Lichtblauův mlýn u Vítkova prokazatelně existoval v roce 1640, kdy jej vlastnil Adam Lichtblau a odváděl z něj daň 13 tolarů. Další zpráva o mlýně pochází z 11. července 1712, kdy jej koupil po svém zemřelém otci Tomáši Lichtblauovi Matouš za 320 tolarů slezských, ale synek o tři měsíce později hospodářství přenechal za stejných podmínek svému bratru Ondřejovi. Dne 20. ledna 1764 koupil mlýn Karel Lichtblau od svého otce Ondřeje za 400 tolarů slezských. V hotovosti zaplatil 150 tolarů, zbytek měl splácet a navíc musel svému bratrovi Leopoldovi platit 10 tolarů. Nový mlynář dále musel svým sestrám Kristině a Rozině dát do výbavy každé dvě mladé krávy. Když Karel roku 1797 zemřel, převzal mlýn s jedním složením jeho syn Antonín Lichtblau za 400 tolarů slezských. 

Nejstarší zmínka o jednom z mlýnů v Huzové pochází již z roku 1230. Ves byla lenním statkem olomouckého biskupství a teprve v roce 1605 ji biskup František z Dietrichštejna prodal městu Olomouci. Ve vsi na toku říčky Sitky, dříve také Pastýřského potoka, byly postupně vybudovány tři mlýny - Horní, Dolní a Nový. Dochoval se ovšem jen tento Dolní mlýn u silnice, spojující historická města Šternberk a Rýmařov. Klapáč napájel potok Sitka, který rovněž poháněl zařízení pily u již zaniklého Nového mlýna. První zmínka o samotném Dolním mlýně je z roku 1717, kdy ho město propachtovalo za 800 zlatých Kašparu Müllerovi. Již tehdy měl dvě mlýnská složení, která zůstala v provozu až do roku 1841. V roce 1740 přenechal mlýn Kašpar Müller svému synovi Františkovi, od něj ho pak roku 1764 koupil jeho syn Karel Josef. 

Na místě dnešního mlýna stávala ve 13. století pila, jež zpracovávala bohaté zásoby dřeva z okolních lesů a která byla později údajně přebudována na tvrz. Teprve potom zde vznikl vodní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1432, kdy byl vypleněn husitskými vojsky Prokopa Holého. O dva roky později byl Šargounský mlýn uváděn jako pustý, nicméně byl znovu uveden do provozu, protože když se v roce 1474 na řece Moravě stavěl v Řimicích nový jez pro napájení mlýnské strouhy, vznikla mezi vrchností a mlynáři na toku tzv. Řimická smlouva, jejíž ustanovené se udržovala po staletí a mlýn Šargoun v ní byl rovněž uveden. Roku jej 1623 císař Ferdinand II. věnoval olomouckým biskupům, kteří sedlákům určovali, kde mohou semlít své obilí.

Městský mlýn byl postaven možná ještě před založením města Litovel, což mu přineslo druhé pojmenování Starý, ale přesný letopočet jeho výstavby není znám. Jeho vodní kolo poháněl mlýnský náhon Nečíz, na němž dodnes klapáč stojí a dotváří tak romantickou atmosféru uliček za radnicí. První písemná zmínka o nějakém mlýně se nachází latinsky psané listině krále Václava II, datované 12. října 1287, jímž byl zřejmě myšlen právě Starý mlýn na západní straně města. O tom, co se v souvislosti s Městským mlýnem dělo v dalších staletích, kroniky mlčí. Až roku 1834 je doložen jeden z jeho majitelů František Kopp, který mlýn prodal o devět let později Karlu Lachovskému, potomku starého mlynářského rodu, jenž pocházel z Polska. 

Vymětalův mlýn byl postaven již v temných dobách středověku, přibližně 1,5 kilometru od středu královského města Litovel a tehdy se mu říkalo Pušmýl. Slovo bylo převzato z německého busch neboli křoví, z čehož by se dalo usoudit, že v té době stál v pořádné divočině Litovelského Pomoraví. První zmínka o mlýně pochází z roku 1379, kdy jej vlastnil cholinský vladyka Martin a patrně jej pronajímal. Po jeho smrti připadl klapáč markraběti Joštovi a od něj jej zase koupil měšťan Jindřich Zelenka. V letech 1557 - 1609 zde pracovala nejstarší městská papírna. V roce 1562 se mlýn stal majetkem města, které jej prodalo roku 1760 a majitelé či nájemci se pak v jeho držení střídali. Mezi ně patřili okolo roku 1834 dědicové Tomáše Straškraby, které na začátku 20. století vyměnil nový vlastník František Vymětal.

