V horské obci Čenkovice jsme zakončili hned dvě turistické sezóny, když jsme se v obou případech ubytovali v místním penzionu a strávili zde pokaždé tři podzimní dny. Zatímco druhý rok jsme se věnovali zejména pěší turistice v okolí tohoto známého lyžařského střediska, v rámci prvního pobytu jsme poznali i několik zajímavostí přímo v Čenkovicích.

Prozkoumávání místních památek jsme si nechali až na závěrečný den, kdy jsme si po snídani v penzionu sbalili věci, opustili pokoj, zaplatili nechutně velkou útratu a zamířili k našemu vozu na parkovišti. Chvíli jsme pozorovali hemžení okolo zaparkovaných aut, způsobené plně obsazeným penzionem a také přítomností známého herce či moderátora Miroslava Vladyky a pak jsme se již věnovali místním atrakcím.

Nejprve jsme se šli podívat na Filipův pramen, který se nacházel přímo naproti penzionu, nad centrálním parkovištěm a zároveň malého vleku Borer. Atmosféru při obhlídce pramene  dokreslovala ranní mlha v horní části 300 metrů dlouhé sjezdovky, která byla na podzim zcela opuštěná. Dovedli jsme si však představit, že v zimě se zde muselo prohánět docela dost mladších či horších lyžařů, kteří si ještě netroufli na velké svahy.

Po několika minutách jsme opustili Filipův pramen i malou sjezdovku a vrátili se k autu, kterým jsme odjeli do horní části obce, kde jsme shlédli několik dalších zajímavostí. Nejprve jsme se zastavili skoro na konci Čenkovic u bezejmenné studánky, kterou jsme si sami pojmenovali jako Horní. Právě nad tímto zdrojem vody se nacházel další lyžařský areál se dvěma sjezdovkami.

Jednou z nich byla Čenkovická sjezdovka nabízející večerní lyžování s vlekem POMA, jenž měřila 400 metrů a druhá se stejnou délkou nesla podivné jméno Vigona, pouze byla vybavena dvoukotvovým vlekem, který měl větší přepravní kapacitu. Když jsme si vše prohlédli, odjeli jsme autem na velké parkoviště u evangelického kostela, kde jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku církevní stavby, o němž se však dočtete v jiném článku.

Když jsme si bývalý protestantský svatostánek s přilehlou studánku prohlédli, zamířil jsme k dolní stanici lanovky, vyvážející sportovce na nejdelší čenkovickou sjezdovku Třebovská s délkou 945 metrů. Vyfotili jsme si pohupující se sedačky, které lehce rozhoupával vítr, opuštěný svah i boudy dolní stanice či občerstvení, které čekaly na první zimní hosty.

Následně jsme se prošli okolo rybníku, který vznikl ze starého koupaliště a sloužil pro zasněžování sjezdovek. Na druhé straně rybníka se nám povedlo pěkně vyfotit evangelický kostel a zároveň jsme stanuli pod další sjezdovou tratí s  názvem Svitavská o slušné délce 865 metrů, kde lyžaře v zimě vyvážel nahoru vlek s kotvou.

Nedaleko od nás kdysi stával horní mlýn, na jehož základech byla vybudována právě dolní stanice kotvičkového vleku, takže po něm bohužel nezbyla ani stopa. Přesto jsme si jeden mlýn v Čenkovicích prohlédli poté, co jsme se ze sjezdovky vrátili k autu, kterým jsme odjeli do dolní části obce. Kromě klapáče jsme zde shlédli další kostel, ale o nich již pojednávají jiné moje články.

Všechny zmíněné sjezdovky jsme viděli i během druhého podzimního pobytu ve zdejším penzionu, když jsme kráčeli ze Suchého vrchu přes Bukovou horu zpět do Čenkovic. Za nádherného prosluněného podzimního odpoledne jsme po několikakilometrovém pochodu stanuli na Bukové hoře, kde jsme si odpočinuli, lehce se občerstvili a pak jsme pokračovali dál.

