Konvent františkánského kláštera vznikl v osmdesátých letech 17. století podle návrhu vlašského architekta Jacoma Brachy. V roce 1707 byl rozšířen o křídlo s pivovarem a o čtyři roky později byla přistavěna kaple sv. Petra v okovech spolu se sakristii a knihovnou. Roku 1748 přibylo křídlo noviciátu s průčelím do ulice. Během sedmileté války se z kláštera stala ubytovna pro vojáky i lazaret. Následně byly církevní budovy značně poničeny a vyrabovány. Během napoleonských válek byl klášter opět využíván jako lazaret. V roce 1866 byl vyrabován pruskými vojáky. Definitivně byl zrušen v roce 1942 a poté využíván jako hostinec. Na počátku devadesátých let 20. století byla část kláštera opravena a františkáni se sem opět vrátili. 

Koclířovský klášter byl řádem redemptoristů vystavěn v letech 1852 – 1855 a hned po dobudování v něm byl zřízen hospic, ve kterém bratři pomáhali potřebným a umírajícím. Roku 1887 byl k budově kláštera podle plánů stavitele Schmalzhofera z Vídně přistavěn kostel sv. Alfonse a Panny Marie Fatimské. Jedná se o novogotickou stavbu s obdélnou lodí kostela s opěráky a lomenými okny. Na jižním průčelí vystavěna polygonální věž s jehlancovou střechou. V roce 1896 se redemptoristé přestěhovali do nového kláštera ve Čtyřiceti Lánech u Svitav a prázdnou budovu koleje získaly Školské sestry III. řádu sv. Františka a zřídily v ní školu pro dívky. Činnost školy utlumila německá okupace a klášter sloužil jako chudobinec. Po vystěhování německého obyvatelstva z Koclířova a po únoru 1948 byl v objektu zřízen domov pro starší řádové sestry. 

Klášter Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly, jemuž se lidově říkává vincentinek, společně s kaplí téhož světce založil svitavský rodák a kanovník vídeňského Dómu Thomas Christ v roce 1867. Řeholní dům byl vysvěcen v roce 1868 a o šest let později došlo k jeho rozšíření o pozdně klasicistní kapli sv. Vincence. Klášter stál na Novém Městě v dnešní ulici T.G. Masaryka a od roku 1871 sem byly přijímány chovanky, které se věnovaly charitativní činnosti spojené s péčí o nemocné a chudé a později pracovaly v místní nemocnici, sirotčinci a chudobinci. Roku 1876 byla přikoupena sousední budova a v ní zřízena dětská opatrovna. Počet sester nebyl vysoký, roku 1935 zde pracovalo 11 řeholnic a při odsunu německých obyvatel odjelo transportem 40 sester. Od roku 1945 působily ve městě tři řádové kongregace, přičemž většina řeholnic přicházela ze Slovenska.

Bývalý klášter řádu augustiniánů kanovníků byl ve Fulneku založen roku 1389 u kostela sv. Filipa a Jakuba, který zde stál od konce 13. století. U jeho založení stál šlechtic Beneš z Kravař, který sem pozval řeholníky z Roudnice nad Labem a ti vzápětí změnili jeho zasvěcení k Nejsvětější Trojici. Tehdejší olomoucký biskup Mikuláš z Rýzmburka souhlasil, aby kostel klášteru připadl a stal se tak chrámem kapitulním. Roku 1429 postihl klášter velký požár, ale byl rychle opraven. V roce 1438 se stal Fulnek majetkem Žerotínů, roku 1466 získali moc nad kanonií Tvorkovští z Kravař. Úpadek přineslo 16.století a problémy s luterstvím, které se po Moravě šířilo. Klášter ve Fulneku se v té době potýkal s nedostatkem řeholníků. Roku 1672 propůjčil papež Klement X. proboštům fulneckého augustiniánského kláštera právo infule, takže mohli nosit mitru čili obřadní pokrývku hlavy. Prvním proboštem s tímto právem byl Pavel Brugmann, který měl nemalé zásluhy na vybudování nového kláštera a opravu zanedbaných klášterních dvorců.

Areál kláštera Kapucínů s kostelem sv. Josefa se rozkládá na návrší mimo obvod středověkého středu města a stejně jako zámek na protějším kopci tvoří významnou dominantu Fulneku. Založení kláštera kapucínského řádu povolil v roce 1668 olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna a jeho donátorem se stal majitel panství Jan Bruntálský z Vrbna. Základní kámen byl položen v roce 1674 a o dva roky později tu již v severním křídle kláštera bydleli a působili první bratři. Klášter s kostelem sv. Josefa vznikal pod vedením řádového mistra Elezariuse a byl dle řádových zvyklostí stavěn přísně ke splnění účelu života řeholní komunity v duchu františkánské chudoby. Klášterní cely měly minimální rozměry a kostely byly zásadně stavěny bez věží, jen s malou sanktusníkovou věžičkou nad presbytářem.Klášter s kostelem byl vysvěcen 24. června 1683, ale už v roce 1695 byl značně poškozen při požáru města. V průběhu 18. století byl jeho stavební vývoj dokončen dostavěním jižního křídla kláštera. 

