Královský palác v norském hlavním městě Oslu (norsky Slottet) je historickou i současnou oficiální rezidencí norské královské rodiny. Byl postaven v 1. polovině 19. století jako norská rezidence švédsko-norského krále Karla XIV. Palác navrhl v Dánsku narozený architekt Hans Ditlev Franciscus Linstow (1787–1851) na základě rozhodnutí norského parlamentu z roku 1821. Základní kámen položil norský král v roce 1825 a stavba byla dokončena roku 1849. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska sídlili po většinu času ve Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957–1991) nebyl palác udržován a chátral. 

Předchůdcem zámku v Chudobíně byla tvrz z poloviny 15. století, na jejímž místě v roce 1571 vznikla trojkřídlá renesanční budova, kterou si nechal vystavět zřejmě Jáchym Zoubek ze Zdědína. V letech 1712–1714 byl zámek barokně přestavěn, když byl majitelem Rudolf Krištof z Wittenu, který nechal dostavět čtvrté křídlo a vybudovat arkády. Poslední stavební úprava podle návrhu Antona Archeho proběhla v roce 1847, kdy zámek a panství vlastnil Antonín Tersch. Zámek byl zvýšen o další patro a původní nárožní arkýře byly protaženy do přízemí, čímž vznikly rohové věže. Zámek tak získal klasicistní podobu s novorenesančními prvky. V sousedství zámku se také nachází dvoukřídlá budova patrová budova hospodářského stavení. 

V druhé polovině 16. století vybudovali Černohorští z Boskovic nevelký renesanční lovecký zámek, na jehož místě v roce 1690 postavili Lichtenštejnové rozsáhlejší barokní zámek. Ve třicátých letech 18. století byl přestavěn podle plánů Antonia Beduzziho a v interiérech vyzdoben nástěnnými malbami D. Meninardiho. V letech 1813 - 1820 byl obnoven podle plánů lichtenštejnského architekta Josefa Hardtmutha v klasicistické podobě a současně byly provedeny krajinářské úpravy okolí. Na obou březích Moravy tak vznikl anglický park, v mnohém podobný současně budovanému parku lednickému. V parku vzniklo několik drobných staveb vesměs inspirovaných antikou nebo gotickým slohem: Obelisk, Chrámek přátelství a rytířská síň, napodobující zříceninu gotického hradu. 

První písemná zmínka o pelhřimovském zámku se váže k roku 1550, kdy Adam Říčanský z Říčan nechal zbourat dva měšťanské domy na náměstí stojící vedle čp. 13, aby tak polohou svého nově budovaného sídla naznačil svůj odstup od městských obyvatel. Do té doby nebylo v Pelhřimově žádné vrchnostenské sídlo ani radnice. Po požáru roku 1561 byl zámek přestavěn. Další přestavba proběhla v letech 1565 – 1572, už po vykoupení města z poddanství, kdy Říčanští zámek opustili. Zámek zůstal prázdný až do roku 1582, kdy sem bylo přestěhováno sídlo městské rady, jíž do té doby jako radnice sloužil dům čp. 80. Po dalším požáru o sto let později byl zámek přebudován s ohledem na potřeby městské rady, tehdy byla přistavěna budova věznice. Obrovský požár v roce 1766 zničil z valné části i budovu zámku. Rekonstrukce byla velmi nákladná a trvala až do roku 1770. 

Předchůdcem dnešního zámku byl hrad, postavený někdy kolem druhé poloviny 13. století pravděpodobně pány z Hradce. V roce 1343 držel Žirovnici Oldřich III. z Hradce, po něm přešel hrad s městečkem na jeho syna Oldřicha IV. z Hradce a někdy před rokem 1371 získali hrad páni z Ústí. V roce 1393 hrad koupil Jan Kamarét z Lukavce, který začal užívat predikát ze Žirovnice. Potomkem Jana Kamaréta byl Diviš Kamarét. Vdova po něm Ofka z Vojslavic hrad a panství prodala, jménem svých nezletilých synů Prokopa, Jana a Zbyňka, Václavu Vencelíku z Vrchovišť. Za jeho držení proběhly nejrozsáhlejší stavební úpravy. Mimo jiného nechal hrad vyzdobit rozsáhlými freskami, jejichž velká část se dochovala do současnosti. Dalším majitelem se stal roku 1544 Albrecht z Gutštejna, který v úpravách hradu pokračoval. 