Ještě předtím jsme si krátce prohlédli horní stanici lanové dráhy Leitner, patřící ke ski areálu Červená Voda, která nám připadala jako vesmírný koráb mimozemských civilizací. Potom jsme vyrazili po modré značce dolů do Čenkovic a vzápětí jsme narazili na tyč, označující výškový bod, který nám prozradil, že jsme se právě ocitli na samém vrcholu Bukové hory.

Nijak jsme se zde nezdržovali a po pár desítkách metrů chůze se mezi stromy objevil červenobílý vysílač, čnící až do nebe, alespoň nám to tak připadalo. Když jsme obra úctyhodné výšky minuli, přišli jsme k horní stanici Svitavské sjezdovky s vlekem Tatrapoma, který byl dán do provozu roku 1983. Na podzim jsme zde samozřejmě nikoho nepotkali, o to lépe jsme se zde cítili.

Z vrcholu sjezdovky se nám poprvé naskytl výhled do krajiny Orlických hor a podhůří, který jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Když jsme se pohledem na hezké scenérie dostatečně nasytili, vkročili jsme opět do lesa a po 100 metrech jsme přišli k další horní stanici, tentokrát lanové dráhy na sjezdovce Třebovská, jenž se pyšnila titulem nejstarší v Orlických horách.

Ještě na začátku roku 1968 bychom ovšem horní stanici vleku museli hledat o 70 metrů níže a teprve od nové sezóny byla posunula výš směrem k Bukové hoře. Krátce jsme si dřevenou boudu prohlédli a vzápětí jsme se vydali na náročný sestup do Čenkovic. Právě horní pasáž byla nejnáročnější a notně dala zabrat našim lýtkovým svalům, které ovšem ještě měly dost sil.

Svah pod lanovkou byl tak prudký, že vedlejší sjezdovka musela být v letech 1982 - 1983 upravena buldozery, aby jízdu zvládali i méně zdatní lyžaři. Sami jsme měli co dělat, abychom sestup po trávě zvládli a byli jsme velice rádi, že předtím nepršelo. Když se svah trošku narovnal, na chvíli jsme se zastavili, sedli si do trávy a pozorovali krajinu před námi.

Společnost nám dělala muchomůrka červená, kterých jsme toho dne během putován ze Suchého vrchu na Bukovou horu potkali stovky. Po chvilce jsme se zvedli a pokračovali v sestupu. Téměř v polovině svahu protínala sjezdovku napříč lesní cesta, po které jsme o 9 let dříve jeli na běžkách po lyžařské trase Okolo Bukové hory. Neodolali jsme a šli se podívat na obě strany trati.

Po nostalgickém vzpomenutí na zasněženou krajinu Orlických horách a osmikilometrový běžecký okruh, jsme začali zdolávat spodní část Třebovské sjezdovky. Kráčeli jsme pod sloupy lanovky, kterých jsme napočítali celkem čtrnáct a jejichž výstavba proběhla během tří měsíců roku 2011. Lanová dráha s názvem Třebovská dvojka tehdy nahradila dva lyžařské vleky Transportu a Tatrapomu, které jsme sami ještě viděli v provozu při běžkařském výletě.

Dolní část sjezdovky již nebyla tak prudká, nicméně s ubývajícím silami jsme bojovali s namoženými lýtkovými svaly. Odměnou za vynaloženou námahu nám byl pěkný pohled na Čenkovice s evangelickým kostelem, chaty na protějším kopci a také na sjezdovku s vleky Vigona a Čenkovická na svahu hory Jeřáb, které jsme zblízka viděli o rok dříve.

Pomalým krokem jsme konečně dorazili ke spodní stanici lanovky, kde jsme ani tentokrát nikoho nepotkali, takže jsme si vše v klidu vyfotili a šli se podívat na evangelický kostel a studánku. Následně jsme sestoupili dolů na prázdné parkoviště lyžařského střediska, zkontrolovali si počet ujitých kilometrů na rozcestníku a po modré značce jsme kráčeli Čenkovicemi.

Po asfaltové cestě jsme mířili zpátky na penzion po sjezdovkou, když tu se nám Filipův pramen sám připomněl pomocí velkého reklamního plátna na jednom domě. Nečekané pozvánky jsme využili a odbočili ze silnice na nezpevněnou cestu, která nás dovedla k osiřelému lyžařskému vleku Borer. Vzápětí jsme již přišli k nám již dobře známému rybníčku s vydatným pramenem vody.