Základní kámen nového redemptoristického klášterního kostela byl položen v roce 1894 na popud Josefa Karleggera, který zatoužil rozšířit aktivity koclířovských redemptoristů do Svitav. Začal jednat se Svitavami, ale neuspěl. Zato Lánští projevili více pochopení a tak po dvou letech prací mohl být kostel 8. září 1896 slavnostně vysvěcen. Redemptoristé tu pak působili nerušeně až do roku 1945. V roce 1946 byli německy mluvící příslušníci vyhnáni. Čeští redemptoristé zde působili jen do noci z 13. na 14. dubna 1950, kdy je zatkla a uvěznila komunistická tajná policie. Klášterní budovy získala nemocnice, správa kostela připadla svitavské farnosti. Od začátku 21. století byl kostel postupně rekonstruován, když obě věže získaly nové oplechování, bylo opraveno cihelné obložení zdí, byly provedeny všechny nové střechy nad všemi částmi kostela a byly z části zrestaurovány vitráže na severní straně hlavní lodi a nad hlavním vstupem do kostela. 

Klášter v Jevíčku byl založen markrabětem Janem Jindřichem někdy ve druhé polovině 14. století pravděpodobně na místě staršího královského dvora a spolu s ním vznikl kostel Nanebevzetí Panny Marie a gotická hřbitovní kaple sv. Trojice. V 17. století byl klášter barokně přestavěn a rozšířen jako jednopatrová čtyřkřídlá stavba. Později již přestala kapacita klášterního kostela dostačovat a proto jej v letech 1762-1766 nechal opat Matyáš Pertschner barokně rozšířit. Byla přistavena samostatná budova prelatury a kostel byl přestavěn do dnešní podoby. Areál konventu je tvořen čtyřmi jednopatrovými křídly, která jsou umístěna kolem nepravidelného rajského dvora. K východní části přiléhá kostel a k němu ze severu budova prelatury na obdélném půdorysu.

V Zašové stával nejprve dřevěný kostelík zasvěcený svaté Anně, k němuž přiléhal hřbitov. V interiéru byly dva oltáře a na tom hlavním býval údajně umístěn milostný obraz Panny Marie Zašovské. K obrazu jsou první písemné zmínky z roku 1672 spojené s popsanými votivními dary a poutí. Nárůstu poutníků k zázračnému obrazu nestačila kapacita kostela a také nepřítomnost duchovních a tak byl hned vedle dřevěného svatostánku byl v roce 1714 postaven nový zděný kostel, který nechal postavit Karel Jindřich ze Žerotína, majitel Zašové.

Klášter Rosa Coeli založil v roce 1181 moravský velmož Vilém jako pokání za poničený majetek v Rakousích, kam podnikal vojenské vpády. Tento velmož se spojil s želivskými premonstráty, kteří v Dolních Kounicích vybudovali nový klášter, do něhož byly v roce 1183 uvedeny premonstrátky z kláštera v Louňovicích. Klášter byl pojmenován Rosa coeli, čili Nebeská růže a stal se nejstarším ženským klášterem na Moravě. Tehdy se jednalo zřejmě o kostel zděný, ale některé části stavby byly patrně jen dřevěné. Význam kláštera rostl a když se od roku 1284 stal klášterem královským, vzal jej pod svou ochranu český král Václav II. V této době byl klášter na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat kolem roku 1330 pro svou ochranu na návrší nad Kounicemi pevný gotický hrad.

Kartuziány přivedl na Moravu markrabě Jan Jindřich v roce 1369, kdy z kláštera z Gamingu povolal do Brna Gottfrieda z Anasu. Zakládací listina nové kartouzy v Králově Poli, první na Moravě a teprve druhé v českých zemích, byla markabětem vydána v srpnu 1375. Klášter zvaný Cella Trnitas byl podporován i syny Jana Jindřicha, jenž ještě téhož roku zemřel. V roce 1387 byly dokončeny cely mnichů, ke klášteru také přiléhala hospodářská stavení. Reformy císaře Josefa II. přinesly pro mnohé kláštery na území rakouské monarchie smrtící ránu. Tak tomu bylo i u kartuziánského kláštera v Králově Poli, který byl v roce 1784 zrušen. Po zániku kláštera převzal majetek do správy náboženský fond.