Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to zdravý člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jednou ze zajímavostí na území města, kterou jsme zejména v počátcích našeho výletování rádi navštěvovali, bylo Planetárium s hvězdárnou na Kraví hoře, kam jsme poprvé přijeli na jaře jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Závěr výletu pak patřil první návštěvě brněnského planetária, kam jsme přijeli již za tmy. Naše zelené korejské auto jsme odložili nedaleko parku u hvězdárny a vydali se za zábavou.

Potemnělým parkem jsme brzy dorazili do pokladny, v níž jsme si koupili vstupenku na pořad o Novém Zélandu. A protože jsme měli ještě čas, než představení začne, dali jsme si kávu z automatu a přečetli si informace o historii hvězdárny a planetária. Potom jsme čekali na šestou hodinou večerní a když se ručičky na hodinách natáhli do jedné přímky, odebrali jsme se do sálu velkého planetária. Po pár minutách čekání jsme se dočkali a shlédli pořad o Novém Zélandu pod umělou oblohou planetária. Krásy této pro nás vzdálené země jsme shlédli prostřednictvím fotografií, schémat, mapek, ale také pomocí zajímavých zvuků a poutavého komentáře. Ocitli jsme se tak na obou ostrovech Nového Zélandu, poznali jejich vysokohorská pásma, ledovce, aktivní sopky, gejzíry, písčité pláže, vodopády, hluboké lesy, ale také úžasnou noční oblohu.

Při fiktivním přeplouvání z jednoho ostrova na druhý jsme pak upřeli svůj zrak na noční oblohu. V té chvíli se cestopisný pořad změnil v malou astronomickou přednášku o hvězdách. Dozvěděli jsme se, co bylo možné vidět v těchto dnech na naší obloze a jaká souhvězdí pro změnu na jižní polokouli. Potom jsme se vrátili zpět na Nový Zéland a dodívali se na film, který nám prozradil informace o jeho prvních obyvatelích. Byli jimi Maoři, polynéští mořeplavci, kteří se sem dostali pravděpodobně kolem 13. století. Vyvinuli zde bohatou kulturu, jazyk a mýty, které jsou dodnes nedílnou součástí novozélandské identity. V roce 1642 zde přistál holandský mořeplavec Abel Tasman. Britský kapitán James Cook však ostrovy podrobněji zmapoval až v roce 1769 a zahájil tak období evropské kolonizace.

V roce 1840 byla podepsána Smlouva z Waitangi, která položila základy britské kolonizace a vztahů mezi Maory a Evropany. Smlouva však vedla k dlouhodobým sporům o výklad jejích podmínek a práv původních obyvatel. Nový Zéland se stal samostatným společenstvím v rámci Britského impéria v roce 1907 a plně nezávislým státem o čtyřicet let později. V posledních desetiletích se země stala progresivním a multikulturním národem, známým svou vysokou životní úrovní a ochranou životního prostředí. Dále jsme se dozvěděli nová fakta o přírodě tohoto ostrova, na němž se díky odloučenosti vyvinulo mnoho endemických druhů rostlin a živočichů, které se nenacházejí nikde jinde na světě. K nejznámějším patří kiwi, tuatara, různé druhy papoušků a řada druhů rostlin.

Nový Zéland má rozsáhlou síť národních parků, jako jsou Tongariro, Fiordland nebo Abel Tasman, které chrání unikátní ekosystémy, hory, ledovce, fjordy, sopky, gejzíry a dlouhá pobřeží. Po skončení hodinového pořadu jsme se odebrali do hvězdárny na pozorování noční oblohy. Museli jsme však počkat do osmi hodin než program začne a v uvedený čas jsme se odebrali na střechu hvězdárny. Několika dalekohledy jsme pozorovali Měsíc, hvězdy či Mars, ale nejvíc se nám líbil Saturn se svým prstencem. Postupně nám byla v březnovém večeru zima a při pozorování hvězd na nás padla únava, takže jsme se rozloučili s průvodcem, opustili hvězdárnu a vrátili se k autu. Domů do Olomouce jsme se vrátili v deset večer. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy viděli, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si cestopis s názvem Jak jsme v Brně navštívili radnici, katedrálu, vilu a hvězdárnu.