Stanuli jsme tak po roce opět pod dvojicí dřevěných trubek, z nichž vytékala tradičně studená voda, kterou jsme rádi i tentokrát ochutnali. Po krátkém osvěžení jsme chvíli nasávali příjemnou atmosféru místa, na kterém se od naší poslední návštěvy nic nezměnilo. Následně jsme se vydali kolem rybníčku do našeho penzionu, v němž jsme průzračnou vodu vyměnili za tu poněkud rezavější. To je však už jiný příběh....

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Cenkovice_-_lyzarsky_ski_areal/

Historie :

Ski areál v Čenkovicích začal vznikat již v padesátých letech 20. století, kdy byl v malé podhorské obci vybudován šlepr na svahu Bukové hory členy třebovského lyžařského oddílu TJ Lokomotiva. V roce 1957 sjezdaře vyvážel nahoru automobilový naviják s kladkou, umístěný na dnešní třebovské sjezdovce pod lesem. Na laně byly připevněny úchyty pro osm lyžařů a po jejich vytažení se vše vrátilo dolů a mohli jet další sportovci.

V roce 1958 byla započata výstavba nového kotvového vleku a pro stavbu dolní stanice byly vybrány základy starého mlýna na horním konci obce Čenkovice, která byla po odsunu německých obyvatel takřka prázdná. Na konci roku 1960 brigádníci úspěšně vlek dostavěli a ten se stal prvním v orlickém podhůří.

Starý kotvový vlek jezdí dodnes, ale v roce 1963 začal podnik Transporta Chrudim vyrábět nové lyžařské vleky vlastní konstrukce, které v průběhu nahradily staré součástky. V roce 1968 se horní stanice vleku posunula o 70 metrů výše směrem k Bukové hoře. Sjezdovka se během let postupně rozšiřovala a upravovala pro větší komfort návštěvníků. V její horní části tehdy býval padák, který byl raději v letech 1982 - 1983 upraven buldozery, aby jej zvládali i méně zdatní lyžaři.

V roce 1980 byl počet návštěvníků natolik velký, že vedle staré sjezdovky vznikla nová s vlekem Tatrapoma, který byl dán do provozu roku 1983. Po převratu roku 1989 se přejmenoval lyžařský oddíl a došlo k výrazným změnám v komfortu pro lyžaře.

V roce 2005 byly v celých Orlických horách pouze vleky a žádné lanovky. Tato situace se změnila o šest let později, kdy byla dána do provozu dvousedačková lanovka, jenž mezi lety 1981 a 1997 vozila lyžaře v rakouském středisku Werfenweng jako Wengeraubahn. V roce 2003 se opět rozjela v šumavském středisku Kramolín poblíž lipenské přehrady, zde se však příliš dlouho neohřála a již po pěti letech byla po nahrazení novou čtyřsedačkovou lanovkou prodána právě do Čenkovic.

Před znovu postavením v Čenkovicích prošla ovšem technologie lanové dráhy výraznou omlazovací kůrou firmou Rony Elektronik a modernizací prošly také sedačky. Dráha s názvem Třebovská dvojka nahradila dva lyžařské vleky Transportu a Tatrapomu vedoucí na Bukovou horu a pro zvýšení komfortů lyžařů byla nově vybavena rozběhovým pásem. Výstavba v Čenkovicích byla zahájena 14. června 2011 a na začátku září již byla usazena většina z 14 podpěr. Ve druhé polovině září pak byla zahájena montáž dolní poháněcí stanice a den před Štědrým dnem byla nová lanovka uvedena do pravidelného provozu. Společně s výstavbou lanovky došlo k prodloužení sjezdovky v horní části o 50 metrů a méně zdatní lyžaři ocení možnost objet její prudkou horní část, tzv. „padák“, po nové modré sjezdovce.

Historie čerpána z webu

http://skict.cz/

Obec Čenkovice je držitelem turistické známky č.2241.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/cenkovice-orlicke-hory-c2241