Zámek Kačina si nechal postavit Jan Rudolf Chotek, tehdejší prezident gubernia a nejvyšší purkrabí Království českého, podle projektu saského architekta Františka Kristiána Schurichta pod vedením význačných pražských stavitelů Jiřího Fischera a Jana Filipa Jöndla. Stavba v čistém empírovém slohu byla zahájena v roce 1802 a dokončena byla o 20 let později. Při stavbě se kladl hlavní důraz na reprezentační vzhled, kterému bylo podřízeno všechno ostatní. Středem zámecké dispozice se stala jednopatrová budova se středním vstupním portikem obráceným k východu, jehož jónské sloupy spojují obě podlaží budovy a nesou tympanon se sochařskou výzdobou, kterou podle návrhu J. Berglera vypracovali A. Schrott a V. Práchner. 

Předchůdcem dnešního zámku v Holešově byla středověká tvrz ze 13. století, obehnaná pravděpodobně vodním příkopem, která stávala na pahorku v místě severovýchodního nároží dnešního zámku. Na přelomu 13. a 14. století byla vesnice Holešov povýšena na město a zároveň došlo k přestavbě tvrze na pevnější hrad, jenž byl v době husitských válek dobyt a poničen. Poté se panství dostalo do držení rodu Šternberků, kteří v průběhu 15. století vybudovali nový hrad, jehož pozůstatky se částečně dochovaly v suterénu a přízemí dnešního zámku.

Nejstarší zpráva o hradu Fulnek pochází snad z roku 1293, kdy patřil pánům z Lichtenburka, výslovně se uvádí až v roce 1355, přičemž roku 1389 je zmiňována i hradní kaple. Názory na původní vzhled hradu se různí, ale shodují se, že se jednalo o budovu obklopenou hradbami. Od roku 1434 do roku 1468 se vystřídalo několik vlastníků. Roku 1468 synové krále Jiřího z Poděbrad nejprve Fulnek zastavili Janovi ze Žerotína a později mu jej prodali a tím připadlo Fulnecko k Moravě. Již za Jana ze Žerotina začaly úpravy předhradí do podoby dnešního Dolního zámku. V roce 1540 koupil Fulnek slezský šlechtic Oldřich Cetrys z Kynšperka, který zastával funkce u dvora Ludvíka Jagellonského. Druhým sňatkem jeho manželky se Fulnek dostal do vlastnictví Baltazara Schweinitze, který nechal přestavět hrad na dvoupatrový, s největší pravděpodobností trojkřídlý renesanční zámek. 

Majitelé koryčanského panství od středověku sídlili na hradě Cimburk, který ležel v kopcích daleko za městem a tak postupně přestal šlechtě vyhovovat, jelikož začala požadovat pohodlnější podmínky k životu. Z tohoto důvodu začala Anna Bánffy s výstavbou tvrze se dvorem, ale hradu Cimburk zůstala jeho funkce coby správního střediska a v případě nebezpečí se sem přesunoval dvůr z Koryčan, což bylo velice aktuální v průběhu třicetileté války. Nové sídlo na kopci za farou bylo dobudováno kolem roku 1603 a o 30 let později k tvrzi byla přistavěna kaple. Pro své větší rozměry byla tvrz nazývána v 17. století zámkem i proto, že již byla sídlem cimburského panství, ale i tato budova přestala čím dál více náročnější šlechtě stačit. Proto dal po roce 1677 František Gabriel Horecký vybudovat na jejím místě barokní zámek, skládající se ze dvou křídel.

Zámek nad Nesovicemi nechal postavit Záviš z Víckova v letech 1561 – 1571, čehož se Záviš nedožil. Jeho nástupce Přemek ve stavbě pokračoval, avšak roku 1575 byly Nové Zámky prodány Jindřichovi a Zikmundovi ze Zástřizl a poté se majitelé začali v rychlém sledu střídat. Ještě v 16. století byla stavba obehnána hradbami a jeden ze zámeckých arkýřů byl upraven na kapli. Po roce 1750 za Leopolda Petrasche byl zámek významným kulturním centrem - hrály se zde antické hry. Ke katastrofě však došlo v roce 1798, kdy statek koupil za 135.000 zlatých kníže Alois Josef z Lichtenštejna a připojil jej k Bučovicím. Zámek tak ztratil význam jako panské sídlo a po následujících 200 let živořil. Část zámku byla ještě za Lichtenštejnů, kteří jej vlastnili do roku 1826, dokonce zbořena.