Podruhé jsme se na Kraví Horu vydali v listopadu téhož roku. Zelené auto jsme opět nechali u parku, ale na jiném místě a vydali se do pokladny planetária. Po chvilce čekání jsme zase od šesti hodin večer shlédli zajímavý pořad, který se tentokrát týkal dobývání Marsu, který bývá často přezdívaný jako Červená planeta. Stal se jedním z nejvíce fascinujících těles naší sluneční soustavy a předmětem mnoha vědeckých výzkumů, takže o něm vzniklo mnoho různých dokumentárních filmů. Díky jednomu z nich jsme se dozvěděli, že jeho načervenalá barva je způsobena vysokým obsahem oxidu železa v půdě. Mars je mnohem menší než Země, ale má některé překvapivě podobné rysy. Na jeho povrchu nalezneme sopky, kaňony, polární ledovce a dokonce i známky dávné tekoucí vody a tak lidé doufali, že na něm existoval život.

Divoké představy badatelů o životě na Marsu zkazilo zjištění, že jeho atmosféra je velmi řídká a skládá se převážně z oxidu uhličitého. Teploty se zde pohybují od extrémního mrazu až po příjemnější hodnoty během dne v rovníkových oblastech. Dále jsme se dozvěděli, že Mars obíhají dva nepravidelně tvarované měsíce, nazvané Phobos a Deimos. Jejich původ není zcela jasný, ale předpokládá se, že by mohly být zachycenými asteroidy. Co se týče povrchu, tak se na rudé planetě nachází největší sopka ve sluneční soustavě Olympus Mons, která je třikrát vyšší než Mount Everest. Dále zde byl objeven obrovský systém kaňonů Valles Marineris, který se táhne téměř po celé délce planety a je mnohem větší a hlubší než Grand Canyon na Zemi. V současnosti se kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu voda vyskytovat v tekuté podobě.

Existuje buď ve formě ledu, nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Z pozorování se zdá téměř jisté, že po povrchu planety voda kdysi tekla. Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v období noachianu. Vlivem ochlazování planety v hesperianu povrchová voda zmrzla a zbytek zřejmě unikl do kosmického prostoru. Následné erozivní procesy část zmrzlého ledu potopily pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se na pólech nacházejí dvě polární čepičky, tvořené jak ledem vodním, tak suchým. Předpokládá se, že se voda vyskytuje i ve formě permafrostu, který by měl zasahovat až do oblastí kolem 60°.

Film se týkal především dobývání planety, neboť se vědci dlouhodobě zajímají o otázku, zda na Marsu existoval nebo existuje život. Zkoumají stopy po vodě a organických sloučeninách, které by mohly svědčit o přítomnosti mikrobiálního života. V roce 2007 NASA provedla odhad množství vody zachycené v jižní polární čepičce. Podle modelu by po roztátí veškerá voda zaplavila celý Mars do výšky 11 metrů. Proč je Mars tak zajímavý pro průzkum? Je totiž často zmiňován jako jeden z nejpravděpodobnějších kandidátů pro budoucí lidskou kolonizaci. Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak takovou změnu zrealizovat.

Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030 a od této doby zde začít budovat stálou základnu. Během promítání o rudé planetě jsme na stropě sálu opět pozorovali hvězdnou oblohu v reálné podobě, což byl pro nás úžasný zážitek. Velké planetárium, v němž jsme se nacházeli, nás tedy ani tentokrát nezklamalo a když hodinový film skončil, zamířili jsme rovnou k autu. Vzápětí jsme vyjeli domů do Olomouce. Po cestě jsme se za Vyškovem zdrželi asi hodinu na dálnici, protože se zde stala nehoda a tak jsme do našeho domova přijeli nečekaně později. Pokud zabrousíte do sekce Velké povídání o výletech, tak si můžete přečíst cestopis, jenž vám představí všechny místa, která jsme ten den navštívili. Příspěvek najdete pod názvem Jak jsme poprvé navštívili Santon, Mohylu Míru a klášter Rajhrad.

Potřetí jsme do planetária přijeli o půl roku později naším korejským zeleným autem, které jsme zaparkovali téměř na stejném místě jako při druhé návštěvě a pomalým krokem se vydali do kopečka k budově planetária. O chvíli později jsme vstoupili do budovy a vzápětí přišli k pokladně, kde jsme získali razítko do památníku a koupili si vstupenky na hodinový pořad, jenž tentokrát pojednával o planetě Saturn. Netrvalo dlouho a představení začalo. Poprvé se zde vysílaly pohyblivé obrázky a nejen fotografie jako při našich dvou předchozích návštěvách. O šesté planetě od Slunce a bezesporu jedné z nejznámějších a nejkrásnějších planet naší sluneční soustavy, jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Nepřekvapilo nás, že se Saturn stal nejznámější planetou právě díky svým rozsáhlým prstencům, skládajících se z miliard ledových částic různých velikostí.

