Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

Norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. V roce 1860 začala podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta výstavba současného domu, která byla dokončena o šest let později. Zpočátku byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna. Později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes. 

Národní divadlo v Oslu bylo založeno roku 1899, ale jeho počátky lze ale hledat již v divadle Christiania, které bylo založeno v roce 1829, a z něhož se rekrutovala většina herců prvního souboru národního divadla. Svou činnost divadlo zahájilo třemi představeními her Ludviga Holberga, Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona. Sochy Ibsena a Bjørnsona dnes stojí před hlavním vchodem. Hlavní budova se nachází v centru mezi královským palácem a parlamentem a navrhl ji architekt Henrik Bull (1864–1953). V hlavní budově se konají představení na hlavní scéně (Hovedscenen), v amfiteátru (Amfiscenen) a komornější představení se konají v Malířském salonu (Malersalen). Několik posledních desítek let se scéna věnuje výhradně činohře, s důrazem na norské drama.

Památkově chráněné fojtství ve Velkých Karlovicích tvoří roubený soubor obytné budovy a hospodářských budov. Fojtství bylo zpravidla největší a nejhonosnější objekt v obci. V největší místnosti byla šenkovna a fojt, do které zástupce vrchnosti v obci každou neděli odpoledne svolával poddané k rozdělování úkolů. Prvním písemně známým fojtem Karlovic se stal Jura Hudeček, které tuhle významnou funkci získal za věrné služby Žerotínům. Od roku 1721 úřad vykonával Michal Billa, který se sem přiženil a jeho následovník Ján Billa nechal staré fojtství v roce 1793 přestavět tesařským mistrem Janem Žákem do dnešní podoby. V rukou rodu Billů se fojtství udrželo až do roku 1825, kdy jej získal František Zrůnek. Posledním karlovským fojtem se stal Karel Barvič, který byl bohatým obchodníkem z kupeckého domu, kde je nyní Karlovské muzeum. 

Valašský ateliér U Hofmanů byl na Soláni postaven architektem Jiřím Auermüllerem v roce 1940 pro malíře Aloise Schneiderku. Architekt dokázal splnit přání a zkušenosti Schneiderky a navrhl mu dům v propojení dvou základních materiálů – kamene a dřeva. Tato roubená stavba, posazená nesmírně citlivě do výjimečného místa pod vrcholem Soláně splnila veškeré požadavky, které měl malíř Alois Schneiderka na daného architekta. Dům s ateliérem spojoval v sobě obdiv k prostotě života na jedné straně, ale na straně druhé též ctižádost malíře, prezentovat se jako umělec s vybraným vkusem. V 80. létech prošel dům významnou proměnou. Přibyl rozlehlý ateliér na úrovni obytného podlaží z kamene a dřeva ve stylu původního objektu. V této části se nyní nachází prodejní galerie, která vznikla v roce 1999 a nese název „VALAŠSKÝ ATELIER U HOFMANŮ“. 

Vilu si nechali postavit manželé Tugendhatovi z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně.

Známý silák a profesionální zápasník Gustav Frištenský, který se zasloužil o popularizaci řeckořímského zápasu, žil v Litovli od roku 1909 až do své smrti v roce 1957. Část života strávil ve vile, stojící v ulici, která nese rovněž jeho jméno. Na domě, který na začátku 20. století sloužil jako správní budova litovelského pivovaru, se nachází pamětní bronzová deska, jež byla zhotovena a vsazena nákladem rodiny Frištenských v roce 1997. Vila není přístupná, slouží stále k bydlení, ovšem v městském muzeu najdete expozici, věnovanou postavě Gustava Frištenského. Silou zápasníka byl inspirován litovelský speciál Gustav, třináctistupňové nefiltrované polotmavé pivo, které můžete ochutnat v restauracích po celé Moravě.

Roubená vila malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara byla postavena v roce 1932 podle vzoru horské chaty Kohútka v Javorníkách a je typickým objektem tradičního lidového stavitelství Valašska. Malíř se narodil v Bludově a na své výtvarné nadání upozornil již během studií na učitelském ústavu v Olomouci. Poté pokračovali ve studiích na akademii v Praze. Známé jsou jeho ilustrace k Babičce Boženy Němcové, Jiráskově Filosofské historii a dalším dílům české i světové literatury. Ačkoliv Adolf Kašpar bydlel s rodinou v Praze na Kampě, celý život se rád vracel na Moravu, zejména do Loštic, kde se mu zalíbilo natolik, že si tam nechal postavit dům s ateliérem a až do roku 1931 tam s rodinou trávil letní měsíce. Oblíbil si také Rusavu v Hostýnských vrších, kde si v roce 1932 nechal postavit roubenou chalupu, kterou však užíval pouhá dvě léta, na sklonku svého života (1877 – 1934).

Letohrádek s názvem Červený domek nechal postavit na hrázi zaniklého Svatoanenského rybníka majitel novodvorského panství hrabě Bernard Věžník z Věžník, poprvé je připomínán v gruntovní knize z roku 1703. V ní je také uvedeno, že pro pohodlný přístup k letohrádku nechal zřídit kanál s přístavištěm pro lodičky. Po roce 1791 nechal letohrádek přestavět Jan Rudolf Chotek, za něhož byl v okolí vysazen lesík až k říčce Klejnárce. Hraběcí rodina zde pobývala při odpočinku během výletní plavby. V roce 1824 byl letohrádek přeměněn na hájovnu, ale když byl v roce 1850 vykácen okolní les a změněn na pole, ztratil i tuto funkci a byl adaptován na obytný dům. V roce 1866 zde krátce pobýval po bitvě u Hradce Králové pruský korunní princ Bedřich Vilém. Poslední oprava domu provedl v roce 1972 malíř Vlastimil Beneš. Červený domek s kolnou a ohradní zdí byl zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR.

Loretánská kaple byla ve Fulneku postavena roku 1681 a jejím zakladatelem se stal Jan František hrabě z Vrbna. Kaple stála za západní zdí kapucínského kláštera, založeného roku 1668, a byla v péči řádu až do svého zániku. Roku 1703 byla kaple obestavěna loretánským ambitem, vyzdobeným roku 1710 nástěnnými malbami od Josefa Rendla. V letech 1705 - 1739 bylo poutní místo doplněno koncovou kaplí a třemi kaplemi nárožními. Jako první byla postavena roku 1705 velká koncová kaple svaté Anny. Byla obdélníkového půdorysu s trojosým, patrovým tympanonem, ukončeným průčelím. Ze tří nárožních kaplí byla jako první postavena kaple svatého Gaudentia roku 1715 a následovaly průčelní kaple – kruhová kaple svaté Maří Magdaleny roku 1729 a polygonální kaple svatého Kříže v roce 1738 s konvexkonklávním čelem. Roku 1736 byla v průčelí ambitu vystavěna vstupní věž.