Mlýn mezi Grygovem a Blatcem na starém rameni Moravy měl být zřízen v roce 1773, kdy měla městská rada údajně udělit povolení mistru Rodekerovi. První doklad o existenci blateckého mlýna je však již z let 1764-1768, kdy je zakreslen ve vojenském mapování. Každopádně mlýn čp. 51 měl čtyři mouční a jedno kašní složení a jeho nájem činil 150 zlatých ročně. V roce 1799 přenechal Rodeker mlýn své ženě, která ho držela další tři roky a poté mlýn předala Albertu Swirákovi z Duban, jenž ho prodal v roce 1809 Vincenci a Veronice Kořínkovým. Brzy na to však Vincenc Kořínek zemřel a počátkem roku 1810 mlýn převzal jeho syn Josef. Dalšími nájemci mlýna byli od roku 1811 Jan Wyrauch, po něm Kašpar Mayer, od roku 1828 Leopold Navrátil a po něm Karel Bulíček. 

První zmínka o vodním mlýně s prozaickým názvem Nové Mlýny pochází z roku 1564 a tehdy ještě v jeho okolí nestál žádný jiný dům. Teprve v 18. století kolem něj vyrostly první domky a počátkem 20. století byla součástí mlýna i pila. V roce 1917 koupil mlýn s vodní silou M. Plhák, ale od jara se v něm nepracovalo, protože velká voda vzala jez. V letech 1922 - 1923 na tomto místě vznikla podle projektu Bohuslava Fuchse vodní elektrárna ve funkcionalistickém stylu. Rodina Plhákova na Nových Mlýnech působila pravděpodobně do roku 1939, poté je během světové války vystřídal mlynář Jan Palouch. Po válce byla elektrárna převedena do správy městské elektrárny Litovel a pak přešla pod správu Severomoravské energetiky. Areál mlýna byl po roce 1948 znárodněn a začala v něm působit Lidová milice, která zahájila přestavbu areálu, čímž způsobila devastací původních částí mlýna.

Nový mlýn v Koryčanech byl postaven na Nádražní ulici v první polovině 20. století poté, co zanikly všichni tři jeho předchůdci. Na rozdíl od starých vodních mlýnů, byl tento nový poháněn elektrickými motory a tak by návštěvník marně hledal v jeho blízkosti nějaký potok s mlýnským náhonem. V období první republiky patřil rodině Polišenských a během protektorátu se o něj staral nucený správce Jaroslav Jurčička. Po skončení druhé světové války a nástupu komunistů k moci byla jeho činnost ukončena, stejně jako u stovek jiných malých mlýnů, jejichž výrobu nahradila velkokapacitní výroba. Ačkoliv byl mlýn poté adaptován na bydlení, budova se dochovala bez větších přestaveb. Nový mlýn tak svému účelu sloužil pouhých 30 let…..

Horní neboli Petrův mlýn v Hulíně existoval nejpozději v 17. století, kdy měl tři složení a nepatřil šlechtě nebo církvi. Jako svobodný mlýn byl uváděn v letech 1620 – 1848, přičemž roku 1805 byla u mlýna zaznamenána olejna a kašník, což bylo speciální mlecí složení na výrobu jáhel z prosa a pohanky. V roce 1905 mlýn koupil od mlynářské rodiny Čápovy Josef Petr, po kterém je nazýván. Po zřízení městské elektrárny v roce 1910 byl mlýn poháněn elektrickým pohonem a po první světové válce i motorem spalovacím. Mlynář Josef Petr byl v březnu 1910 zvolen prvním předsedou Společenstva mlynářů okresu Kroměřížského a pět let byl zemským předsedou mlynářů pro Moravu a Slezsko. Tomuto spolku mlynář budovu prodal a stal se nájemcem mlýna. V letech 1924 – 1925 byl u Hulína při regulaci koryta řeky Rusavy postaven nový splav a mlýnský náhon byl zcela zasypán. 

První zmínky o vodním mlýně v Loučkách u Oder pochází z ledna 1571, kdy Jan Tomáš ze Zvole a Goldštejna podle smlouvy předal fojtský mlýn do vlastnictví Paulu Schwarzovi. Mlýn měl tehdy tři vodní kola na horní vodu a stejný počet složení. Ve zmíněné smlouvě bylo staveno, že služby zdejšího mlýna musí využívat skoro všichni sedláci z Jakubčovic a poddaní byli povinni konat robotu pěšky i koňmo v případě poškození řečiště ledovými krami, čistit náhon a když bylo potřeba, přivážet mlýnské kameny za stravu a také vozit do tohoto mlýna své obilí k mletí a šrotování. Mlynáři pak připadla z každého korce (korec = 16 měřic) jedna měřice. V roce 1600 byl majitelem vodního mlýna Georg Willischner. Další zpráva o mlýnu je z roku 1650. Mlýn tehdy patřil panství, které jej brzy prodalo Jakobovi Kutscherovi. V roce 1693 koupil mlýn Hans Weigel za 350 tolarů.