Vědci se domnívají, že prstence plynného obra Saturnu vznikly rozpadem měsíce nebo komety, která se přiblížila příliš blízko k planetě. Novinkou pro nás bylo, že atmosféru planety, která byla pozorována již starověkými astronomy a pojmenována po římském bohu, tvoří převážně vodík a helium, podobně jako u Jupitera a že jeden oběh kolem Slunce trvá Saturnu téměř 30 pozemských let. Dále jsme se dozvěděli, že kolem Saturnu obíhá 146 měsíců, přičemž největším a nejznámějším je Titan, který má dokonce hustou atmosféru, takže by zde mohl existovat život. Překvapilo nás, že je tato planeta tak lehká, že by plavala na vodě. Hustota Saturnu je totiž nižší než hustota vody. Autor filmu pak prozradil, ze se na severním pólu Saturnu nachází obrovský šestiúhelník, jehož původ stále nebyl zcela objasněn.

V atmosféře Saturnu se také vyskytují obrovské bouře, podobně jako Velká rudá skvrna na Jupiteru a má velmi silné magnetické pole, které vytváří polární záře. Na závěr bylo prozrazeno, že studium Saturnu pomáhá lidem lépe porozumět vzniku a vývoji planetárních systémů, a to nejen v naší sluneční soustavě, ale i u jiných hvězd. Jelikož byl Saturn vždy snadno pozorovatelný pouhým okem, lidé jej znali již od pravěku. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei a v novodobé historii k němu bylo vysláno několik kosmických sond, které pozemšťanům poskytly detailní informace o této planetě a jejích měsících. Když film o druhé největší planetě naší soustavy skončil, vyšli jsme ze sálu ven a odjeli domů do Olomouce. Celodenní výlet najdete opět v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás nachystán článek Jak jsme v Brně navštívili radnici, katedrálu, vilu a hvězdárnu.

Čtvrtá návštěva planetária proběhla o rok později, opět v dubnu a i tentokrát jsme sem přijeli zeleným korejským autem, které jsme nechali u parku na Kraví Hoře. Následně jsme pospíchali do pokladny planetária, protože jsme se zdrželi v brněnském nákupním středisku, ale naštěstí jsme nový pořad v planetáriu stihli. Hodinový film s názvem Jak vznikl vesmír se snažil divákům odpovědět na otázku, která lidstvo fascinovalo odjakživa. Ačkoli neexistuje přímý důkaz o okamžiku zrodu, věda nabízí nejpravděpodobnější scénář Velkého třesku. Podle této teorie se celý vesmír před zhruba 13,8 miliardami let nacházel v extrémně malém a hustém bodě. V tomto stavu panovaly nepředstavitelné teploty a tlaky. Pak nastala událost, která změnila vše čili Velký třesk, a vesmír se začal neuvěřitelně rychle rozpínat a ochlazovat.

V prvních zlomcích sekundy po Velkém třesku se formovaly základní síly a částice, které tvoří náš vesmír. Následovalo období rapidní expanze, během kterého se vesmír zvětšil exponenciálně. Jak se vesmír ochlazoval, částice se spojovaly a vznikaly první atomy, převážně vodík a helium. Gravitace postupně přitahovala hmotu, která se shlukovala do hvězd a galaxií. Kolem některých hvězd se začaly formovat planetární systémy, včetně naší Sluneční soustavy. Od té doby se galaxie se od sebe vzdalují, což je důkazem pokračující expanze vesmíru. Film o teorii Velkého třesku nám poskytl ucelenější obraz o vzniku a vývoji našeho vesmíru. Ačkoli jsme se toho o raném vesmíru dozvěděli docela dost, stále jsme nedostali, a ani nemohli získat odpovědi na mnoho otázek. Jaký bude konečný osud vesmíru ? Existuje více vesmírů ?

