V. O. Malyševa. Překvapilo nás, že dodnes slouží asi v 50 státech, většinou v zemích tzv. třetího světa a zároveň vyděsilo, že tisíce takových tanků jsou stále zakonzervovány a připraveny k opětovnému uvedení do provozu.

Druhým byl pak tank T-72, jenž se začal vyrábět v roce 1971 v několika verzích a celkem jich bylo sestrojeno okolo dvaceti tisíc. Zjistili jsme, že výrobcem byl ruský Uralvagonzavod, ale v licenci byly vyráběny také v Polsku a Československu. Dozvěděli jsme se, že T-72 byl nejpoužívanější tank států Varšavské smlouvy od 70. let až do rozpadu Sovětského svazu.

Dalším strojem, který jsme si prohlédli byla sovětská samohybná houfnice 2S1 Gvozdika z konce 60. let 20. století, která je schopná překonávat vodní překážky. Zaujalo nás dělo ráže 122 mm na otočné věži a při pohledu na vozidlo nám bylo jasné, že se velice dobře pohybovalo v terénu, ale v přímém souboji s tanky bylo bez šance kvůli slabému pancéřování. Překvapilo nás však, že houfnice mohla střílet pouze při zastavení, třeba v okopu.

Pak nás čekal střední pásový obojživelný obrněný transportér OT-62, který se používal pro podporu bojové činnosti na souši i na vodě, dále pro přepravu osob, různých nákladů a různého materiálu na bojišti. Přečetli jsme si, že to byl československý vojenský transportér, který vznikl ze sovětského stroje BTR-50 a vyvinut byl v letech 1958 až 1962.

Následně jsme viděli bojový pásový obrněný transportér OT-90, který byl vyvinut v 90. letech na podvozku BVP-1. Zaujalo nás, že vozidlo vzniklo kvůli přistoupení České republiky ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, kdy došlo k omezení počtu vozidel vyzbrojených kanony větší ráže a tak u části vozidel typu BVP-1 došlo k nahrazení původní věže za novou jednomístnou věž pocházející z kolových obrněných transportérů OT-64 SKOT.

Mezi nejzajímavější exponáty muzea jsme zařadili sovětský stíhač tanků SU-100, který byl postavený na podvozku tanku T-34 jako přímý pokračovatel modelu SU-85. Dozvěděli jsme se, že vznikl z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům Panther a Tiger v srpnu 1944, přičemž výroba pokračovala v ruském Uralmašzavodu až do března 1946. Zjistili jsme, že po válce zůstal několik desetiletí ve výzbroji sovětské armády, byl dodáván i spojencům, ale na konci 20. století byl SU-100 v mnoha zemích vyřazen.

Posledním exemplářem byl opět slavný T-34/85 mm, který byl druhou hlavní verzí nejslavnějšího sovětského tanku Velké vlastenecké války. Dočetli jsme se, že výroba tanků T-34 se 76mm kanónem definitivně skončila roku 1944, a od té doby se vyráběl pouze s kanónem ráže 85 mm. Zaujalo nás, že kromě klasického tanku Sověti produkovali T-34 v různých variantách, jako byl plamenometný, mostní, odminovací a vyprošťovací.

Když jsme se dost pokochali pohledem na tanky, vešli jsme do vnitřní expozice. Zde jsme v jednotlivých místnostech viděli výstroj a výzbroj československé prvorepublikové armády, dále pak expozice armády fašistického Německa a spojeneckých armád Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu. Seznámili jsme se, jak vznikla československá republika a jaká byla obrana pohraničních oblastí nebo vnitrozemí republiky.

Získali jsme informace o tom, jak byla armáda připravena na obranu vlasti v roce 1938 nebo jaká průmyslová vyspělost našeho státu. Líbila se nám dioráma přepadené četnické stanice v roce 1938 a replika lehkého objektu vz. 36, včetně výdřevy, výzbroje, výstroje a osvětlení. Hodně se nám líbil malý tančík TATRA OA, který v první verzi vznikl už v letech 1926 - 1927 a později byl modernizován. Dozvěděli jsme se také , jak probíhaly boje na Podkarpatské Rusi roku 1939 a rovněž jsme zde viděli expozici o holocaustu a druhém odboji na rokycansku.

Pak jsme již zamířili k východu z muzea, kde jsme si prohlédli venkovní ukázku polní nemocnice. Následně jsme shlédli stíhací letadla. Jedním z nich byl americký jednomotorový jednomístný celokovový stíhací a bitevní letoun Curtis P-40W Warhawk, který poprvé vzlétl v roce 1938. Dočetli jsme se, že Warhawk byl používán většinou spojeneckých síl během druhé světové války a v první linii zůstal až do konce války.

Následně jsme si prohlédli jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu Nord American P-51 D Mustang, který během druhé světové války sloužil na straně spojenců a často doprovázel bombardéry při náletech na Německo a nasazen byl i v bojích v Tichomoří proti Japonsku. Po druhé světové válce letoun sloužil asi v 55 zemích, když bojoval třeba na straně Izraele ve válce za nezávislost a v suezské krizi proti arabským armádám, dále se v roce 1962 zúčastnil  indonéské invaze na nizozemskou Novou Guineu. Stroje byly také použity s úspěchem k útokům na pozemní cíle v Korejské válce, ale to už byly označovány jako F-51. 

Na závěr jsme nahlédli do železničních vagonů, ale to byl již závěr návštěvy muzea na demarkační linii v Rokycanech, na kterou se těšil hlavně syn. Potom jsme zamířili zpět k autu, kterým jsme odjeli do Zbuzan u Prahy, kde jsme navštívili muzeum vozidel PRAGA. O těchto legendárních českých vozech se více dozvíte v mém dalším článku, tak si jej také nezapomeňte přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Rokycany_-_muzeum_na_demarkacni_linii/

Historie :

Muzeum na demarkační linii v Rokycanech je největší nestátní vojenské muzeum v České republice a bylo slavnostně otevřeno 11.11.1997 v 11 hodin a 11 minut. Provozovatelem muzea je Nadace pozemního vojska AČR. Areál muzea se skládá z venkovní a vnitřní expozice.

Venkovní expozice muzea obsahuje více než 150 ks vojenské převážně pojízdné techniky z období druhé světové války a z poválečné výzbroje ČSLA a AČR. Součástí venkovní expozice je také ženijní, spojovací a protiletadlová technika, obrněné transportéry, tanky a výzbroj dělostřelectva. Vnitřní expozice obsahuje výzbroj, výstroj, dokumenty a uniformy československé prvorepublikové armády a jejího opevnění, Wehrmachtu, armády Velké Británie, USA a Sovětského svazu. Součástí je i část věnovaná holocaustu a II. odboji v okolí Rokycan.

Historie čerpána z webu

http://www.vojenskemuzeumrokycany.cz/

Muzeum na demarkační linii Rokycany je držitelem turistické zámky č.1672.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/muzeum-na-demarkacni-linii-v-rokycanech-c1672