Co je to temná energie a temná hmota ? Jak se tvoří hvězdy a planety ? Jaké jsou další teorie o vzniku vesmíru ? Ačkoli teorie Velkého třesku je v současnosti nejrozšířenější a nejlépe podloženou teorií o vzniku vesmíru, existují i další hypotézy, které se snaží vysvětlit počátky našeho kosmu, ale jsou spekulativnější a méně podložené. Každopádně nás pořad o vzniku vesmíru velmi zaujal a hodina v promítacím sále brněnského planetária utekla jako voda. Vyšli jsme ven a protože jsme pozorování hvězd nechali na jinou noc, ihned jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme zamířil domů do Olomouce, kam jsme bez problémů dorazili. Celodenní výlet najdete opět v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás nachystán článek s názvem Jak jsme v Brně na vlastní oči viděli vznik vesmíru.

Popáté jsme planetárium navštívili o osm let později po desetikilometrové procházce v okolí Bílovic nad Svitavou. V odpoledních hodinách jsme zaparkovali na Tůmově ulici přímo pod Kraví horou a vyšlapali nahoru na kopec. Přivítaly nás staré známé kopule na okraji, ale jinak se prostředí okolo hlavní budovy a také uvnitř zcela změnilo. Pár roků jsme zde už nebyli a protože zde mezitím proběhla velká rekonstrukce, měli jsme opět důvod hvězdárnu navštívit. Před budovu nás zaujala pro nás nová vědecká stezka, kterou jsme si museli prostě projít. Začali jsme prohlídkou bílého vozítka z Marsu, které jsme si prolezli i zevnitř. Vzápětí jsme na meteostanici zjistili aktuální, nejvyšší a nejnižší teplotu toho dne, včetně síly větru, vlhkosti a tlaku.

Nad meteostanicí jsme na vyvýšené plošině objevili dvojici dalekohledů mířících o obloze, přičemž se z jednoho vyklubal kaleidoskop. Každopádně jsme v nich nic neviděli a tak jsme pokračovali dál k planetárnímu siloměru, kde jsme si vyzkoušeli, kolik váží stejný předmět na různých planetách. Zatímco většinou bylo závaží lehké jako pověstné pírko nebo se dalo zvednout v pohodě, na některých planetách jsme s ním ani nehnuli. Po zajímavé zkušenosti s gravitací jsme se přesunuli k planetární váze, na kterou jsme si stoupli a zjistili, kolik bychom vážili na různých planetách, hvězdách či planetkách. Vedle jsme si vyzkoušeli zvukovod a nahlédli do krasohledu. Následně jsme se zamířili k pixelové stěně, do níž chtěl náš nadšený lovec keší vytlačit svou přezdívku a získat tak bod za virtuální keš.

Bohužel sem pořád někdo chodil a tak jsme pokus vzdali a navíc nás tlačil čas, protože se blížila sedmnáctá hodina a tím pádem začátek promítání filmu o Moravě ve velkém planetáriu. Vešli jsme tedy do budovy, v pokladně koupili vstupenky na daný pořad a v šatně odložili bundy. Pak jsme v prodejně suvenýrů získali razítko do památníku a v chodbě u přednáškové sálu jsme se vyfotili na Měsíci. Bylo to možné díky pěkné projekci na stěnu sálu a vtipně umístěné kamery, která nás na povrch našeho souputníka virtuálně přenesla. Poté si někteří z nás koupili v automatu kávu a čokoládu, kterou jsme sotva stačili vypít, protože začal pořad Morava 360 ° v sále zvaném digitárium. Jak název napovídá, tentokrát jsme zde neviděli žádné záběry z vesmíru nebo ze vzdálených exotických míst na matičce Zemi, nýbrž z Jižní Moravy.

Záběry natáčel Pavel Karas zrcadlovkou rok a půl a protože jsme tento kouzelný kout naší země dobře znali z nespočtu výletů a dovolených, velice jsme se těšili na netradiční pohledy umocněné kopulí planetária. Celým čtyřicetiminutovým dokumentem nás provázel hlas Bolka Polívky, moravského patriota, což si myslím bylo zvoleno velmi vhodně. Jeho komentář vyzněl pěkně, vkusně obohatil netradiční záběry z dronu, který nesl již zmíněný fotoaparát a sem tam zaznělo i něco vtipného. Spoustu míst, kde se natáčelo jsme již znali, ale ne z takové pohledu. Znovu jsme si připomenuli návštěvy třeba poutního kostela Panny Marie ve Křtinách, Macochy, Punkevních jeskyní, Pálavy s hrady Děvičky a Sirotčího hrádku, krásné záběry byly z bývalého Mušova či Novomlýnských nádrží.

Také jsme si zavzpomínali na prohlídku památek v Brně, jako třeba na kostel svatého Petra a Pavla, známého z desetikoruny, zajímavou Stránskou skálu a vtipné pro nás bylo dívat se na vysílač Hády, nedaleko něhož jsme před pár desítkami minut zrovna byli. Jediné co by se dalo vyčítat bylo to, že bylo nemožné dívat se na celou plochu kopule, na to lidské oči prostě nestačily a také se nám točila hlava. Každopádně to bylo pro nás zážitek a přáli bychom si více takových pořadů z naší krásné české země. Když pořad skončil, chtěli jsme se jít podívat do exploratoria a ponořit se do říše mlhovin, zářícího plynu a prachu. Expozice v suterénu byla ale zavřená, vstupní hala setmělá a tak jsme pochopili, že zaměstnanci hvězdárny chtějí jít domů. Vyzvedli jsme si tedy naše svršky v šatně a vyšli ven před budovu.

Okamžitě jsme zamířili k pixelové protlačovací stěně, kde jsme konečně splnili onen geokešinkový úkol a vyfotili se u ní. Tím náš výlet do Brna a jeho okolí skončil. Brněnskou hvězdárnu, rozšířenou po rekonstrukci o jedno nadzemní i podzemní patro, jsme opustili a zamířili k našemu stříbrnému autu pod Kraví horou a vzápětí jsme se vydali na zpáteční cestu domů do Olomouce, která opět proběhla bez jakýkoliv problémů na dálnici. Spoustu informací o tomto výletu získáte, pokud si v sekci Velké povídání o výletech vyhledáte cestopis s názvem Jak jsme u Bílovic nad Svitavou nepotkali lišku Bystroušku. Tak až budete mít někdy čas, určitě si rozsáhlý článek vyhledejte a přečtěte. Přejeme příjemné počteníčko a šťastnou cestou, jestliže se na brněnskou hvězdárnu sami vydáte. Pořady v planetáriu naprosto jednoznačně doporučujeme, jsou zajímavé, poutavě udělané a dozvíte se celou řádku nových informací.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/brno-hvezdarna-a-planetarium

Historie :

Hvězdárna se nachází při západním okraji čtvrtě Veveří, na vrcholu kopce Kraví hora. Nejstarší částí areálu hvězdárny a planetária v Brně se stala hvězdárna, jejíž výstavba začala roku 1948 a její dvojice samostatných kopulí měří v průměru šest metrů. Byly dostavěny roku 1953 a o šest let později byla otevřena budova s přednáškovým sálem a malým projekčním planetáriem. Roku 1991 bylo do provozu uvedeno velké projekční planetárium firmy Carl Zeiss Jena typu Spacemaster, jehož základní kámen byl položen v polovině 80. let a hned se stalo hlavní atrakcí hvězdárny. V provozu bylo v letech 1991 a 2013 a bylo umístěné v kopuli o průměru 17,5 metru, na kterou se promítalo devět tisíc hvězd, dvacet mlhovin i hvězdokup a řada těles sluneční soustavy. Navíc jej doplňovaly speciální datové projektory, rozsáhlá zvuková i světelná aparatura. Přístroj projekčního planetária byl netradičně umístěn na hydraulické plošině, takže jej šlo dle potřeby zasunout do suterénních prostor. Toto planetárium ukončilo provoz na konci března 2013, po čemž následovala přestavba velké kopule, ve které bylo nově nainstalováno hybridní planetárium v podobě malého analogového projektoru uprostřed sálu a digitálních projektorů po jeho obvodu tzv. digitárium. Brněnská hvězdárna má nyní navíc jedno nadzemní i podzemní patro. V suterénu si můžete prohlédnout dlouhodobé výstavy, dotknout se meteoritů či porovnat svou váhu na kosmických vahách a zjistit, kolik by jste vážili na Měsíci nebo Marsu.

Historie čerpána z webu

https://www.hvezdarna.cz/

Hvězdárna a planetárium v Brně je držitelem turistické známky č.1276.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/hvezdarna-a-planetarium-mikulase-kopernika-v-brne-c1276